Během rozhovoru pro časopis paní redaktorku zaujala „kniha o krasobruslení“. Nejdřív k ní občas jen zalétla pohledem, no, představte si to: kniha na brusli! A pak nevydržela a málem sochaři skočila do řeči.

A co je tohle?

To je objekt – Kniha o krasobruslení.

Proto je tam to srdce? A šněrování z boty…

Ano, bota krasobruslařky.

A vy máte nějaký vztah… někoho jste znal, kdo bruslil?

Ne.

A rozhovor plynul, jenže dřevěná kniha s bruslí byla neodbytná a redaktorka ji musela vzít do ruky.

A proč tedy… Jak vás to krasobruslení napadlo?

Sochař vstal a zkoumavě si redaktorku prohlížel. Potom přešel do vedlejší dílny a vrátil se se dvěma většími dřevěnými kostkami, které položil na podlahu šikmo od sebe. Byly vysoké asi patnáct centimetrů.

A teď se na ty kostky postavte, vybídl redaktorku.

A ona sice vrtěla hlavou, ale vstala a na kostky se (trochu nejistě) postavila.

Tak, řekl sochař, a teď máte výrazně prodloužené nohy, aniž byste musela stát na špičkách. Ale zároveň máte při pohybu kupředu, při každém pohybu dopředu překrásnou linii nohou a zadku.

A sochař předmět svého zájmu nejprve zálibně pohladil a potom plácnul.

Redaktorka mu hned vrazila facku. Jenže jak byla na těch kostkách nejistá, zakolísala a dopadla na zem, právě na zadek. Před úderem hlavy o podlahu ji zachránila sochařova pohotová ruka.  Jeho druhá ruka jí pak pomohla vstát.

Vy jste ale pitomej, vyhrkla celá zčervenalá.

Moc vám to slušelo, řekl sochař a pro jistotu o krok ustoupil. Dokonce i na té zemi.

Chvíli se na sebe dívali a potom se začali smát.

I proto já mám tak rád krasobruslení.