Nedávno jsem psal o „pitomých“ franšízách, o nichž památkáři skoro mlčí – přesněji – nemluví tak nahlas, aby se to dostalo až ke mně. Franšízy – mcdonald, starbucks, kfc a tak, možná nejsou špatné samy o sobě a v zemi, kde vznikly, ale v kontextu. Například když se nacpou do vnitřní Prahy a předvádějí, jak jsou všechny stejné. Jenže zákon přírody je opak! Je to rozmanitost. Hýřivá různost.

Byl jsem na vernisáži v Galerii Vyšehrad (Libušina lázeň) a franšíza na mě vykoukla znovu, ano, přímo tam. Tvůrci výstavy sem přenesli jeden z nejspornějších způsobů instalace – obrovské holé bílé stěny. Myslel jsem, že už se od tohohle ustupuje (minimalismus říká: méně je více, lidé říkají: méně je nuda!) ale asi se ještě neustupuje docela. Tenhle (ne)způsob kdysi ovládl spoustu i renomovaných galerií, naštěstí mu návštěvníci-lidé přednost nedávají. A pro koho myslíte, že se výstavy dělají?

Galerie Vyšehrad, Lázeň Libušina – kněžny Libuše, je úžasné místo s velmi silnou energií. Má postaru řešené stěny, jejichž skladba je vidět. Má okna s jedinečným výhledem a ta okna mají parapety, podle nichž můžete odhadnout sílu stěn…

To všechno je nyní zakryto nějakými papundekly natřenými na bílo. Někdo se za ten jedinečný interiér asi stydí. Nebo snad někomu překáží? Vstoupíte do historické (a jak!) budovy a máte tu čtyři veliké bílé stěny…Na nich čtyři obrazy (jeden se mi líbí a vrátil jsem se ještě kvůli němu).

Nekritizuji, už mě unavuje něco posuzovat a znovu vysvětlovat, takže i tentokrát nabízím nápad – nebylo by lepší trpělivě vyhledávat umělce, kteří by s tím nádherným a silným místem vyšehradským spolupracovali? Kteří by ten prostor brali jako spoluautora a nemuseli by z něj nic zakrývat?

Na úvodní fotce je pohled na Vltavu z Vyšehradu. Kdybych v té řece měl svoji kapku, viděli byste na druhé fotce, jak z Prahy odplouvá. K Mělníku, kde se do ní – do Vltavy, vlévá Labe a mění její krásné jméno…

Foto: Martin Patřičný.Omluvte nedobrou kvalitu fotek. Zasloužili byste si lepší!


Share on Myspace

Literatura