Není to tak dávno, co jsme četli, že do EU vstoupilo Chorvatsko. Nyní čteme, že už započalo proces směrující k přijetí eura. Nejnovější člen EU tak v přijetí eura předběhne ČR, která je členem EU již 15 let.
Mnoho lidí to zvedá ze židle. Prý jsme prohráli další závod. Já myslím, že vyhráváme na celé čáře. Tvrdit, že „Chorvati jsou rychlejší – tedy lepší“, je příliš naivní optika. V realitě je věc mnohem složitější. Nejde o to, kdo euro přijme dřív. Jde o to, kdo na tom vydělá a kdo prodělá.
V únoru publikovala agentura Reuters závěry studie německého Centra pro evropskou politiku. (Zrovna Němce bych nepodezírala, že budou principiálně na euro nadávat, když se jim hodně rentuje.) Němečtí ekonomové ve studii tvrdí, že zavedení eura mělo na různé země různý dopad. Někde se projevilo pozitivně, někde negativně. To nejspíš bude intuitivně očekávat každý, kdo není vysloveně euro-zaslepený. Studie se ovšem navrch ještě pokusila kvantifikovat, jak na euru lidé v jednotlivých zemích prodělali, či vydělali. A právě v tom je studie nová.
Studie tvrdí, že na zavedení eura nejvíc vydělalo Německo a Nizozemsko. (V tom se shodují se závěry, ke kterým jsme došli s Vladimírem Pikorou v knize Nahá pravda.) Ovšem navrch ještě číselně: Němci díky zavedení eura od roku 1999 v průměru kumulovaně zbohatli o 23 tisíc eur a Nizozemci o 21 tisíc.
A kdo naopak nejvíc prodělal? Možná čekáte, že Řecko. (Pokud jste neskočili na lep tvrzení, že Řecko na euru vydělalo, protože ho „zachránilo“ před bankrotem.) Ale chyba lávky. Řecko sice prodělalo, ale nejvíc prodělala Itálie! Ital v průměru přišel kumulovaně o neuvěřitelných 74 tisíc euro. A Francouz o 56 tisíc. (Ostatně i v tom se shodneme s našimi závěry: Francie do eurozóny nikdy neměla patřit, nemá na to.)
Studie navíc ukazuje, že výhodnost i nevýhodnost eura se pro tu kterou zemi v čase mění. Tak třeba Řecko na euru podle německých ekonomů nejprve vydělávalo, aby následně prodělávalo. Nic tedy není tak jednoduché, jak se může zdát na první pohled. O žádný závod národů v přijetí eura nejde. Jde – tedy mělo by jít – o chladnou ekonomickou kalkulaci.
Až sem to je pohled ekonomický. Jenže ekonomiku řídí politici, a ti mají pohled jiný. Nejspíš si přečetli průzkumy veřejného mínění a podle nich jednají. Podle průzkumu z letošního roku chce zavedení eura 52 % Chorvatů. 40 % je proti. Důvod? Patrně nedostatek informovanosti. Nedostatek pragmatického kalkulu. Přebytek emocí.
Je 52 % lidí v průzkumu dost pro tak závažnou věc jako zrušení domácí měny? Podle matematické logiky je. Ale Brexit chtělo v referendu také 52 % lidí a přitom dnes mnozí hulákají, že to je prý „málo“ a „mělo“ by být další referendum. A pokud odpůrci brexitu v druhém referendu nevyhrají, nejspíš budou chtít třetí a čtvrté a x-té. Tak dlouho, dokud 52 % nebude proti Brexitu. 52 % proti brexitu totiž podle nich má větší váhu než 52 % pro Brexit. Podle logiky těchto lidí jakékoliv číslo pro euro má větší váhu než stejné číslo proti.
Máme všechny důvody myslet si, že Chorvatsko vzhledem k charakteru své jižanské ekonomiky bude patřit k těm, které euro poškodí. Má totiž s touto skupinou zemí podobné atributy: vysoký dluh, nedisciplinovanost veřejných financí, úroveň HDP na osobu pod průměrem eurozóny… a tak dál. Ale kampaň se už rozjela.
Média píší, že když Chorvaté v příštím roce vstoupí do systému ERM II, mohli by přijmout euro už v roce 2022. Agentura Reuters uvádí, že to bude v roce 2023. A německá kancléřka Merkelová letos v květnu v Záhřebu zase mluvila o roce 2024. Chorvatsko ale ještě musí před přijetím eura splnit všechna Maastrichtská kritéria, hlavně snížit dluh. To bude největší práce. Podíl veřejného dluhu na HDP nesmí totiž překročit 60 % a chorvatský dluh aktuálně činí 76,4 %. Chorvaté přitom nejsou moc ambiciózní: Do konce roku 2021 se chce chorvatská vláda dostat jen na 65,4 %. To je málo. (Neboli ono to s tím přijímáním zase tak rychlé nebude.) A právě dluh je pro Chorvatsko koulí na noze, i bez eura s ním potřebuje něco dělat.
Česká vláda se zatím do přijetí eura nežene. Logicky. Dokud toho Češi o eurumoc nevěděli, podporovali jeho přijetí. Většina ani netušila, že v referendu o vstupu do EU se vlastně hlasuje i o opuštění koruny. V roce 2001 tak bylo proti zavedení eura podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) jen 23 % lidí.
Během dluhové krize však lidé leccos pochopili. Najednou nechtěli platit řecké a italské dluhy. V roce 2011 se odpor k euru poprvé vyšplhal nad 70 % a tam už zůstal. Průzkum zveřejněný v květnu letošního roku říká, že euro nechce 75 % voličů. Politik, který by ho chtěl zavést, tak asi nechce být znovu zvolen.
Překvapivě velmi racionální (!) názor mají na zavedení eura odboráři, u kterých zrovna racionalitu často nechválím. V březnu 2018 citovala média Josefa Středulu: "Všechny země střední a východní Evropy, které přijaly euro, zatím nedosáhly temp svého růstu před vstupem do eurozóny. To by mělo být vážné varování i pro ČR. Vstup do eurozóny tedy není zárukou udržení nebo zrychlení tempa růstu." Mají pravdu. Lepší než sázet na zavedení eura je sázet na pomalé přibližování ekonomiky k Německu a posilování koruny. Koruna má a pravděpodobně i bude mít velmi dlouhodobou a velmi pozvolnou tendenci posilovat. Díky tomu bohatneme. (Tedy – pokud se třeba ČNB zrovna nerozhodne tři roky intervenovat…)
Nicméně jsou kolem nás lobbisté, kteří mají v zájmu vlastní kapsy zájem na zavedení eura co nejdřív. Ti sázejí na naivní emocea tvrdí veřejnosti, že euro je puncem kvality. Podle mě je spíš pouze puncem dluhu:
Data Eurostatu tvrdí, že 18 členských zemí eurozóny mělo v roce 2008 dluh k HDP na úrovni 68,9 %. V roce 2018 to ale bylo už 85,3 %. Projevilo se totiž přesně to, o čem píšou němečtí ekonomové. Zavedení eura vedlo k tomu, že se k levnému úvěrování dostaly problémové země, které nikdo úvěrovat neměl. A úvěrování problémových zemí zase vedlo k tomu, že se země dluhově nejspořádanější mohly zadlužit za zápornými úroky a svůj už tak malý dluh bez práce dál snižovat. Výsledkem je, že dluh jihu Evropy roste, dluh Německa klesá.
Zatímco v roce 2008 činil dluh Itálie 102,4 %, v roce 2018 to bylo 132,2 %. I Francie je velký skokan. Z 68,8 % vyskočila kvůli přechodu k „socialismu“ až na 98,4 %. Naopak dluh Německa klesl z 65,2 % na 60,9 %. I Slovensko se díky euru chová jak utržené ze řetězu. V roce 2008 mělo dluh 28,5 %, o deset let později už 48,9 %! Právě rychlost růstu dluhu byla tím, co dohnalo Řecko – proč se mu euro nejprve rentovalo, pak krutě nevyplácelo.
Řecko je katastrofou samo o sobě. Ačkoli mu část dluhu byla odpuštěna, jeho dluh vzrostl raketově. V roce 2008 dlužilo 109,4 % HDP, o deset let později neuvěřitelných 181,1 %. Řecká dluhová krize nebyla vyřešena, pouze odsunuta. Přesto se stále najdou lidé, kteří omílají, že Řecko bylo zachráněno od bankrotu. Není to pravda. Podle původní definice už Řecko zbankrotovalo. A aby to nevypadalo tak trapně, začalo se řeckému bankrotu říkat „restrukturalizace“.
I my jsme kvůli populistické politice víc zadluženi, ale nedá se to srovnat se státy platícími eurem. ČR měla v roce 2008 dluh 28,3 % HDP, vloni 32,7 %. Dánsko vyskočilo z 33,3 % na 34,1 %, Švédsko je na tom podobně. Proti Slovensku je to jako nic.
Ne, eurozóna už není klubem bohatých, je to klub předlužených. S Chorvatskem jako novým členem to nebude lepší. Ostatně Chorvatsko má mnohem horší rating než my. Chorvatská ekonomika není na euro zralá. Bude to další Itálie. A Italové už pomaličku pošilhávají po vlastní paralelní měně. Dobře vidí, že euro je výhrou pro Německo, ne však pro ně. Ne však pro nás. Zaplaťpámbu za každý další den s korunou.
