Konflikt, který se rozpoutal mezi italskou vládou a neziskovými organizacemi, jež chtějí se svými loděmi přistávat v jihoitalských přístavech a vykládat tam na pevninu běžence, vedl v německojazyčném prostoru k dost silné rezonanci. Kapitánky lodi Sea Watch 3 se hlasitě zastali spolkový prezident Steinmeier i ministr zahraničí Maas (Sea Watch kritizuje jeho výroky jako prázdné). S italským ministrem vnitra Salvinim to nikterak nepohnulo a k Němcům už se nevyjadřuje (nebo jsem to nezaznamenal); jeho momentálním terčem je město Paříž, které se kapitánku rozhodlo vyznamenat.

Poslední kolo vnitroněmeckých debat se rozpoutalo v sobotu, kdy spolkový ministr zahraničí Heiko Maas ohlásil novou iniciativu: Německo bude vyjednávat s jinými ochotnými státy o mechanismu pro rozdělování běženců, a samo je ochotno sehrát roli předvoje (Vorreiter), který bude garantovat přebírání pevného kontingentu (neřekl ovšem, zda to znamená pevný počet nebo pevné procento – dost podstatný rozdíl). Je pravděpodobné, že Maasův návrh se bude probírat na čtvrtečním zasedání ministrů spravedlnosti a vnitra zemí EU v Helsinkách. Reakce jsou, jako vždycky, různé.

Bývalý rakouský kancléř Sebastian Kurz, na kterého v září čekají předčasné volby (momentálně úřaduje v Rakousku přechodná, politicky neutrální vláda), se hlásí k principu, že záchrana na moři se nesmí rovnat jízdence do střední Evropy. Na Maasův návrh zareagoval odmítavě: „Rozdělování migrantů v Evropě selhalo. Bavíme se znovu o myšlenkách roku 2015, které se ukázaly být nerealizovatelné. Momentálně je daleko důležitější sebrat pašerákům lidí jejich obchodní model.“ (Kurzova ÖVP má velmi slušné vyhlídky volby vyhrát, ostatní strany za ní v průzkumech těžce zaostávají.)

Šéf opoziční německé FDP Christian Lindner zastává názor podobný Kurzovu: záchranná činnost na moři nesmí představovat způsob, jak se dostat do Evropy, to by nahrávalo pašerákům lidí. Požaduje záchytné tábory v severní Africe. (Co se týče myšlenek minulosti, mám pocit, že poprvé jsem o návrhu zřídit záchytné tábory v severní Africe slyšel asi v roce 2004. Přesně už si to nepamatuji, ale bylo to dávno, předávno. Moc se nedivím, že se do toho tamním vládám nechce.)

Naproti tomu starosta města Rostocku Roland Methling považuje současný stav za „bankrot Evropy“ a v delším rozhovoru pro Die Welt říká, že jeho město Rostock by mohlo přijmout kdykoliv třeba dvacet tisíc uprchlíků – jako každé německé město, dodává. (Rostock má 200 000 obyvatel.) Jelikož se ale podle Methlinga má o problém starat celá Evropa, měl by podle něj spolkový ministr vnitra Horst Seehofer pohrozit demisí, neprosadí-li Německo co nejdříve regulaci na úrovni celé EU. Dále navrhuje, aby německé obce a spolkové země přispívaly povinně 5-10 procenty svého rozpočtu na rozvojovou pomoc ve třetím světě.

Ale za vůbec nejzajímavější považuji osobně reakci místopředsedy poslanecké frakce CDU Thorstena Freie, z níž jsem si půjčil první část titulku dnešního článku. 

Dovolím si jej ocitovat: „V zásadě podporujeme stanovisko spolkové vlády. Jsou ale věci, které by se měly udělat, ale raději o nich nemluvit na veřejnosti – a vytvoření mechanismu pro rozdělování lidí zachráněných na moři mezi členské státy mezi ně zajisté patří.“

No to je úžasná myšlenka, pravím já. Tento model politiky, kdy se o docela zásadních záměrech raději „nemluví na veřejnosti“, dokud nejsou upečeny, mám rád zhruba stejně jako extrakci zubu moudrosti. Pokud jde o podněcování sklonů k paranoii mezi voliči, asi to nejde dělat líp.

Nicméně v praxi si neumím představit, jak by to v tomto případě vůbec mělo fungovat. Vyjednávat mezi skoro třicítkou členských států EU, jejichž vlády zaujímají ve věci azylu a migrace nekompatibilní stanoviska, a utajit to před veřejností? To je zhruba stejně reálné, jako utajit před paní učitelkou, že Anička ve druhé lavici si počurala štrample.

Nechce se mi věřit, že v roce 2019 by jakýkoliv přerozdělovací mechanismus měl větší vyhlídky než v roce 2015. Protipóly v Evropě se mezitím spíš vzdálily a „zacementovaly“ na svých pozicích. Nelze si nevzpomenout na citát od Alberta Einsteina, který řekl, že definice šílenství je dělat stále ty samé věci a očekávat jiné výsledky.

Proč se tak tedy stále znovu děje? Myslím si, že je to důsledek skutečnosti, že po spolkových volbách roku 2017 vznikla nakonec v Berlíně znovu nepříliš oblíbená, ale numericky funkční velká koalice mezi CDU/CSU a SPD. Neobmění-li se politici samotní, těžko od nich očekávat, že by přišli s novými myšlenkami.

Obměna po německu by ale mohla vypadat zcela jinak, než si občas mí čtenáři myslí. Nerad vás děsím, ale podle nedělního průzkumu by z příštích voleb mohla velmi těsně vyjít většina pro zeleno-rudo-rudou koalici. A to bychom teprve viděli zajímavé iniciativy, přátelé. Myšlenka na to, být Vorreiterem Evropy či celého světa, je zvlášť u německých Zelených hodně zakořeněná.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace