Ve filmu režiséra Víta Olmera Jako jed se Zdeněk Svěrák pokouší neúspěšně vysvětlit svému spolustolovníkovi v hospodě, že kdyby se choval šetrněji k životnímu prostředí a nejezdil po Praze zbytečně autem, nemusel by o víkendu za čerstvým vzduchem ujíždět pomalými kolonami na venkov. Film byl natočen v roce 1985. Tehdy ještě bylo možné na venkov vcelku obstojně dojet i veřejnou dopravou. Vlaky a autobusy jezdily v pracovních dnech v hodinovém taktu. A i do poslední vesnice bylo možné dojet v obou víkendových dnech několika spoji. V té době bylo mezi lidmi mnohem méně osobních aut a v Československu byla dálnice jen jediná. D1, která letos vstoupila do dějin, když bez jediného výstřelu dokázala zastavit obrněný konvoj slavné US Army. Přesto tehdy většina nákladu jezdila po kolejích. Vlakem v té době také jezdilo mnohem více lidí. Dalo se jím totiž někam dojet. Za hranice tehdy sice byla potřebná výjezdní doložka a v případě cest na Západ i devizový příslib. Vlakem se však v případě jeho získání šťastlivec dostal bez přestupu až do Paříže nebo Říma.

Dnes se nedostane ani do Štrasburku, a to dokonce ani když je europoloslanec a je zrovna týden, v němž v alsaské metropoli probíhá plenární zasedání Evropského parlamentu. Na strastiplnou cestu autem na ustavující schůzi si nedávno stěžoval nový poslanec Ivan David (SPD). „Sedm hodin v autě. Člověk je celý rozlámaný, nohy má oteklé. Žádný div, že lidi v tomto stavu schvalují v evropských směrnicích a nařízeních řadu nesmyslů,“ konstatoval bývalý ministr zdravotnictví, soudní znalec v oboru psychiatrie a novopečený europoslanec. A to měl štěstí, že ten den bylo na německých dálnicích méně Staus (dopravních zácp) než obvykle. Jinak by jel mnohem déle.