Kdo by dnes u nás neznal Timothyho Snydera? Letos padesátiletý americký historik se zabývá minulým stoletím a tím, co nazýváme soudobými dějinami. V roce 2013 mě nadchl jeho knižní rozhovor s Tonym Judtem nazvaný Intelektuál ve dvacátém století. Pak jsem skřípal zuby nad jeho knihami věnovanými historii střední a východní Evropy Krvavé země (2013) a Černá zem (2015). Letos vyšel jeho spis Cesty k nesvobodě s podtitulem Rusko, Evropa, Amerika.
Evropou a přilehlými prostory pomalu doznívají komentáře výsledků voleb do Evropského parlamentu a pozornost budí zejména vzestup preferencí těch politických sil, které se netají tím, že hodlají pracovat na demontáži Evropské unie. Pojem „národní stát“ ztratil v politickém diskurzu svůj obsah, protože jinak si nelze vysvětlit, proč se z něj stalo v hlavách některých voličů zaklínadlo při vyvolávání cesty z imaginárních problémů.
V Snyderově poslední knize čtu o situaci bývalých sovětských satelitů po roce 1989: „Tento ,návrat do Evropy‘ představoval reakci na poučení z let 1918 a 1945: bez šířeji pojaté struktury je národní stát neudržitelný.“ Zdá se, že určitou část české veřejnosti poučení úspěšně minulo a že poučení jim nepřinesl ani rok 1938, ani rok 1948 a jsou přesvědčeni o udržitelnosti suverenity svého státu, i když dnes nedosahuje velikosti Československa.
„V dějinách neexistuje žádná éra národního státu: obecným pravidlem (jež připouští výjimky, například Finsko) je, že impérium skončilo se začátkem integrace a bez jakéhokoli mezidobí. V klíčových případech zemí, jako jsou Německo, Francie, Velká Británie, Itálie, Nizozemsko, Španělsko či Portugalsko (Snyder je nepovažuje za národní státy, protože byly koloniálními impérii – pozn. autora), nenastalo mezi impériem a integrací žádné období, během něhož by národ měl suverenitu a stát vzkvétal v izolaci. Občané těchto zemí sice sdílejí nereflektovanou víru, že jejich země má za sebou historii národního státu, nicméně, kdo se nad otázkou zamyslí, zpravidla pochopí, že to není pravda.“ Snyder přičítá tuto skutečnost tomu, že všude v Evropě se vyučují dějiny na národním půdorysu, takže chybí komparace a kontext.
Právě proto je třeba některé věci připomenout: „Ekonomika Evropské unie byla větší (myslí se rok 2013 – pozn. autora) než ekonomika USA, větší než ekonomika Číny a asi osmkrát větší než ekonomika Ruska. Díky demokratickým procedurám, existenci sociálního státu a ochraně životního prostředí nabízela Evropská unie alternativní model vůči americké, ruské i čínské sociální nerovnosti.“
Trvale udržitelné idyly ovšem v dějinách neexistují. Jakým hlavním rizikům tedy EU čelí? V prvé řadě jde podle Snydera o tzv. pohádku o moudrém národu, neboť Evropané si za dlouhá léta pozitivního vývoje zvykli na myšlenku, že takto to bude pokračovat nerušeně dál. Je vidět, že v tomto opojení se zapomnělo, že vývoj nezná automatismus a že vždy znovu je nutné vynakládat energii na korekci a inovaci projektu.
Druhým klíčovým rizikem je to, že není v zájmu Ruska, USA ani Číny, aby podporovaly bezproblémový růst Evropské unie. Jejich chování směřuje tu více, tu méně k vyvolávání kýžené míry chaosu. Připomeňme: Trump vítá Brexit, Putin podporuje Le Penovou a rakouské Svobodné, Čína se dohodla se Salvinim.
