Kniha Jak jsem potkala Brusel vás zavede do nejskrytějších komnat belgické metropole, kterou s Vlámy a Valony sdílí lidé více než 180 národností. Koláž osobních zážitků, reportáží, vtipných glos, vážných témat, zajímavých reálií a pamětihodných příběhů odráží autentickou podstatu města, kde se zrodila první čokoládová pralinka i architektonická secese, a kde je snazší sehnat politika než šikovného instalatéra.
Publikace připomíná ohromný úspěch Československa během Světové výstavy Expo 1958, představuje královskou rodinu a monstrózní Justiční palác, vysvětluje necitlivou bruselizaci, neopomíjí patálie sochy čurajícího chlapečka, ozřejmuje důvody, proč Belgičané jako národ vlastně neexistují, nebo odhaluje místo, kde básník Paul Verlaine postřelil svého mladého milence. A jako bonus se naučíte bruselsky a dozvíte se, jak vzniká pravé lambické pivo. Vše v přehledných 60 kapitolách, bohatě vybavených fotografiemi a vtipnými ilustracemi.
Ukázka z knihy:
JAZYKOVÝ BABYLON
Brusel je schizofrenní město. Vlámové versus Valoni, Belgičané versus přistěhovalci, zaměstnanci úřadů EU versus většinová společnost. Čím déle nad Bruselem přemýšlím, tím víc chápu, proč zrovna tam úspěšně tvořil jeden z největších surrealistických malířů René Magritte (více ve stejnojmenné kapitole). Je to místo dvou oficiálních jazyků, kde jeden kamarád bydlí v Elsene, druhý v Ixelles, a přitom je to stále tatáž městská část, a kde na jednom konci tramvajové linky podává řidič hlášení jen vlámsky, přičemž na druhém pouze francouzsky. Je to trochu blázinec, protože kvůli byznysu, vzdělání nebo z rodinných důvodů se většina Belgičanů naučila žít dvojím životem, ale mnohdy ty jazyky užívají spíš tři a více. Neplatí to samozřejmě obecně. Dorozumívací potíže mezi oběma hlavními komunitami stále existují a měly například na svědomí některá vlaková neštěstí, protože si vlámští a frankofonní dispečeři nerozuměli.
Bruselský region se snaží své úřední jazyky držet v rovnováze. I když se to vždycky úplně nedaří zejména v okrajových částech, tak téměř všechny městské cedule, názvy ulic a ukazatele směru jsou jak ve francouzštině, tak i nizozemštině a někteří hnidopichové řeší, který jazyk má být na prvním místě a který na druhém. Když jsem přišla poprvé na cizinecké oddělení etterbeeckého obecního úřadu, měla jsem smůlu. Hrdá valonská hlava za přepážkou odmítla mluvit anglicky, i když se k angličtině hlásila malá zaprášená cedule na dveřích do její kanceláře. Mluvila na mě španělsko-francouzsky, já na ni francouzsko-německo-anglicky a s pomocí rukou a nohou, abych se nakonec dozvěděla, že mám za měsíc a půl přijít znovu a vyplnit další dokumenty (více v kapitole Byrokracie). Příště jsem měla štěstí na Vláma, jehož angličtina by se dala tesat. Podobná štěstěna se mi však potom dlouho vyhýbala a já se po nocích raději drtila francouzštinu, protože se základními frázemi Bonjour, ça va? Comment vous vous appellez? Bon soir, Bon appétit nebylo možné vyjít dál než před práh.
Jakmile opustíte nevyzpytatelné vody bruselského úřadu a vyplujete do národně smíšeného regionu a kulturně rozmanitého města, můžete v jedné jediné tramvaji zaslechnout deset, ale i dvacet různých jazyků, pochopitelně nejen těch evropských, ale i hybridních řečí a hatmatilek. Ostatně každý den se lidé žijící a pracující v Bruselu snaží mezi sebou domluvit 2, 3, 4, 5 a někdy i více jazyky, a tak musejí být v konverzaci značně kreativní a někdy míchat několik řečí dohromady, aby se dobrali kýženého výsledku. Lebedíte si v kavárně, a už to jede! Zprava dva chlapíci diskutují vlámsky, nalevo dámy štěbetají francouzsky, obsluha kavárny zdraví italsky a naproti sedící kravaťáci dělají byznys anglicky... Španělé brebentí rádi „špancouzsky“ a někteří Italové mluví víceméně italsky s francouzským přízvukem. Další jazykovou koketérií je franglaiština, která se v Bruselu také rozšířila a zaplnila prostor výrazy jako formidabilní, aretování, explikovat, refýžovat, fatigovaný... Z toho, jak se lidé doma nebo na ulici handrkují a pokřikují na sebe v různých jazycích nebo horečně na baru diskutují o tom, jak se co v jakém jazyce řekne, může být někdy člověk perplex. Po nějaké době si může všimnout, jak mu leze z úst: Uvři dveře, C’est co? Pozor, y a auto! nebo C’est kočka.
Brusel je podle World Migration Report druhým nejkosmopolitnějším městem na světě a prvním v Evropě, žije tam 183 národností, které hovoří více než stovkou jazyků a jejich dialektů. Peloton vede francouzština. Pro polygloty ráj na zemi, v kině jsou i troje titulky nad sebou, akorát češtinu si většinou můžeme strčit do kapsy. A protože my Češi víme, jak je náš jazyk těžký, máme pochopení pro chyby, které v něm cizinci dělají. Podobně bývají až na výjimky tolerantní obyvatelé Bruselu. Ovšem kromě Francouzů, kteří jsou i tady proslulí tím, že mohou k vašim špatným jazykovým návykům zaujmout až ostentativně nepřátelský postoj. Navíc valonština není klasická francouzština, a Francouzi se někdy rádi posmívají hrdelnímu přízvuku Valonů (více v kapitole Bruselština aneb Mluvíte belgicky?). A i když fráze „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ zní jako klišé, v Bruselu na každém rohu platí, že znalost cizích řečí opravdu otevírá nové dveře. Najdou se samozřejmě výjimky odmítající tu jeden, tu druhý jazyk z čistého nacionálního přesvědčení. „U mě platí, že kolik znám jazyků, tolikrát jsem režisérem. Zatím zvládnu jen tři nebo čtyři, pokud zahrnu i dialekt mého rodného města, který už figuroval v Býčí šíji. Další jazyky nechám režisérům, kteří je umí,“ pravil v jednom rozhovoru vlámský režisér Michaël R. Roskam.
Vlámové umí většinou skvěle anglicky, protože po vzoru severních sousedů nedabují anglosaskou televizní produkci, a také slušně francouzsky, neboť se francouzštinu povinně učí na základní škole (více v kapitole Děti jeslemi povinné). Na svůj mateřský jazyk, považovaný za květnatější regionální variantu nizozemštiny, jsou hrdí, takže mívají tendence vmést vám do tváře: „Vy po čtyřech letech v Bruselu ještě nemluvíte vlámsky?!“ Valoni umějí většinou také italsky, španělsky, portugalsky, na své belgické francouzštině si také náležitě zakládají a na vlámštinu začasto zvysoka „vyvíteco“. Pokud neprojevíte alespoň elementární snahu mluvit francouzsky, budou vám na smrt svých dětí přísahat, že „vůbec, ale vůbec oni nemluvit anglicky, vy muset mluvit francouzsky, protože Brusel.“ Ti vstřícnější vám jen stroze sdělí, že hovoří anglicky „ánpe!“ (trochu). Ani Vlámové však nejsou kdovíjaká jazyková neviňátka. Může se vám stát, že si v Bruselu zavoláte instalatéra a on to bude Vlám jak poleno, který neumí ani slovo francouzsky. Komplexy z toho určitě mít nebude. Naopak. Odplivne si, že každý cizinec se v Bruselu učí jen francouzsky nebo používá angličtinu, a na jeho rodnou řeč kašle. Stačí popojet k moři na severu Belgie, abyste pocítili vlámský jazykový hněv. Někteří se tam budou tvářit, že vám francouzsky nerozumí, ačkoliv tušíte, že to není pravda. Naopak fascinující je sledovat belgické tiskové konference. Tiskoví mluvčí, uvádějící jakoukoli novinku od otevření pekárny až po dostavění tunelu, jsou schopni plynule přecházet z francouzštiny do vlámštiny, z té do angličtiny, a někdy ještě i do němčiny. Podle pozorování jednoho zahraničního zpravodaje se pomocí různých jazyků také trochu manipuluje s veřejným míněním. Třeba tak, že belgický ministr zahraničí na brífi ngu hovoří o evropských záležitostech francouzsky, v angličtině mluví o mezinárodních tématech mimo EU a nepříjemná témata rozebírá vlámsky.
Do bruselského jazykového babylonu patří ještě sterilní eurořeč – jazyk dokumentů, kuloárů a jednání v rámci institucí EU, kde se většina práce odehrává v angličtině, francouzštině a němčině. Po několikadenním summitu to však v hlavách některých účastníků, včetně novinářů, může vypadat i takto: „Jajdaiejvkajůopoi alkjhflu jkahlfkdiu ambvkjaljht alkjd lkjhf alkjlhlu ahha kljhlufann alhkjha aklhjdlakhj...“ Pod tíhou nekonečného toku řečí, prohlášení a komuniké ve všech jazycích eurozóny musíte na chvíli vypnout, aby se vám nerozskočila hlava. Nezbytností je rovněž znalost euroúřednického newspeaku, který nezadržitelně proniká mimo zdi evropských institucí. Průměrný unijní úředník ovládá minimálně tři jazyky, výše postavený až pět. Hodně termínů v jejich hantýrce ani nemá český ekvivalent. Předpokládá se, že lidé pracovně provázaní s EU politikou bruselský EUžargon ovládají. V legislativních normách a dokumentech z dílen evropských úřadů se obyčejný smrtelník ztrácí v proudu cizích slov, odborných výrazů, technických zkratek a naprosto nesrozumitelných formulací. A proto vznikla těžká tisícistránková, hustě popsaná bichle s názvem Velký slovník zkratek Evropské unie. Takže když vám někdo sdělí, že pracuje na „dýdží“, neznamená to, že špatně vyslovuje slovo dýdžej, ale dělá na „DG“, tedy generálním ředitelství nějakého útvaru Evropské komise.
Po referendu o brexitu se začalo seriózně hovořit o možném otřesu dominantního postavení angličtiny a le comebacku Molièrova jazyka. Nepochybuji o tom, že se Francie a frankofonní Belgie budou o renesanci francouzštiny snažit. „Bývaly časy, kdy všichni v eurobublině, komisaři, úředníci, mluvčí, a dokonce i Boris Johnson33, který působil v Bruselu jako novinář, mluvili francouzsky,“ uvedl Christian Spillman z agentury AFP, který poprvé do Bruselu přišel jako korespondent v roce 1991. Zásadní obrat nastal v roce 2004, kdy došlo k tzv. východnímu rozšíření Unie. Málokdo z nových zástupců mluvil francouzsky, takže ve formální i neformální konverzaci dostala zelenou angličtina.
Jazyková a kulturní nepochopení bývají obvykle trapně nepříjemná, ale kdo z cestovatelů se dokáže v cizích zemích vyhnout chybám z neznalosti. Mám jich na kontě několik. Naší sousedce Maryke jsme po nějakém čase začali říkat souseda. Často neupravená tělnatější žena vypadala jako divoženka. Někdo by v ní dokonce mohl vidět staropanenskou ježibabu. Už jen koště jí chybělo. Neuklízela ale vůbec, na to si platila starší Polku. Pracovala ve své domácí kanceláři jako účetní a žila sama s kočkami. Když jsem se s ní šla seznámit, hned na uvítanou jsem jí vmetla do tváře, že má moc hezké [šat], tedy kočky (fr. les chats). Touto dobrosrdečně zamýšlenou lichotkou jsem ji definitivně přesvědčila, že my lidé z východní Evropy, kam si Belgičané často Českou či Slovenskou republiku nebo Polsko na mapě světa posouvají, nemáme vůbec žádné vychování.
Koukla na mě trochu podezíravě, jako že špatně slyšela, a tak jsem jí větu pro jistotu zopakovala ještě jednou a hlasitěji, aby mé zvučné [ŠAT] opravdu slyšel celý dům. Přece si ze střední školy pamatuji francouzský ekvivalent slova kočka. Podívala se na mě přes své upatlané brejle ještě podezíravěji a důrazněji prohlásila [ša]. Pomyslela jsem si, že je nějaká nechápavá. Ona si zase určitě říkala něco o mé natvrdlosti. Rozloučily jsme se a mně to celou dobu vrtalo hlavou. Když jsem pak náhodou potkala kamarádku, zkušenější plavkyni v těchto komplikovaných jazykových vodách, příhodu s kočkami jsem jí povyprávěla. Usmála se, jaké faux pas jsem předvedla hned na začátku našeho sousedského soužití. Milé Maryke jsem totiž s úsměvem a nedokonalou výslovností sdělila, že má pěknou pipku, mám-li to napsat slušně. V jemnějším vyznění bývá la chatte [šat], chápáno jako kočička/číča, anglicky pussy. Později jsem zjistila, že řada turistických průvodců do frankofonních zemí nabádá cestovatele, aby své potenciální lásky za žádnou cenu neoslovovali [ma šat]. Mohlo by to skončit pořádnou fackou. Trochu hůř dopadla má spolužačka z večerní školy francouzštiny, Italka Christine-Beatrice, které se podařilo během večírku přede všemi pozvanými prohlásit, ať si dávají pozor na její nemocnou kočku, aby je nekousla. Francouzsky hovořící hosté zkoprněli. Oznámila jim totiž něco jako „moje pipina má breberky“.
Často jsem se chodívala procházet do krásně upravených bruselských parků, kde se to hemžilo nejen papoušky, ale také voláním dětí [mamí, mami, papi] směrem k osobám, které je zrovna hlídaly. Říkala jsem si trochu nekorektně, panečku, ta starší prošedivělá dáma má odvahu mít ve svém věku tak malé dítě. Jenže po nějaké době, jak jsem pronikala do tohoto složitého babylonu, jsem zjistila, že si musím setsakramentsky dávat pozor, zda je mluvčí frankofonní, anglofonní nebo třeba Slovan, protože mummy[mami] v angličtině znamená maminka, ale francouzské mummi [mamí], případně papi [papí] vyjadřuje babičku a dědu (maminka a tatínek jsou maman a papa). Do humorných situací se naopak české maminky dostanou tím, když své batole vezou v kočárku a vyzvou ho, ať udělá na kolemjdoucího usmívajícího se muže „papa“. Zaskočený cizí pán se nezřídka začne okamžitě bránit, že on přece není jeho tatínek. Pro frankofonní rodiče totiž představuje dětský pozdrav slovo „dada“.
V dalších jazykových nástrahách bych mohla pokračovat: například onze francouzsky znamená číslo 11, ale nizozemsky „naše“. Jednou si můj manžel nedal v pekařství pozor na francouzskou výslovnost a místo dvou deux, [de] croissantů jich dostal dvanáct douze, [důz]. Začátečníci často ledabyle říkají [du]. Pro cizince najednou všechno zní úplně stejně: deux, de, des, douze [du/de]. Chtěla jsem manžela rozveselit obědem v rybí restauraci. Abych mu ukázala, jak jsem se ve francouzštině za těch pár týdnů výuky zlepšila, zeptala jsem se číšníka, jakou [puazon] (psáno poison) by nám doporučil. Pobaveně odvětil, že [puazon] nepodávají, neboť à la carte nabízejí jedině delikátní a nejedovaté [puazon] (psáno poisson). Manžel viditelně pookřál. Nad skleničkou alsaského vína jsme pak diskutovali o dalších jazykových pastích, jako například v angličtině dessert/desert (koláč, poušť), kdy si snadno kvůli špatné výslovnosti objednáte v kavárně místo dortíku kus Sahary. S belgickou francouzštinou mohou mít nejen kvůli odlišnému přízvuku a výslovnosti v Bruselu problém také samotní Francouzi. Mladá manažerka původem z Paříže, která si našla v Bruselu lásku, mi vyprávěla, jak v ní při hovoru valonští spolupracovníci spolehlivě poznají Francouzku, neboť ve významu savoir (vědět) používá pouvoir (být schopen, moci), což při dohadování podmínek byznysu může být dost zapeklitá věc. Frankofonní Belgičan totiž spíš prohlásí Je sais ve smyslu „Já můžu“, kdežto Francouz to bude chápat jako „Já vím“, což nutně neznamená, že dotyčný může úkol udělat, respektive udělá.
I samotní frankofonní frňáci, kteří prázdniny stejně jako my Češi zbožňují tak, že o nich rovnou mluví v plurálu les vacances, umí někdy zaperlit jako pravé šampaňské. Jako třeba, když se jedna francouzská slečna snažila příchozí na pracovní setkání uctivě usadit anglickým pokynem: „Šit daun plís.“ Ta slova pronášela dívka, sladce navoněná a sladce nevědoucí, co právě těm hlavounům unijních úřadů, mezinárodních korporací i ambasád a dalším důležitým personám řekla.
33/ Bývalý britský ministr zahraničí, obhájce brexitu, syn pracovníka Evropské komise a absolvent European School of Brussels.
EUROSLOVNÍČEK
Bruselit se blahem ... Radost z kariérního postupu
Bruselné ... Peníze z eurodotací
Do brusele ... Do prčic, v souvislosti s politikou a byrokracií
Dobruselit ... Dobrat se k totálnímu krachu
Eurobubák ... Politik donekonečna strašící Unií a Bruselem
Euromýtus ... Dezinformace o neexistujícím nařízení z EU
Vlezdobruselista ... Jedinec toužící pro práci v EU úřadech a politice
Vybruselit z něčeho ... Snaha vše svést na složitou a do všeho zasahující politiku Evropské unie
Novinářka a publicistka Kateřina Farná (*1983) působila v Bruselu více než čtyři roky jako korespondentka deníku Právo. Přispívala také na svůj blog Bruselská sojka a publikovala ve slovenském Denníku N. Z rodinných důvodů se absolventka pražské Fakulty sociálních věcí Univerzity Karlovy nemohla naplno věnovat psaní o evropské politice, a tak se zaměřila na „cvrkot kolem“. Výsledkem je mj. několik výjimečných příběhů, které do českého mediálního prostoru přinesla. Líbí se jí laskavý humor a váží si všech, kteří hájí dobré hodnoty a nebojí se být sami sebou, i když to nemusí být pohodlné.
Nakladatelství GRADA Publishing, Praha, 2019, váz., 360 stran.
