Kniha o Kafkovi a Praze puntičkářsky vyznačuje, kde všude spisovatel pobýval, Juliana Barnese provokuje nespolehlivost lidské paměti a román Anglické roky nastoluje otázku, zda se dá vylhat pravdivost literárního díla.
Franz Kafka a Praha. Literární průvodce Haralda Salfellnera (Vitalis 2019/ překlad Pavel Cink)
Jestli jste už absolvovali třídílný Kafkův životopis od Reinera Stacha, dopřejte si malou repetici soustředěnou na pražský místopis. Objevné dobové fotografie a dokumenty až puntičkářsky vyznačují časovou stopu, jíž klasik svým životem přežehnal město nad Vltavou. Jakoby mimochodem si uvědomíte, jak se do tváře Prahy zakously boje na konci druhé světové války a způsobily například to, že dům, kde Kafka napsal svou slavnou povídku Ortel, zmizel. Stojí tam hotel InterContinental. Zopakujete si také, že v budově současného amerického velvyslanectví dostal Franz poprvé chrlení krve. Na domě ve Skořepce č. 1 budete pak marně hledat desku, že se tam poprvé sešel s Bauerovou a že tam žil Max Brod.
Julian Barnes: Jediný příběh (Odeon 2019/ překlad Petr Fantys)
Jestli jste měli to štěstí a přečetli jste si Barnesovu (1946) knihu Flaubertův papoušek, budete jeho posledním románem poněkud zklamáni. Neubylo stylistické brilance ani poctivé reflexe, pouze se vytratilo pevné historické pozadí. Je sice jasné, že ústřední milenecká dvojice reaguje svým vztahem na konzervativní upjatost anglické společnosti uprostřed šedesátých let, dosavadní stereotypy praskají ve švech, leč společenský kontext autora až tak nezajímá. Provokuje jej více nespolehlivost lidské paměti, alibistická hra motivů našeho jednání, šalebnost zamilovanosti a lásky, dialektika náhody a záměrnosti v osudech lidí. Příklad toho, jak se dá napsat silný milostný příběh bez explicitních sexuálních scén. Nic pro voyeury!
Norbert Gstrein: Anglické roky (Prostor 2019/ překlad Radovan Charvát)
Jestli si chcete zopakovat téma židovských úniků před nacismem z kontinentální Evropy do Anglie a dále, tento dvacet let starý román rakouského spisovatele vám poskytne obšírnou příležitost. Gstrein však nepopisuje jen poměry v záchytných táborech Albionu, přemýšlí svým psaním o tom, zda lze někomu ukrást jeho minulost a navázat na ni bez následků pro vlastní identitu. Dá se vylhat pravdivost literárního díla? Jsme to, co z nás vnímá naše okolí? Dlouhá souvětí plynou jako čas, není třeba spěchat, minulost neuteče, ledaže ji zapomeneme. Znovu je tu hra s vyprávěním, s vypravěčem, se závazností fikce. Redukuje literatura život, nebo je naopak schopna jej zmnožovat? Jsou spisovatelé mýtomani?
