Sarah Bakewellová vypráví příběh fenomenologie a existencialismu jako vzrušující román, Jack Kerouac napsal chaotický opilecký záznam o své cestě do Francie a Alena Ježková se zmocnila starých příběhů novým způsobem. 

Sarah Bakewellová: V existencialistické kavárně (Host 2019/ překlad Tomáš Kačer)

Deskripce, fenomén, intencionalita, epoché. Zapomeňte na to, jak se vám je v seminářích snažili přiblížit profesoři, kteří jim sami nerozuměli. Tato britská autorka vám odvypráví příběh fenomenologie a existencialismu jako vzrušující román a otevře vám vhled nejen do nitra pojmů, nýbrž i do životů Kierkegaarda, Brentana, Masaryka, Husserla, Heideggera, Jasperse, Sartra, Beauvoirové, Arona, Merleau-Pontyho, Camuse, Patočky, Arendtové, Lévinase i Havla. Báječně vstřícné povídání začíná na přelomu let 1932 a 1933 meruňkovým koktejlem v baru Bec-de-Gaz na Montparnassu a putuje zpět do poloviny 19. století a současně kupředu k nám, aby ohmatalo světonázor, který převáděl lidi přes katastrofy.

Jack Kerouac: Satori v Paříži (ve svazku s prózou Mag vydalo Argo 2004/ překlad Jan Válek)

Ikonický beatnik si v šedesátých letech minulého století zaletěl z Floridy do Paříže a pak se vydal i do Bretaně, protože šel po stopách svého keltského původu. Jeho chaotický opilecký záznam nemá sugestivitu Hemingwayova Pohyblivého svátku, zato jej předčí umanutostí, s jakou se noří do starých genealogických foliantů, kde větří závany svého jména. Stejně umanutě poutník šňupe atmosféru hospod a hledá lidi k rozhovoru i v taxících, vlacích a letadlech. Máte-li shodou okolností jako čtenáři za sebou čerstvý zážitek Paříže, oceníte náležitě hyperbolu věty: „Nejen to, ale ve Francii se v noci vůbec nevyspíte, jsou v osm ráno tak hnusní, tak pronikavě ječí kvůli čerstvému chlebu, že by se Apokalypsa rozplakala.“

Alena Ježková: Staré pověsti české a moravské (Tichá srdce 2018)

Autorka (1966) se rozhodla zmocnit starých příběhů novým způsobem, neboť seznala, že současné děti se s jejich Jiráskovou verzí nesrovnávají. Každému vyprávění předesílá srozumitelný stručný náčrt reálné historické situace a teprve potom nabízí mýtické děje k novému prožitku. Ježková se snaží nemučit málo zkušené čtenáře dlouhými větami, podporuje dynamiku děje vrstvením informací v hlavním směru, nezdržuje se odbočkami. Pověstem zůstává jistá sošná strohost neutopená v detailistickém popisu přetíženém reáliemi. Zvýšená frekvence příslovečně časových vět v souvětích je dána povahou věci, pověsti zůstávají vnořeny pod hladinu historického času a vznášejí se kolektivní pamětí.