Kniha sociologa a politika Jana Kellera přináší mozaiku názorů na povahu západní společnosti, Pavel Kotrla ve své sbírce poezie trvá na tom, že obyčejnost nemůže být všechno, proč žijeme, a středověký biskup a kronikář Ota z Freisingu došel v polovině 12. století k tomu, že v jeho době přijde konec dějin, protože hrůz už bylo dost.

Jan Keller: Společnost věčného mládí (Slon 2019)

Bývalý europoslanec (1955) předkládá komentovanou mozaiku názorů současných francouzských sociologů týkajících se povahy západní společnosti. Mnohé je u nás známo z překladů třeba Lipovetského, Baudrillarda nebo Bourdieuho, něco přidává autor ze své francouzské četby, něco patří k zajímavým připomenutím, například Vaneigem nebo Seligman, který je ovšem Američan. Vadou spisu je naprostý nezájem o českou realitu. Na první pohled je zřetelné, že detailní popis západních generací X, Y a Z vůbec neladí s naší domácí stratifikací. V publicistice jsme svědky mechanického přenášení módních modelů, což naznačuje, že česká sociologie nemá k problému co říci. Nechce se věřit, že by to tak bylo.

Pavel Kotrla: Mírný severní (Pavel Kotrla 2019)

V Kotrlových (1974) textech působí slovo jako kvicht na decimálce. Autor opatrně klade malá závaží na stísněný prostor pohyblivé plošiny básně a počítá s tím, že čtenář vytuší váhu pytle se smyslem, jenž se zpočátku kryje prázdnou bílou stránkou. Anebo vás napadne, že básník znaky rodinných situací minimalisticky ryje do skla a že úzkostlivě dbá na to, aby nepřidal jediný zbytečný vryp. „Voda má průhledné oči/ Stárne hlína v nás“ to je celé, ani slabika navíc. Básník trvá na tom, že obyčejnost nemůže být všechno, proč žijeme. Okamžiky jsou věčné a žádný detail není zbytečný, hledejme smíření s časem. Puntičkářství se bohužel vymklo z ruky, když knihařským zpracováním vlétl do sbírky dvakrát list se stranami 57 a 58.

Ota z Freisingu: Historie aneb O dvou obcích (Argo 2017/ překlad Pavel Černuška, Jana Malá, Jana Nechutová)

Když tento text z poloviny dvanáctého století dostanete jako vánoční dárek a k tomu nádavkem sadu piv z nejstaršího pivovaru světa ve Weihenstephanu, což je dnes jedna ze čtvrtí bavorského Freisungu, je o sváteční pohodu postaráno. Příslušník středověké mocenské elity přemýšlí nad dějinami lidstva, konfrontuje je s vizí boží obce v duchu Augustinova pojetí a dochází k přesvědčení, že co nevidět vypukne apokalypsa a konec dějin, protože těch hrůz už bylo dost. Touha uzavřít historii nás neopustila ani ve dvacátém století a patří snad k věčnému nutkání člověka, aby bylo hotovo, aby bylo po starostech, ale hotovo není bez dosaženého konce. Představa nekonečnosti nás irituje, ať jsme věřící, nebo ne.