Možná je pro někoho překvapení, že existuje stejnojmenný předobraz „prostředního“ člena klubu Rychlých šípů Jindry Hojera a že je ten muž nadále mezi námi. A co víc, jmenuje se skutečně Jindřich Hojer.

Narodil se 30. července 1924 v pražských Holešovicích a vystudoval Akademické gymnázium Na příkopě (nejstarší v republice) a na vysoké škole chemii (1945–1950). Už na gymnáziu potkával budoucího sbormistra Národního divadla Jarmila Burghausera, který byl stejně jako celoživotní Jindřichův kamarád Václav Černý (pozdější profesor ČVUT a předloha Červenáčka) ve Foglarem vedeném skautském oddílu Praha 2, takzvané Dvojce.

„O přestávce si vypravovali, co dělali o oddílové schůzce, kde byli na výletě a co tam prožili,“ vzpomíná Jindřich Hojer v nedávno vydané knize Střípky ze života Jindry Hojera. „Mně se to začalo líbit, tak jsem do oddílu chtěl chodit taky.“

Ale nebylo to zcela jednoduché a mimo jiné bylo třeba počkat, až odejde některý odrůstající nebo náhle vzdorný chlapec: členů smělo vždy být jen pětačtyřicet. Jindrovi bylo jedenáct let, když s ním Václav Černý zamířil na loď kotvící u vltavského břehu. Zatékalo do ní, ale uvnitř čekala klubovna plná kluků a večer dorazil sám Foglar. Černý, přezdívaný Černoch, mu řekl: „Jestřábe, tohle je Jindra Hojer.“ A spisovatel si světlovlasého chlapce prohlédl a spíše řečnicky se tázal: „Tak ty chceš jít k nám do oddílu?“ „Ano,“ odvětil nejistě Jindra. „Tak dobře, tak to s tebou zkusíme,“ podal mu Foglar levici. Jindra natáhl pravou ruku a bylo mu vysvětleno: „My si podáváme levou, ta je od srdce.“ To se stalo v květnu 1936 a 24. prosince 1938 se alter ego Jindry Hojera prvně vynořuje v pěti obrázcích ze zadní strany Mladého hlasatele. Nakreslil je doktor práv Jan Fischer.

„Buďte bez starosti, Černí jezdci mají u mne vroubek. Ale jen rychle, rychle!“ sděluje Jindra Mirku Dušínovi a Jarkovi Metelkovi, když je uzavírá do bedny jako do úkrytu před pronásledovateli. Těsně předtím si vyňal z úst stéblo, které mělo podle Foglara symbolizovat hochovu nečinnost před nalezením aktivních přátel a následným vstupem do klubu.

Jak se zdá, Foglar o svolení s využitím reálného jména neprosil na kolenou, ale přímočaře chlapci řekl, že je „potřebuje“ a že není třeba se bát ostudy. Ta slova se potvrzují dodnes a Hojer (Červenáčkovo „ublízané“ potěšení“) se stal spolu s ostatními čtyřmi členy Rychlých šípů legendou.

Ve Dvojce strávil jeho reálný předobraz takřka pět let, takže zažil i další dvě z kluboven: v Říční ulici a ve vodárenské věži u Jiráskova mostu. Tam pak byly dveře zapečetěny nacisty.

V létě 1936 Hojer sice ještě nemohl na tábor, protože neměl složenou nováčkovskou zkoušku, ale v letech 1937 a 1939 už pobyl v mytické Sluneční zátoce u oblouku Sázavy mezi Vilémovicemi a Ledčí. První z těchto táborů se jmenoval Tábor zpěvu, druhý Tábor ohňů. Na tábor pořádaný v Podkarpatské Rusi (1938) vybrán nebyl, anebo jej rodiče nepustili, zažil ale ještě svůj třetí tábor v moravských Ketkovicích na řece Chvojnici (1940). Jenže ten již byl nuceně rozpuštěn a otec nato Hojerovi skauting ze strachu před nacisty zakázal.

Nutno dodat, že se rodiče o chlapce již od jeho narození velmi báli a žil „jako v bavlnce“, protože paní Hojerové zemřeli před ním po porodech již dva synové.

Pan Hojer sice už roku 1941 také zemřel, ale syn se už (určitě také vzhledem k již vyššímu věku) k Foglarovi a Dvojce nevrátil.

Ve své knize bohužel Jindřich Hojer na tato léta prakticky nevzpomíná a věnuje se – s některými mezerami – prvořadě následujícímu životu, v jehož většině ztratil s Foglarem kontakt. A sice je pravda, že na jednom místě odkazuje na knižní sborník Jestřábe, díky (2000), jenž dal dohromady s už zmiňovaným přítelem Václavem Černým a do kterého sám napsal jednu kapitolu, ale ani tamní kapitola není žádnou vzpomínkou a Hojer v ní vypráví o jím iniciovaném pátrání po místě Foglarova dětského švýcarského pobytu.

Popravdě řečeno ale i celý Hojerův životopis končí už stranou 36 a většinu knihy nato vyplňují líčení jeho pozdních putování po Řecku a Itálii. Ale už notnou část oné úvodní autobiografie vlastně zabraly až přehnaně podrobné popisy svatební cesty do Petrohradu, tehdejšího Leningradu. Zajímavější je čtvrtý oddíl svazku Příběhy ze života pana Šmodrchy a pátá část Něco málo na závěr, i zde ale Foglar ostrouhá. Předposlední kapitola místo toho líčí natáčení televizní upoutávky na křest jiné Hojerovy knihy Záhadné hlavolamy pro chytré hlavičky (2019) a finální dovětek se vrací právě k těmto Hojerovým hlavolamům.

A tak se Foglar spolu s Hojerem objeví jen na fotografii z besedy na straně pět. Opět se setkali teprve roku 1986 a nutno přece jen uznat, že se nám dostává alespoň snímků z Hojerových návštěv divadelního představení Rychlé šípy: účastní se totiž „kulatých“ repríz.

Kniha je z velké části zachycením dosti běžného a místy i banálního života dvakrát ženatého vysokoškoláka, který se napodruhé vrátil k první lásce. Není nezajímavé ty vzpomínky proložené humornými povídkami prolistovat, ale sotva by vznikly, kdyby kdysi nedošlo na oněch pět let u Foglara (1936–1940). Velice přejme Jindřichu Hojerovi jeho dílo, pro ctitele jeho alter ega Jindry Hojera se ale může klidně stát až nejapným zklamáním! A Foglar by je nejspíš nedočetl.

 

Jindra Hojer: Střípky ze života Jindry Hojera. Ilustrovala Hana Krauseová. Vydalo vydavatelství Ing. Lukáš Zeman – E-SMILLE.cz. Pardubice 2019. 192 stran. 3000 výtisků


Share on Myspace

Literatura