Publikací „Exilový orloj. Nezapomínky“ (2019) s ilustracemi Clary Istlerové navázal Karel Hvížďala především na dva svazky fejetonů a esejů Osmý den týdne (2015) a Dobře mrtvý dědeček (2017). Tři tyhle knihy nenahrazují snad úplně jeho autobiografii, ale jde o jakýsi „životopis skromného“ proložený mimo jiné aktuálními zamyšleními.

V přítomném svazku píše Karel Hvížďala především o těch, s nimiž jej propojila zkušenost exilu. Tam žil (právě) tucet let, nicméně zachycených osobností je víc. Celkových 28 kapitol předkládá dosti ucelený obraz let osmdesátých a konce let sedmdesátých. Nelze přitom říct, že by se Hvížďala oněm kamarádům zpětně podbízel a současně od něj leda stěží můžeme očekávat, že vytáhne vědro špíny. Výsledek je až noblesně korektní, nic však nelakující. Karel Hvížďala – i navzdory některým zklamáním – má prostě ony osobnosti rád.

Výtečně to lze ilustrovat na Pavlu Landovském, jemuž je věnována prostřední, čtrnáctá kapitola Intelektuál s maskou křupana. Hvížďala jej znal od samého začátku šedesátých let a nepochybuje o zvláštní „přírodnosti“ jeho vrozené inteligence. „Lanďák“ byl opakem pozéra. A navzdory zjednodušujícímu titulu kapitoly nebyl ani tak křupan jako bijec všeho uměle falešného. Jeho revolta přitom plynula z určité niterné úzkosti, kterou ostatní sotva kdy zahlédli. Hvížďala v tomto smyslu cituje Pavla Landovského: „Můj humor častokrát vycházel z toho, že bych nejraději brečel, ale nedal jsem to znát, a naopak lidi začal bavit, protože jsem měl hrozně rád, když se smějou. To na mě působilo hojivě.“

Karel Hvížďala znal Pavla Landovského takřka půl století a první rozhovor s ním vedl již roku 1969 pro Mladý svět. Ten jej otiskl v momentě vrcholné hercovy slávy, kdy „naturbuš“ zářil stejně v „Činoheráku“ jako ve filmech. Dodnes stačí Hvížďalovi k hercově charakteristice v podstatě jen jediná věta: „Byl jako houba, všechnu zkušenost do sebe nasával z druhých: měl dobré oči, fantazii a paměť pro situace, které pak s chutí trochu karikované předváděl...“ A po chvíli už jen dodá: „I jiným jeho pozdějším kamarádům chvíli trvalo, než pochopili, že Pavlova jistá exaltovanost není hraná, ale jeho přirozenou pohonnou směsí. Proto mohl i kníže Karel Schwarzenberg po hercově smrti prohlásit, že patřil k jeho nejlepším kamarádům, i když on sám má vrozenou poker face.“

Karel Hvížďala v knize vzpomíná na pětidenní, na Hrádečku realizované natáčení známé Audience v režii Luboše Pistoria i na daleko pozdější zrod jejich společné knihy Soukromá vzpoura (podzim 1987 ve Frankfurtu). „Pavel mi vynadal, že jsem udělal rozhovor s Václavem Havlem, a na něj, na starého kamaráda, kašlu.“ Tady je ovšem na místě spolu s Hvížďalou upřesnit, že Soukromá vzpoura není zcela použitelný historický pramen, ostatně Václav Havel mu k tomu napsal: „Klidně to pusťte do světa tak, jak to je, snad jen v nějakém doslovu či ediční poznámce můžete decentně naznačit, že Lanďák je mistr v dobásňování skutečnosti a že je to třeba občas brát spíš jako beletrii než jako historický materiál.“

Když knihu o „soukromé vzpouře“ ve Vídni autorizovali, byl to právě Landovský, kdo Hvížďalovi doporučil, aby realizoval také knižní rozhovor s Karlem Schwarzenbergem. Tím přecházíme k dalším a dalším aktérům práce letošní a bilanční. Jistěže autor těží i z více než třicítky svých knižních rozhovorů, ale dojde přečasto i na momenty, které se tam nevešly či byly z nějakého důvodu původně „vystřiženy“. Čtivě, stručně a pravdivě k nám tak z Exilového orloje „promlouvají“ Milan Kundera i Josef Škvorecký, Arnošt Lustig i Jiří Gruša, jistěže Václav Bělohradský a rovněž Jan Kaplický, Pavel Šrut, Josef Topol, Karel Kryl či Karol Sidon. Autor přitom své kamarády ani vzdáleně „nenasekal“ do uzavřených kapitol. Naopak! Roli při jeho psaní hrály asociace, a to někdy jen zpola vědomé. Psaní ostatně pro Karla Hvížďalu, jak sám přiznává, zůstává formou magie, skrz níž dává moc „svým hrůzám i touhám“.

 

Nakladatel knihy Zdenko Pavelka v závěrečné poznámce upřesňuje: „Osmý den týdne byl především jakousi poctou Hvížďalově babičce Bohumile Maštalířové, rozené Mallottové, druhá Hvížďalova vzpomínková kniha je připsána jejímu muži Václavu Maštalířovi, jehož předci se psali Mastalier a...“ A nápad na tuto knihu třetí? „Karel s ním přišel někdy během cest za čtenáři.“ Magdalena Deiml z nakladatelství Mladá fronta mu totiž nabídla besedy v knihovnách, těch cest bylo nakonec nepočítaně a „darovaly nám čas na povídání v autě i ve vlacích“.

Po právu má Pavelka Exilový orloj – i předchozí dvě autobiografické knížky – za „výjimečné memoáry“. Výjimečné i tím, že autor jen zřídka vypráví o sobě, a když to přece dělá (hlavně v závěrečné povídce Soňa), změní si cudně jméno. „Píše tak především o lidech, kteří pro něj něco znamenali, od kterých se učil životu a s nimiž prožil okamžiky, které mu paměť uchovává jako pokladnice drahokamy.“

 

Karel Hvížďala: Exilový orloj. Nezapomínky. Ilustrace Clara Istlerová. Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2019. 280 stran.


Share on Myspace

Literatura