Miroslav Huptych (1952) je pilný kolážista. Možná vůbec ten nejpilnější v Česku po roce 1989. Ilustruje kdeco, hlavně poezii. A vybírá si nejen malá, regionální, ale i velká, evropská jména, dobře zapsaná v domácím kánonu, jako Karel Hynek Mácha, Božena Němcová – anebo nejnověji Jan Amos Komenský.
Nové vydání Labyrintu světa a ráje srdce je navenek monumentální počin. Rozměry a hmotnost vzbuzují a priori zájem: divák i čtenář žasnou ruku v ruce. Ten podnik sází na to, jaký je. Vyplatí se proto nechat knihu trochu odležet. Prolistovat ji nejdřív jako artefakt, velké dílo, poctu „učiteli národů“ atp., a teprve z odstupu ji konzumovat zvolna a zevrubně, jako setkání starého textu s novým výtvarným doprovodem, jako prolnutí dvou historicky vzdálených světů, dvou diskurzů, které svedla dohromady náhoda. Co za poznání z toho vzejde?
Zaprvé: Huptych je kolážista digitálního věku. Papír, nůžky, lepidlo odložil dávno ad acta. Kolážuje kompjútrově. Má přístup ke globálně sdíleným motivickým zdrojům. Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je okamžitá přístupnost a široký výběr, potažmo nevyčerpatelnost; nevýhodou pak formální čistota, dokonalost provedení. Jednou z fazet magie koláží Jindřicha Štyrského, Karla Teiga, ale i Jiřího Koláře je právě jejich zřejmá rukodělnost, bezprostřední kontakt života s dílem, demonstrovaný drobnými nepřesnostmi, nečistotami, „zrněním“ výsledného obrazu. Huptychovy koláže jsou strojové, schází jim spontánnost chvíle; jejich senzibilita je chladná, odtažitá, bez atmosféry tajemství.
Zadruhé: Huptych v Labyrintu až příliš zřetelně „boschuje“, případně „bruegheluje“. Podle prvního mustru (Hieronymus Bosch) rozšiřuje realitu světa o jeho dimenzi fantazijní, snovou, mytickou, možná i pohádkovou – o všechny ty bizarní zjevy a kreatury zplozené „spánkem rozumu“. Tu šíři, dvojakost symbolizují třeba janusovská tvář, mnohohlavá bestie nebo napůl zvíře, napůl člověk. Podle mustru druhého (Pieter Brueghel starší) je pak využito místa na maximum. Plocha koláže je zaplněná po okraj: živým i neživým, fiktivním i skutečným. Je to lačné, obžerské pojetí, koláž rabelaisovského typu. Tam, kde Maxu Ernstovi stačily dva tři tahy, jich Huptych provede desetkrát, stokrát tolik.
Zatřetí: Huptych nevede s Komenským dialog. Ilustruje jeho Labyrint v pravém slova smyslu: koláží nasvětluje text, obrazem prodlužuje slovo, vizuálním zvrstvuje, významově posiluje sémantické. Vede to k paradoxnímu zjištění: Huptychova koláž je možná víc literární než výtvarná. Pracuje se symbolicky nabitými motivy, které dávají tušit dějový pohyb. Problém je uspořádání: motivy jsou po stránce rozházené s takovou četností, že jejich spojnice, které by je logicky seřadily do příběhu, nemůžou být jiné než nahodilé. Takže nezbývá než hrát klasickou hru: zadívat se na obrázek půl minuty, zavřít oči, zaklapnout knihu – a pak si ve zkratce zakreslit to, co paměť podržela.
Z názvu knihy uvízla ve výtvarném doprovodu hlavně první polovina: svět je chaotický, nedá se rozumem přesně změřit. Je unikavý, ztřeštěný, napěchovaný protiklady, napnelismy, podvojnostmi, pravdou maskovanou za lež a lží převlečenou za pravdu. To na dnešek sedí skvěle. Labyrint bez začátku i konce; se zazděným vchodem a mrtvým srdcem. A ten ráj? Spíš v černobílé než v barvě. Spíš v motivické uměřenosti než v obžerství. Spíš ve volné analogii než ve výtvarném doslovení. Spíš živá ruka než touchpad nebo myš.
Zajímalo by mě, jak by se s výtvarným doprovodem Komenského majstrštyku popasovali následující (řazeni abecedně): David Böhm, Jiří Grus, Vendula Chalánková, Karel Jerie, Tomáš Kučerovský, Petr Nikl, Jakub Špaňhel, František Štorm, Lubomír Typlt. Třeba hůř, třeba líp. Třeba jinak, třeba nijak. Každopádně po Huptychovi je od čeho se odrazit.
Autor je výtvarný a literární kritik.
Miroslav Huptych (*21. října 1952 ve Varnsdorfu) je český básník, výtvarník a arteterapeut. Jako básník vydal sbírky: Srdcový střelec (Mladá fronta 1984), Zvěrokruh (bibliofilie 1986), Názorný přírodopis tajnokřídlých (Československý spisovatel 1989), Tarot a trakaře (Mladá fronta 1997), Noční linka důvěry (Pistorius&Olšanská 2012), List za listem (Pistorius&Olšanská 2015). Napsal také knížku autorských aforismů a gregerií Hodinky s ohňostrojem (Pistorius&Olšanská 2013). Kolážemi ilustroval 64 knih, 167 knižních obálek a 30 nástěnných kalendářů.
