Koncem roku 2019 knižně prvně vyšla společná práce Káji Saudka a – nedávno zesnulého – komiksového scénáristy Jaroslava Weigela (2. 2. 1931 – 5. 9. 2019) s názvem rozloženým do dvou strohých vět: Lips Tullian. Další dobrodružství. Shrnuje půlstoletí jejich spolupráce.
Lips Tullian není fiktivní, ale reálně kdysi řádící německý bandita. Jmenoval se ovšem Philipp Mengstein (1675–1715), respektive Filip z Mengštejnu, a znám byl také jako Erasmus Schönknecht či prostě Wachtmeister.
Narodil ve Štrasburku coby syn městského hejtmana. V sedmadvaceti letech se stal – právě – vachmajstrem, tj. strážmistrem u císařského regimentu dragounů, ale téhož roku (1702) kohosi zabil v souboji. Že nežil v „d´Artagnanově“ bezstarostné Paříži Dumasových románů, dezertoval do Prahy, a co horšího, dal na saské hranici dohromady lupičskou rotu, která pořádala nájezdy na „stříbrnou cestu“ mezi Drážďany a Freiburkem.
Roku 1703 byl uvězněn, přičemž slovo tullianum ostatně v latině značí podzemní žalář. Po roce Filip uprchl a působnost tzv. Černé tlupy dokonce rozšířil – na území mezi Drážďany a Prahou. Přepadali šlechtické domy, venkovské usedlosti, snad i kostely. Vábil jej prý komfort saských měst. Právě jejich ulicemi se tento „Černý Filip“ často pohyboval v převleku za kavalíra a i obecně se stal mistrem převleků. Roku 1711 jej přesto lapili a čtyři roky nato byl za přítomnosti 20 tisíc diváků a (svého času) polského krále Augusta II. Silného popraven v Drážďanech. Cimrmanolog Jaroslav Weigel, jehož památce je nyní vydaná kniha věnována, ovšem ignoroval tuhle „epizodu kriminálních dějin“ a rozhodl se kdysi – a díky svému dětskému zážitku – vyjít ze zcela brakové knihy.
Jde o – ve čtyřech svazcích do češtiny přeložené – dílo z nakladatelství Aloise Hynka a v letech 1894–1903 se dotyčný kolportážní román od Kvidona (Quida) z Felsů objevoval u nás pod titulem Lips Tulian, nejobávanější náčelník lupičů. Má ve 118 čtyřiadvacetistránkových sešitech 2832 stran, i bylo nutno krátit, přičemž komiksový scénář vznikal už od počátku let sedmdesátých dvacátého století.
„Za tento román zaplatím jakýkoli obnos!“ rozhlašoval půl století předtím (1924) grafik Josef Váchal skrz vlastnoručně vyrobených sedmnáct výtisků svého Krvavého románu, a máme-li věřit loupežnickému příběhu, který ale historickou realitu značně koloroval, zamiloval se Filip „bezedně“ do jisté zlatovlasé Hedviky, dcery „svobodného pána z Thunu“. Ten dívku nabídl raději hraběti Martinici a Filip se na svatbě vynořil, jenže ho pozdržela Hedvičina sestřenice Hilda, úplně doň zblázněná.
V jejím případě jde o skutečnou historickou figuru alias hraběnku Annu Constantiu Coselovou (1680–1765). Filip byl uvězněn, ba bičován, a na pravé rameno mu vtiskli jako znamení hanby cejch v podobě písmene H. Aniž by se tím z nebohého mladíka stal jakýkoli dávný „Joker“ (měřeno světem aktuálního filmu), procitly v něm vzdor i síla. Unikl – a unikla i Hedvika, a to k Filipově tetě do kláštera. Zvládla to přímo v den sňatku, a aniž prý byla „porušena její čest“. Zdálo by se tudíž, že mají milenci vyhráno, ale ne. Ve Filipovi se totiž zhlížely mnohé další dívky a mezi nimi taky najatá naň vražedkyně Tereza.
„Ó, Bože, já to udělati nemohu!“ zasténala (posléze) tiše, byť na ilustraci se nad spanilým spáčem rozmáchává dýkou. Čin ale nedokoná, vždyť Filipa zbožňuje.
Což i dcera „mlynáře z Lesního mlýna“ Gusta, v komiksu přejmenovaná s ohledem na Gustáva Husáka na Bertu. Kvůli Filipovi dokonce Berta neváhá Hedviku otrávit! A Hedvika umírá, ale je zase oživena – čarodějkou z jeskyně, zatímco Berta míchá další lektvary. Tentokrát nápoj lásky. Bohužel ho nevypije Filip, ale jeho kumpán.
V rotě se Filip vypracoval „od píky“, a když se stal novým vůdcem, prosadil i vlastní, do pozoruhodné míry soukromé zájmy. Vedl naráz válku s dragouny i Martinicem, a ač jej Hedvika prosila, aby nechal „loupežničiny“, odmítl. Chtěl se nejdřív pomstít Martinicovi.
A Hedvika? Aby nepřekážela, vrátila se do kláštera. A tlupa zachránila jistou Elišku. Hle, zatoužil po ní bývalý vůdce bandy, krvežíznivý Sahrberg: „Řeknu vám to přímo, Eliško. Náš náčelník Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád,“ lže tento padouch. „Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“
Vzal ji za ruku, ale prudce se mu vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne!“
„Ale drahoušku.“
„Co ode mne chcete?“
„Abys mne líbala a milovala,“ odvětil s cynickým úsměvem. „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“
„Zpátky, bídníče, sic...“
„Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou.“
„Nepřibližujte se ke mně!“
„Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“
„Nikdy!“
„Pak tě k tomu donutím!“ A jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku, rozvášněný ji tiskne pevně k sobě a ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od oběti. Kdo to přichází? Sám Lips Tullian již stojí před ním:
„Odpověz mi, Sahrbergu! Svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“
Není divu, že lotr Filipa brzy zradí, ba vláká do pasti. A Eliška? Stane se milenkou, ale ne Sahrbergovou, nýbrž nejlepšího Lipsova přítele Wittorfa.
Lips Tullian byl kdysi zveřejňován s ujištěním, že hltáme historický román, a ten ilustrovali minimálně dva výtvarníci – i včetně slavného Věnceslava Černého. Právě pod jejich obrázky pak Weigel objevil ty nejzajímavější „výdechy“:
„Konečně tě zase potkávám, zbabělý padouchu,“ zahučel Lips Tulian. Anebo: Lips Tulian přestrojen jsa za kavalíra drží pevně pána zámku.
Či: „Ha, zde u mrtvoly svého otce přísahám!“ zvolala Libuše příšerně znějícím hlasem. A: „Nevydržím to déle, ty musíš býti mojí, Gustinko!“ A také: Již jí počínají suroví chlapi šaty z těla trhati a jejich divokou vášní planoucí zraky se do jejích sněhobílých ňader takořka zabořují. Ale erotické výlevy a výlety nikdy netrvají dlouho, takže vzápětí čteme: „Ohromnou silou vyhodil podomní obchodník zhýralce do povětří.“
Avšak autor se rád vnořuje i do třasovisek hororu a... „Pomoc, pomoc, jsem ztracen! Musím v železné panně zemříti!“ křičel Kašpar ve smrtelné úzkosti. V kapitole Lahvička s umrlčí hlavou pak ovšem najdeme i monolog hodný (samo sebou, že jen zdánlivě) samotného Shakespearova pera: „Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá.“
Perlami dávných loupežnických románů bývaly navíc nechtěně komické samomluvy a neí divu, že se pan Weigel podivoval, jaká že tajemství lze sdělit, aniž by „mumlající“ vůbec věděl komu: Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti: „Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl.“
A těžko říct, zda to tak prostý čtenář opravdu chtěl a vyžadoval, ale osoby bezúhonné či vzdělané se v těchto škvárech zásadně dorozumívají tímtéž slovníkem jako osoby zlotřilé a negramotné. Tullianův loupežnický program pak připomíná chrabré zásady Juraje Jánošíka (1688–1713), který současně operoval na Slovensku, a zvíme: „Ne, Filip nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulián peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“
Už Friedrichu Schillerovi (1759–1805) posloužil Tullian jako předloha Karla Moora z Loupežníků (1781) a Jaroslav Weigel postupně připravil scénáře o více než 120 stranách. Ztvárnění se roku 1972 chopil Kája Saudek a dílo začalo vycházet v Mladém světě. První část byla zveřejněna mezi 18. lednem a 27. prosincem téhož roku a jedná se o 51 pokračování včetně jednoho nultého. Dál se pokračovat nesmělo a teprve roku 1982 nenápadně vyšla samostatná publikace s dalším obrázkovým příběhem, jehož scénář Weigel vymýšlel už roku 1980. Komiks byl dokreslen rok nato a je známý jako Stříbrný poklad a jiná dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian. Má 22 stran.
Roku 1985 následoval třetí svazeček (24 stran) této pomyslné trilogie, napsaný již roku 1983 a dokreslený rok nato. Jmenuje se Konec Sahrbergovy bandy a jiná neobvyklá dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullián (s čárkou nad A). Co bylo dál?
Stříbrný poklad opět vyšel v trochu vylepšené verzi roku 1987 a oba posledně zmíněné komiksy vydal zjara 1990 v jediném sešitu o 48 stranách tehdejší odpovědný redaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví Ladislav Horáček – v dnes neuvěřitelném nákladu 150 250 kusů. Právě oba tyto seriály jsou základem aktuální reedice, která je oproti vydání z roku 1990 v případě Stříbrného pokladu navíc kolorována. Poklad takto vychází poprvé a snad je to dobře, i když právě při jeho vybarvování musel Saudek celou jednu stránku překreslit, neboť se na ni rozlila běloba.
Seriál je doplněný Weigelovými ne zrovna geniálními předkresleními a Saudkovými náčrty, ale nejen díky tomu dosáhla letošní publikace překvapujících 176 stran. Obsahuje i méně známou čtvrtou část ságy Dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian (1994). Nicméně u těchto 21 stránek nelze bohužel neregistrovat Saudkův kresebný úpadek – a oproti původní, kolorované verzi, je tato dnešní předvedena jen černobíle.
V oddíle Doplňky dodá nová kniha také Weigelovy připomínky ke Stříbrnému pokladu a zvíme, že Saudek – na žádost vydavatele – vypracoval jednu stránku celou znovu. Jindy musel odstranit zdravení zdviženou pravicí, a ještě jinde německý „železný kříž“. Zmizet musela rovněž scéna vilné pitky anebo jistá bujná ňadra, inspirovaná snad i obálkou Playboye. To vše dnes už spatříme a zrovna tak Saudkovu parafrázi původní obálky Věnceslava Černého. A pozor! Nová kniha obsahuje také Dodatky k první knize Lips Tullian (2010), což jsou Weigelovy opravdu zevrubné komentáře k 51 epizodám dnes už takřka deset let staré publikace.
Hned úvodem cimrmanolog přizná, že román odebíral jeho děd, „mistr cihlářský u hraběte Valdštejna“, a týden co týden obětoval dvacet krejcarů. Zemřel roku 1942, když bylo jeho vnukovi jedenáct, a vdova po sousedech vzápětí posbírala rozpůjčované sešity, pečlivě je seřadila po číslech – a uložila na půdu. „Každé prázdniny jsem strávil pár týdnů u hradišťské babičky,“ vzpomíná Weigel. „Exkurze na půdu patřily do mého programu, stejně jako truhla pod oknem plným pavučin. Po přečtení Jana Cimbury došlo na Lipse Tulliana, ale text mi připadal starožitný, špatně se četl a asi po třech sešitech putoval Lips zpět do truhly. Bylo mi třináct. Až jako vysokoškolák jsem se k Lipsovi vrátil a konečně ocenil ošumělé sešity plné citoslovců Ha! a Oh, ušlechtilých vnad, divokých vášní, hřímavého smíchu, výkřiků vítězné radosti... Tullian byl tentokrát pochopen, avšak znovu uložen vedle Pobožného střelce.“
Teprve v sedmdesátém roce putovala truhla k Weigelovi na chalupu a obsah do jeho pražského ateliéru. Nikoli nadarmo. Už rok nato nabídl dílo jako seriál Mladému světu a v komentářích připomíná taky to, že je Hedvika (o níž z historie nevíme pranic) nakreslena podle Olgy Schoberové, zatímco Hilda podle Saudkovy ženy Johany. Upozorňuje taktéž na malířovy (jehož nazývá jen Sau, ale kterému vždy vykal) scénáristické doplňky, záměrné anachronismy a vtípky, které unikaly pozornosti cenzorů. Jde například o viněty hotelů Alcron a Pupp, záchrannou brzdu v kočáře, lodičku složenou z titulní strany Mladého světa, inzerát na norkový kožich, holicí strojek v rukou útočícího cikána, o judo i o karate a dokonce o spojení jistého reálného ministra Flemminga s Jamesem Bondem.
A Batman? I ten tu je. V 29. a ve 35. pokračování. Jinde pro změnu září celá plejáda kreslířů Dikobrazu včetně Vyčítala, Holého, Jelínka a Kantorka. Od července 1972 rostl bohužel s blížícím se sjezdem SSM (8. září) tlak na ukončení komiksu, jenž měl dle plánu zaniknout 5. září, ale přesto se udržel, ač jen do konce roku. A vydržel, ačkoli proti němu ráno 12. září horlila v rádiu „sama“ paní Jeriová: „Zamerikanizované obrázky ze života supermanského loupežníka.“
Ne tedy jen 33, ale celých 51 dílů se podařilo vytisknout, než Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže seriál takříkajíc zařízl. 49. a 50. epizoda Krvavá svatba a Vánoce v Lesním mlýně vyšly společně v posledním čísle roku 1972 – 27. prosince – a v původní verzi Martinic zmizel ve spleti chodeb, ale v komiksové variantě (odsouzené k ukončení) je pomsta vykonána.
Mstil se ovšem i Svaz mládeže, byť během zveřejňování Tulliana vzrostl náklad Mladého světa o 105 tisíc výtisků! Týdně za to Saudek bral v přepočtu na dnešní hodnotu peněz víc než dvacet tisíc. I deník Mladá fronta si u něj brzy objednal obdobný loupežnický komiks Diamantová šifra, ale byl stopnut už po třech měsících. Také Tullian se v něm mihl, a to ve svém lese, s Hedvikou... Nu, byli takřka jako Rumcajs s Mankou, scénáře však nepsal Václav Čtvrtek, ale jistý Svatopluk Novotný.
Karel Saudek ovšem Lipse – a někdy i jeho statečné druhy – epizodně obsazoval dál a do některých následných svých výtvorů, jimiž se – v tomto případě – staly Fantom opery uvádí, Zkáza balónu Kysibelka a Tajemství Zlatého koně. Jako motocyklista se pak Tullian dokonce objevuje ve Světě motorů.
A připomeňme, že kniha Lips Tullian (2010), jejímž odpovědným redaktorem byl Ondřej Müller a k níž doslov napsal Tomáš Prokůpek (výtvarnou redaktorkou se tenkrát stala Berenika Saudková), obsahuje navíc další Weigelův a Saudkův komiks Černý Filip (1974). Bohužel se stal pouhým marným pokusem navázat na jednou již zapovězené. Jeho motivy sice pokorně vycházely z díla Aloise Jiráska, ale pouhých šest pokračování bylo zveřejněno 26. prosince 1973 až 30. ledna 1974, po čemž se zbývající dvě části Jezuitská misie a Svatí otcové v akci poprvé objevily teprve v oné knize z roku 2010. (Nepočítáme-li samizdatové vydání prvního z nich v Podivných pohádkách z roku 1974.)
Druhá nezveřejněná stránka není ale dopracována. Prostým součtem zde vypočítaného díla o FILIPOVI mi vychází, že Weigel vytvořil scénáře pro 126 stran příběhů, ale můžete mě opravit, a již jen podotkněme, že ne všechny originály původních seriálů se dochovaly, takže některé stránky Tulliana i Filipa musely být reprodukovány z tisku. Ale díky dvornímu Saudkovu archiváři Pavlu Noskovi se právě z Lipse dochovalo takřka vše.
Roku 1994 vydala Paseka i zkrácené převyprávění ságy s předmluvou Miloně Čepelky a s výše zmíněnou obálkou Věnceslava Černého. Jaroslav Weigel zajistil knize také grafickou úpravu, ba i vazbu, ale ledacos z původního škváru vynechal. Například několik kapitol o cikánech (zhýrale věznících dívku), pár pasáží o krvavých Sahrbergových dobrodružstvích a sekvence s úklady už zmiňovaného hraběte Jakoba Heinricha von Flemming (1667–1728), skutečné historické postavy.
Svého času se zvažovala dokonce realizace televizního seriálu, ale nakonec z něj napsal Jaroslav Weigel jen tři díly. Ani ony dosud nebyly natočeny. Ale v letech 2010 až 2019 přinesl Albatros dozajista unikátní dilogii, podávající zcela ucelený obraz podstatného okruhu Saudkovy tvorby. I se všemi „okolo“ dochovanými nákresy a písemnostmi. Je to čin činů a na světě existuje jen málo seriálů, které mají podobně propracované nejen druhé, ale dokonce své třetí plány. Je to asi ten jediný přínos socialistické totality pro Káju Saudka.
Proč by totiž jinak ony další plány provokativně vytvářel?
Jaroslav Weigel: Lips Tullian. Další dobrodružství. Kresby Kája Saudek. Ilustrace na obálce a odborná konzultace Berenika Saudková. Další odborné konzultace Pavel Herian a David Goldberg. Část tiskových podkladů, odborná konzultace, korektury (s Davidem Goldbergem), návrh a grafická úprava obálky (s Berenikou Saudkovou a Davidem Goldbergem), úvodní slovo a závěrečná ediční poznámka Pavel Nosek. Doplňující ediční poznámka, odborná konzultace, skenování a restaurování originálních a tištěných podkladů Filip Konečný. Ve spolupráci s Pavlem Noskem, rodinou Káji Saudka a nakladatelstvím Zlatý kůň vydalo ve společnosti Albatros Media a řadě Plus nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 176 stran.
