Duchové mrtvých amerického scénáristy a kreslíře Richarda Corbena (*1940) jsou působivou komiksovou adaptaci jistého výseku z díla Edgara Allana Poea.

Jeho práce přitom Corben obvykle umocňuje, aniž si vždy vybírá ty nejznámější. Dostal tak do pevných desek své knihy hotový příval děsu i poezie vytvořený z básníkova díla let 1827–1846. Přesně řečeno se jedná o verze sedmnácti Poeových povídek a básní – výsledných adaptací je sice pouze patnáct, ale oprávněně: ve dvou případech došlo k (účinnému) sloučení původních děl. Próz je přetvořeno jedenáct a celek knihy je proložen i působivým zpracováním sedmi Poeových básní.

Hned tou úvodní se měly čest stát titulní Duchové mrtvých, i když právě oni nejsou, kdo ví proč, převedeni do obrázků. Následují promyšlené a kresebně nečekané adaptace básní Osamělý, Město v moři, Spící a Očarovaný palác. Poslední z nich se – kupodivu – vyskytuje v rámci adaptace prózy Maska Rudé smrti, i když je odedávna součástí povídky Zánik domu Usherů.

Poeticky řada vrcholí ve svazku adaptacemi básní Červ dobyvatel a Havran a smí se to zdát odvážné a překvapivé, ale kromě Duchů mrtvých a Červa dobyvatele, které přeložil Josef Hiršal (1920–2003), se zde překladu veršů zhostil vydavatel Václav Dort. Ten navíc upravil i překlad Očarovaného paláce od Josefa Schwarze (1915–2003). Překlad Havrana je od Martina Pokorného a – podle Dortova mínění – jde o zatím nejdokonalejší českou verze této básně.

Zbytek svazku tvoří pak do komiksů převedené prózy a jde o vesměs zdařile rozlousknuté překladatelské oříšky již mnohokrát osvědčeného Jana Kantůrka (1948–2018).

Autorem úvodu knihy je M. Thomas Inge, profesor humanitních věd na Randolph-Maconově univerzitě ve virginském Ashlandu a místopředseda společnosti kurátorů Muzea Edgara Allana Poea v Richmondu. Inge odhaduje, že jenom od války se vynořilo přes tři sta komiksových adaptací Poeových povídek a básní. A není divu, neboť každý známý, ale i méně známý tvůrce kreslených seriálů se během kariéry nechal aspoň jednou inspirovat Poem.

„Jen jeden jediný však zasvětil větší část životní práce adaptacím jeho povídek a básní,“ zvíme, a to právě Richard Corben, etablovaný v této oblasti již od 60. let. Inge dokonce Corbena označuje za „hlavního hybatele komiksové scény“ a sami musíme uznat, že tento umělec si vypracovat neopakovatelný styl. „Corbenova představivost posunula hranice vizuálních možností komiksového umění novým, netušeným směrem,“ zdůrazňuje Inge a připomíná rok 1974, kdy se zrodil Corbenův Havran. Jeho tvůrce prokázal, že má to samé oko pro grotesknost, jakým disponoval právě Edgar Allan Poe. Corbenovy interpretace původních dějů jsou vždy nesmírně originální, ba lze je označit za vize.

Ke svým oblíbeným Poeovým básním a příběhům se kreslíř opakovaně vracel a při jejich zpracovávání postmoderně využil trochu popového prostředku, zcizeného z klasických hororových komiksů vydavatelství EC Comics z 50. let, kde každý z příběhů uváděli buď „Stará čarodějnice“ anebo „Strážce krypty“ anebo alespoň „Strážce sklepa“.

Corben si vybral to první a vlastní čarodějku pojmenoval Čarodějnicí Meg. To ona každý z příběhů uvádí a také uzavírá, přičemž jenom někdy se stává jejich součástí. „Meg je ošklivé stvoření, sexuálně obojetné,“ konstatuje Corben. „Někdy dost neomaleně vstupuje do děje, avšak právě její ironický přístup a sarkastické poznámky dodávají příběhům další významovou vrstvu.“

Po básni Duchové mrtvých (1827) začíná kniha adaptací skladby Osamělý (1829), ale Richard Corben čtenáře věru umně mate! Propojuje zde sny a noční můru i skutečnost do takové směsice, až složky vzájemně neodlišíme. A máme po právu úděsný pocit, že sny vždy byly odrazy některého ze světů za hranicí lidského bytí.

U Města v moři (1831) využívá Corben jen začátek a konec básně, střed plní příběhem kapitána, ztrativšího v moři celý náklad. Je souzen duchy a do čí jim vpálí, že přece nepohřbil „nic cenného“. A loď byla ostatně pojištěna. Odhalí se nicméně, že náklad byl živý a tvořilo jej „třicet tun“ otroků. Bigotní fanatik je nato právem sražen do pekel.

Další básnický příběh Spící (1831) je o vrahovi žen a navíc má rasový podtext. Podle všeho se odehrává v New Orleansu a jeho hrdiny jsou potomci otroků.

Následuje adaptace méně známé povídky Dostaveníčko (1834), pak slavná Berenice (1835). U ní Corben experimentuje s genderovou nejednoznačností, hrdinka má totiž spíš rysy mladíka. Na konci téhle brutality o vyrvaném chrupu si i tak zkušený tvůrce jako Corben neodpustí žert. Možná laciný, ale suďte sami.

Následují adaptace próz Morella (1835) a Stín (z téhož roku), pak slavný Zánik domu Usherů (1839). Ten Corben nápaditě propojil s adaptací povídky Oválný portrét (1842). Pan Usher je, jak víte, vášnivě zamilován do vlastní sestry a snaží se ji malovat. Úspěšně obraz dokončí, ale ve chvíli pomyslného vítězství a vytvoření dokonalé kopie padá objekt malířova zájmu k zemi. Jak se zdá, duše vstoupila do plátna. Ale žena je pak ve skutečnosti pohřbena zaživa. Richard Corben pietně zachoval veškeré prvky původních verzí obou povídek, ale přidal psychologický rozměr, když tu silně zvýrazňuje některé Poem pouze naznačené indicie: 47 stran tohoto komiksového příběhu je zřejmě jednou z nejlepších adaptací Edgara Poea, co kdy vznikla.

Neméně populární Vraždy v Rue Morgue (1841) v Corbenových kresbách věrně dodržují vzhled architektury a oblečení v Paříži 40. let 19. století a na rozdíl od řady adaptací jiných snaživých malířů a scenáristů umí Corben držet čtenáře v napětí, kdo je vrah. Co víc, přidá druhé finále, možná ještě originálnější než klasikovo.

Také Masku Rudé smrti (1842) uměl přetvořit k obrazu svému (aniž ji však poškodil) a propojil ji s básní Očarovaný palác. Ta je sice známou součástí povídky o Usherovi, ale co neseznáme? Dokonale a možná ještě dokonaleji zapadá sem.

Nato se kniha vrací k básním a Červ dobyvatel (1843) je adaptován s nejspíše už nepřekonatelnou obrazotvorností. Obklopí nás americký Divoký západ a jsme svědky nemilosrdné popravy milence a zrádné manželky. Vraždy spáchá plukovník Mann, ale tu... Vynoří se kdosi s maňásky a uspořádáno je představení Hamleta, přičemž maňásci zopakují reálné vraždy. Objevují se i lebky obou zabitých a hle, už nyní jsou prolezlé červy. A jsou to taky červi, kdo nato pozře všechny přítomné, vinné i nevinné.

Následuje Předčasný pohřeb (1844), taktéž notně předělaný, Havran (1845), Sud vína amontilladského (1846) a knihu uzavírá galerie původních Corbenových obálek některých z těchto příběhů z let 2012–2014.

Dodejme již jen, že profesor Inge, jenž svazek uvádí, byl rovněž editorem knižních řad Velcí komiksoví tvůrci a Rozhovory s komiksovými tvůrci. Sám pak napsal mimo jiné díla Komiks a jeho kultura, Charlie Brown a Peanuts (o slavném kreslíři Charlesi Schulzovi) a také Neuvěřitelný pan Poe: Komiksové adaptace prací Edgara Allana Poea.

Nad závěrečnou poznámkou vydavatele Václava Dorta si poprvé uvědomíme, že jinak geniální Nezval psal českou verzi Havrana pravděpodobně ryze podle Vrchlického překladu. Aniž to, naiva, tušil, opsal i ty sekvence, které jeho důstojný předchůdce přidal pouze kvůli rýmům (i tak často poněkud krkolomným). Nezvalova verze se skutečně značně vzdálila od originálu a ve výsledku je pochmurná, ale daleko méně než předloha.

Václav Dort ovšem ve svém dovětku českou recepci Edgara Allana Poea neprávem dost příkře odsuzuje. Není přece až tak zlá. Ale Dort je jiného názoru a píše: „Česká literatura jako by na Poea rezignovala. Jeho dílo není kompletně a ani systematicky přeloženo a kvalita překladů jeho básní je vesměs tristní. Velmi dobře to lze dokumentovat na příkladu Havrana, správněji Krkavce…“

Mezi překladateli této pověstné básně nato Dort právem vyzdvihuje Josefa Hiršala a upozorňuje také na bakalářskou práci Michaely Hudečkové „E. A. POE – THE RAVEN, Analysis of Sixteen Czech Translations, Based on Philosophy of Composition“.

 

Jan Corben (jako adaptátor i kreslíř): Edgar Allan Poe. Duchové mrtvých. Barvy Richard Corben a Beth Corben Reedová. Z originálu Edgar Allan Poe´s Spirits of the Dead (2014) přeložil Jan Kantůrek s podporou převodů Václava Dorta, Martina Pokorného, Josefa Schwarze a Josefa Hiršala. Celková úprava překladů, barevné korekce a dovětek Václav Dort. Úvod M. Thomas Inge. Vydal Martin Trojan – 3-Jan, Imprint ComicsCentrum. Praha 2016. 224 stran


Share on Myspace

Literatura