Cenami ověnčený pekingský spisovatel Ning Kchen (*1959) se v překladu Zuzany Li letos poprvé představil českému čtenáři románem Nebe nad Lhasou z roku 2010.
Vypravěčem románu je povětšinou jeden z hlavních hrdinů Wang Mo-ťie, student biologie a filozofie, který přišel do Tibetu z Číny jako dobrovolník a učí na lhaské základní škole. Právě jeho očima sledujeme dění kolem i ostatní postavy: především buddhistického mnicha Matthieua, jehož setkání a debata s otcem, význačným francouzským filozofem a skeptikem Jean-Françoisem Revelem, tvoří pozadí a rámec celého vyprávění, a krásnou Matthieuovu žačku Ükji, která přišla do Tibetu najít své kořeny i sebe samu. S funkcí vypravěče je to však v Nebi nad Lhasou složitější, do textu vstupují poznámky pod čarou, věc pro román poměrně netypická, kde vypravěč-autor tematizuje a problematizuje mimo jiné Wang Mo-ťieho roli a nakonec i vyznění celého románu.
Kniha je – jak už napovídá zmíněný dialog syna-mnicha s otcem-filozofem i student filozofie v roli vypravěče – nasycena zmínkami o západních filozofech a jejich dílech (namátkou můžeme zmínit Derridu, Wittgensteina, Benjamina, Foucaulta, Kanta, Nietzscheho, Heideggera, Lyotarda či Merleau-Pontyho), stejně tak je však plná odkazů na buddhismus, víru, v níž hledá své pravé já druhá hlavní postava a Wang Mo-ťieův protějšek, krásná Ükji Lhamo, po matce Tibeťanka z kdysi slavného a významného rodu.
Na pozadí filozofických rozprav a zarámované do událostí, které se skutečně odehrály (Matthieu stejně jako jeho otec skutečně existují, jejich rozmluva opravdu proběhla a z knihy, která na jejím základě vyšla, se stal populární bestseller), se rozvíjí milostné drama, bolestivé, ale přitom prosté až banální – kdybychom jej zbavili ostatních dějových linií. Wang Mo-ťieho samotářství a touha, jeho ambivalentní vztah k Ükji, jejich rodící se blízkost i problém sexuální identity stojí navzdory filozofickému rámci v centru pozornosti.
Pro postavu Ükji je pak nejdůležitější vztah k minulosti, vlastní rodině a víře, hledání místa ve světě a vyrovnávání se s traumaty, která na ni přešla právě skrze neblahou rodinnou historii. Kde je Wang Mo-ťie strnulý, tam je Ükji živá, jiskřící, ovšem když se mají tyto pozice obrátit, dochází ke krizi. Ani jedna z postav však nezůstává plochá, Ükji je složitější než obraz, který vidíme očima Wang Mo-ťieho, stejně jako on sám je složitější než představa, kterou se na začátku snaží sám o sobě vytvořit. Podstatné jsou role muže a ženy, v centru zájmu je způsob mezilidské komunikace, rozpor fyzického a duchovního. Autor také opakovaně reflektuje samotný způsob vyprávění a v rámci celého díla hojně využívá metody variace.
Výstavba textu je poměrně komplikovaná, pokud však čtenář přistoupí na autorovu hru, dostane se mu čtivého příběhu s opojnými popisy krajiny Tibetu a jejích proměn v průběhu roku a rovněž proslulých klášterů, se vzpomínkami na drsnou historii Ükjiny rodiny i temné momenty Wang Mo-ťieho života, stejně jako s množstvím mikropříběhů jeho žáků nebo Ükjiných přátel z města. Zmíněný popis krajiny a zvyků tamějších obyvatel, viděných očima skeptického cizince, patří k vůbec nejkrásnějším i nejumírněnějším momentům románu, v němž autor jinak možná až příliš okatě předvádí své umění a vědomosti.
Ukázku z knihy čtěte ZDE.
Přeložila Zuzana Li, nakladatelství Verzone, Praha, 2019, váz., 441 stran.
