Ning Kchen: Nebe nad Lhasou (ukázka z knihy)


Tibet je zemí výjimečnou nejen svou blízkostí ke slunci a nebesům, ale i všudypřítomnou buddhistickou vírou – bez tibetských lámů by byla zdejší nadmořská výška pouhou fyzikální veličinou. V této bájné, drsné a krásné krajině se ve čtyřech hlavních postavách setkávají tři rozličné světy: tibetský, čínský a západní.

Lhasa, Tibet. Foto: nrxfly, Pixabay

 

Každá postava románu v Himalájích hledá něco jiného: mladý učitel a filozof z Pekingu doufá ve vysvobození z osudných politických i osobních rozčarování po roce 1989, poloviční Tibeťanka přijíždí poprvé do své druhé domoviny hledat zapomenuté kořeny, buddhistický mnich původem z Francie zde našel smysl svého života a jeho otec, uznávaný filozof, přijíždí se synem diskutovat o velkých otázkách existence. Životní dráhy se protnou v zapadlé vísce u starodávného kláštera Däpung nedaleko Lhasy. Co se vyvine ze setkání duchovního a sekulárního světa, setkání moderní filozofie a vědy a pradávné, přesto stále živé víry? Mohou být všechny bytosti šťastny?

 

Ukázka z knihy:

0

Sníh

Bílá. Po poledni. Myslitel. Milost buddhů.

Údolí. Zimou ztěžklá řeka. Tráva. Mělčina. Protější břeh.

Dlouhé vlasy. Džíny. Cigareta. Buddhistická mála na zápěstí.

Hořící cigareta se k mále vůbec nehodí.

Vztahy v prostoru. Vzpomínky.

Sníh se vytrvale sypal i to odpoledne, kdy můj přítel Wang Mo uviděl Matthieua. Horské hřebeny byly tou dobou už celé bílé, čisté zjevení, čirá prázdnota. V téhle nadmořské výšce, říkal můj kamarád, nikdy nevíš, kolik sněhu vlastně napadlo. Možná celá lhasanská řeka zmizela pod sněhem, možná i část řeky Jarlung, ale víc nic. Sníh nikdy nepřekryje celou náhorní plošinu, to nedokáže ani slunce, říkal. Matthieu hleděl kamsi do dálky, asi na tu sluneční záplavu za hřbety hor nebo ještě dál. Možná to tak opravdu bylo. Jeho šafránové mnišské roucho bylo zasypané sněhem, hromadil se mu v záhybech rukávů, on však budil dojem, že mezi těmi snášejícími se vločkami vůbec není.

Nahlíženo z jistého úhlu pohledu, Matthieu byl socha. Myslitel uprostřed sněhu. Myslitel na pozadí rozsáhlého kláštera s bílými zdmi, z něhož jako z pramene nezadržitelně prýští další a další sníh. Klášter to byl starobylý, kdysi plný života, dnes se velkolepě rozpínal na stejně velkolepé ploše svých ruin a spolu s nimi se vytrácel do jednobarevného pozadí. Konečně i vrcholky hor se mohou stát pouhým pozadím, kulisou po nebi kroužících ptáků.

Matthieu nemyslel na nic, co by se týkalo minulosti ani budoucnosti. Čas se pro něj zastavil. Nikdy si čas nepřivlastňoval, a tak ho získal nekonečné množství. Seděl na obrovském balvanu, na němž Wang Mo taky kdysi seděl, tváří obrácený k zasněženému údolí pod sebou, k řece ztěžklé zimou, žlutým stvolům travin, mělčině, k horskému masivu, jenž se zvedal na druhém břehu, ke slunečním paprskům za hřebeny nebo ještě dál, tam všude byl.

Přes hlavu měl přehozený zän, taktéž celý zasněžený, sníh jej obestíral ze všech stran. Z dálky z něj byl vidět jen kousek obličeje. Nebýt kovových obrouček jeho brýlí, nebýt lehkého odrazu světla v jejich sklech, seděl by tam sněžný muž. Jeho oči za skly byly tak neskutečně světlé, jako by v nich sněžilo pořád, ve své průzračnosti odrážely a zároveň odmítaly vše okolo.

Wang Mo Matthieua znal, ale Matthieu v té chvíli neznal nikoho, Wang Mo kolem něj mohl chodit sem a tam jako kolem sochy. Wang Mo měl na sobě koženou bundu a kolem krku omotanou nezvykle vyhlížející šedou kostkovanou šálu, snad jako projekci svého vlastního podivínského nitra. V jednu chvíli, když zůstal stát, se mezi oběma zasněženými muži vytvořil zvláštní prostorový vztah, něco jako vztah mezi dvěma sochami, tvrdil Wang Mo. Na tu myšlenku „prostorového vztahu mezi sochami“ byl náležitě pyšný.[1] Skrze svou vlastní nehybnost prý cítil Matthieuova ducha, hlubšího než hlubina sama. Ovšem tak jako nic nezůstává neměnné, i Wang Mo si v té chvíli ke svému úžasu uvědomil, že Matthieu vůbec není nehybný. Sníh na jeho těle byl v pohybu, opadával z něj, tál, sice nesmírně pomalu, neznatelně jako proměny mraků, ale jakmile je pohyb zpozorován, vše se začne hýbat rychleji a rychleji, už téměř jako ve víru. Tak je to se vším: objev je sám o sobě průlomem, urychluje vše. Wang Mo se díval, jak se ze sněhu vylupuje Matthieuovo mnišské roucho, mokré, jeho tmavě červená barva však byla o to zářivější. Sníh už se teď Matthieua nemohl dotknout, udržoval si od něj odstup. Byl jako hořící svíčka uprostřed oválné bubliny, jako žhnoucí knot v průhledném tělese. Z dálky připomínal svítící okno v noční vánici. Wang Moovi žáci se honili opodál, pokřikovali na sebe, jejich výskot doléhal k jeho uším jako povyk, v uších Matthieua však zněl možná jen jako štěbetání ptáků v dalekých výšinách.

Neměli bychom ho rušit, ať si poslouchá ptáky. Pár žáků se k němu rozběhlo, já je ale zastavil, vyprávěl mi Wang Mo, zamával jsem na ně, ať se vrátí. Děti jsou bezstarostná, spontánní stvoření, stejně jako o ptácích nemůže člověk nikdy říct, že dělají něco naschvál. Už dávno si všimli Matthieua, nevěnovali mu ale pozornost, nepovažovali ho za nic zvláštního, podobné výjevy vídávali pořád, ptáci i děti. Za dětmi pobíhali psi, stejně jako jejich malí páni se váleli ve sněhu, odbíhali mezi stromy do lesa a zase vybíhali ven, vířili kolem sebe čerstvý prašan a viditelně si to jako jejich páni užívali. Psi doprovázeli děti do školy a ze školy každý den, nikdy však nevstupovali do budovy, polehávali u dveří a čekali. Ale každé pravidlo má svou výjimku. Jednou se stalo, zrovna když jsem na hodině předčítal Kuo Mo-žuovu báseň Nebeské tržiště, že se znenadání otevřely dveře a do třídy důstojně vešel velký šedý pes. Znal jsem ho, znal jsem i jeho pány. Říkal jsem mu Sivák, čínsky, ne tibetsky, i tak mi ale rozuměl. Sivák očividně zapomněl na zákaz vstupu do školy, jako by ani nevěděl, že nějaký existuje. Vešel dovnitř, zamířil si to rovnou na stupínek a stoupl si vedle mě. Kupodivu to nikomu nepřišlo divné, nezvyklé bylo spíš to, že žáci ve třídě ani nedutali, seděli dál vzorně v lavicích. I Sivák byl v klidu, vyrovnaný a přirozený, téměř jako by sám byl profesorem a já jeho pomocným učitelem, nebo naopak, prostě jako bychom byli kolegové na nějaké univerzitě. Pokračoval jsem v předříkávání lyrické básně o rozsvíceném nebi a uličkách města, žáci opakovali nahlas po mně, rytmicky jako jeden muž, jako by se vůbec nic nedělo. Sivák chvíli stál, zřejmě si pomyslel, že na tom učení nic zajímavého není, protože zvedl hlavu a dlouze zívl, pak sestoupil ze stupínku a stejně nezúčastněně, jako přišel, z učebny i odešel. Nebavilo ho to. Odepsal mě.

Sněžení začínalo postupně slábnout. Možná to byl jen optický klam, jak obloha tmavla. Měnil se i Matthieu: ovál kolem něj jako by se zmenšoval. Ne, nebylo to jen jako, bylo to doopravdy, ujišťoval mě Wang Mo, opravdu se zmenšoval, takhle to je se vším, jakmile se začne něco měnit, jde to čím dál rychleji.

Ning Kchen: Nebe nad LhasouA opravdu, do oválu kolem Matthieua záhy pronikly sněhové vločky, sníh na něj opět začal neslyšně padat. Neuměl zařídit, aby se mu sníh vyhýbal napořád, to nedokáže ani nejlepší sádhaka. Sádhana je duchovní cesta, spočívá v neustálém balancování a disciplíně, je to, jako kdyby měl člověk v těle množství svíček, které se postupně zažíhají, jedna za druhou, dokud nehoří všechny, dokud nevydávají tu nejjasnější záři, pak zas postupně zhasínají, dokud nezhasnou všechny, a vše začíná nanovo. Nikdy nic nezůstává v jednom bodě, byť by šlo jen o kratičký okamžik. Jinak řečeno, sádhana je vlastně neustálý, nekonečný koloběh v těle. Proto se oválný prostor kolem Matthieua zmenšoval. A z něj byl opět sněhulák. Na tom ale nebylo nic zvláštního.

Obloha tmavla, smrákalo se. Zdálo se, že sněžení slábne, ve skutečnosti však sníh padal hustěji. Oči nám ne vždy říkají pravdu. Častokrát je tomu právě naopak, zrak nás mnohem častěji klame. Pro buddhistu skutečnost nekončí. Ale co je skutečnost? Nemá-li hranic, neznamená to, že neexistuje?

Wang Mo zíral před sebe a přemýšlel o povaze skutečnosti.

Připozdívalo se. Musí svolat žáky a poslat je domů. Jeho svěřenci byli ze sněhu stále celí zdivočelí, neúnavně se honili, vyváděli, pokřikovali. Dubnová sněhová nadílka jim dala na všechno zapomenout. Hráli si celé odpoledne. Běžně v tu dobu mívali hodinu čínštiny a hodinu samostudia, dnes by však v lavicích nevydrželi. Měli s přírodou tak silné pouto, že je nemohl zavřít v budově. Jejich škola se nacházela v samém lůně přírody, stejně jako klášter a vesnice. O kus dál už sice vedla silnice, škola ale stála na svahu horského masívu jako přirozené prodloužení posvátné hory tyčící se nad nimi, i školní hřiště se svažovalo z kopce. Pod hřištěm se nacházel kamenný učitelský domek, Wang Mo byl tak napořád odsouzen vzhlížet ze svého příbytku ke škole za hřištěm. Když večer stanul na prahu, viděl oblohu plnou hvězd a svítící okna kláštera rozkládajícího se na horském úbočí, ke kterému se školní budovy přimykaly. Z větší dálky se mohlo zdát, že jsou součástí klášterního komplexu.

Dnes večer však Wang Mo neviděl vůbec nic, žádné hvězdy ani světla kláštera, všechno zastřelo neslyšné sněžení. Wang Mo musel na Matthieua stále myslet. Nechal dveře svého domku otevřené, přestože mu dovnitř létal sníh, ačkoli bylo bezvětří. Chvíli ve dveřích stál a zíral ven do sněhové nicoty. Tam venku opodál stále sedí Matthieu. Ükji Lhamo říkala, že jednou proseděl ve sněhu několik dní a nocí, dokud nepřestalo sněžit. A nic mu nebylo. I ona to však měla z doslechu, na vlastní oči to neviděla. Samozřejmě by se za ním mohl vydat, znamenalo by to ale jít kus cesty nocí, projít vesnicí plnou štěkajících psů a ve sněhu těžce prostupný lesík.

Wang Mo[2] se chvíli rozmýšlel a pak se rozhodl zaklepat na dveře své sousedky Ükji.

Byla doma, to věděl. Už od svých dveří cítil vůni tabákového kouře linoucího se z jejího domku.

Uvnitř bylo jako vždy příšeří a plno kouře, dnes hodně hustého. Očividně nekouřila sama. Přišla otevřít jako obvykle v džínách a volné haleně s buddhistickými symboly, v ruce cigáro, na zápěstí buddhistické korálky, které se k hořící cigaretě vůbec nehodily. Muži vzadu v pokoji neviděl do tváře a ona se neobtěžovala mu říct, koho tam má, taková prostě byla. Wang Mo neboli Wang Mo-ťie si tedy neznámého nevšímal, jako by tam nikdo nebyl, a zeptal se Ükji, jestli by nešla s ním. Ta se otočila na muže sedícího s doutníkem na sedačce v rohu, něco mu tlumeným hlasem řekla, pak se zahalila do bílého plédu ne nepodobnému mnišskému hábitu a vyšla ven.

– Nechceš se přioblíct?

– Ne, není zima, řekla Ükji a zastrčila si ruce pod pléd.

– Měla by sis vzít aspoň čepici.

– Kdys mě, prosím tě, viděl v čepici? odpověděla a nastavila tvář padajícím vločkám.

Wang Mo-ťie si ji pozorně prohlédl od hlavy k patě.

– Uznávám, že sníh na dlouhých černých vlasech má něco do sebe.

– Tomu se říká adhišthána, milost buddhů, tomu nemůžeš rozumět, popíchla ho Ükji.

Adhišthána, neadhišthána, stejně za chůze čas od času zavrtěla hlavou, aby si otřepala třpytící se vločky z vlasů. Vydali se závějemi pokrytým svažujícím se školním hřištěm, moc toho cestou nenamluvili. Zadními vrátky prošli zdí oddělující areál školy a vesnici. Vesnice Däpung byla stejně jako škola přirozeným prodloužením posvátné hory Gephel. Celou cestu šli do kopce, klouzalo to, několikrát málem upadli a museli se vzájemně zachytit. Za hustého sněžení nebyla vidět žádná světla, naštěstí mohli jít ve stopách těch, kteří tudy prošli před nimi. Wang Mo-ťie jim svítil na cestu baterkou a přes průrvy pomáhal Ükji za ruku. Nebyla ani trochu studená, naopak z ní sálalo jakési bytostné teplo, kdoví odkud se bralo.

Za halasného štěkotu prošli vesnicí, ještě měli před sebou lesík. I poté, co vešli mezi stromy, tu a tam za sebou zaslechli zaštěkání. Ocitli se mezi zmutovanými topoly, kůru měly všelijakou, bílá se tomu říkat nedalo, ale byla vzácnost, že takhle vysoko topoly vůbec rostly. Na podzim odívaly bílé zdi kláštera do vzácného zlata, bylo to nejkrásnější období roku. Ocitli se na rozcestí. Oběma pěšinami by se dostali k Matthieuovi sedícímu na balvanu, Wang Mo-ťie přesto zvolil tu méně prošlapanou, s množstvím nesouvislých, nezřetelných stop, tudy totiž večer vedl své žáky ze školy domů.

Bylo úplné bezvětří. Sníh ulpíval na stromech v tichých nadýchaných vrstvách, celý les připomínal bílý palác. Nebyl velký mráz, i tak byla Ükji příliš nalehko. Ten zamlklý muž u ní v pokoji nemohl být příčinou toho, že měla stále teplou ruku. Musel to být Matthieu, určitě to byl on. Byl jejím guru. Blížila se ke svému duchovnímu učiteli, to by vysvětlovalo, proč jí je teplo u srdce, proč má teplou dlaň. Možné to v jejím případě rozhodně bylo. Ükji mu dřív vyprávěla, že i ona kdysi meditovala ve sněhu, tehdy byla zoufalá, seděla ve sněhu strašně dlouho, dokud i ona nakonec neucítila, jak se její tělo naplňuje teplem, sníh kolem téměř roztál. Wang Mo-ťie těmhle věcem moc nevěřil. Meditace? Šílenství by tomu měla správně říkat, to taky produkuje energii. (…)

 

Ning Kchen se narodil v roce 1959 v Pekingu a vyrůstal v jeho malebných starých uličkách. V mládí se zamiloval do poezie, sám básně asi patnáct let i psal. V druhé polovině osmdesátých let strávil několik let v Tibetu. Tyto tři životní zkušenosti se silně promítají i do jeho prozaické tvorby. Romány začal psát ve zralém věku, nejprve publikoval na internetu, až s čtenářským úspěchem následovala jejich knižní vydání. V roce 2001 vyšel jeho první román Město masek, za který získal Lao Šeho literární cenu, stejně jako za svůj román Nebe nad Lhasou (2010), oceněný v roce 2011 nejvýznamnější čínskou akademickou Š’ Naj-anovou cenou. Dále je autorem tří jedinečných románů, dvou povídkových a tří esejistických sbírek, poslední z roku 2017 mapuje Peking v proměnách času.

Přeložila Zuzana Li, nakladatelství Verzone, Praha, 2018, váz., 448 stran.


[1] Popravdě, to o tom vztahu mezi sochami je dost přehnané tvrzení, rozhodně zdaleka neodpovídá skutečnosti. Wang Mo byl vždycky podivín s bujnou fantazií, a právě proto, že se rád nořil do svého vnitřního světa, bývaly jeho vjemy a dojmy občas přepjaté. Pokud sochu chápeme jako věčné ukotvení výrazu ve hmotě, bude přirovnání sedícího mnicha k soše pochopitelné, přestože trochu přitažené za vlasy. Wang Mo je ale člověk, ve kterém se neustále něco děje, nikdy není v klidu, jeho oči neustále těkají, tudíž i kdyby zůstal nehybně stát, jak tvrdil, nemohl nikdy ustrnout jako socha. Na Wang Moově tváři a v očích je neustále vidět proudění času se všemi nejistotami, které pohyb času obnáší. Z toho je naprosto jasné, že mezi Matthieuem a Wang Moem nemohl ani na vteřinu vzniknout vztah „mezi dvěma sochami“, i kdyby se nacházeli ve stejném prostoru.

Ano, Wang Mo je můj kamarád. Matthieu taky, stejně jako postavy, které se v románu objeví. O všech můžu říct, že je znám, rozumím si s nimi, dokonce že k nim svým způsobem patřím. O některých jsem už psal v jiných svých dílech, o většině z nich ještě ne. Není lehké o nich psát, přestože se tento příběh odehrává v Tibetu, možná je to tím i těžší. V Tibetu jsem strávil několik let svého života. Je to svět, který se k vyprávění příliš nehodí, je mnohem víc jako hudba, abstraktní, spíš k smyslovému vnímání než k zachycení slovy. A pokud se mi nepovede vyjádřit, jaký Tibet je (jaká je jeho hudba), stěží vystihnu povahu Tibeťanů. Tibet a Tibeťané patří k sobě, jsou jedno tělo a jedna duše, nerozlučně spjati jako voda a ryby. Dlouhé roky jsem se s nevalnými výsledky snažil najít způsob, jak napsat román vystihující ten výjimečný svět Tibetu. Obávám se, že ani tentokrát se mi to nepodaří tak, jak bych si přál. Mně totiž nejde o příběh, jde mi o existenci. A je bez debat, že vytvořit postavu a napsat o ní příběh je poměrně lehké, ale postihnout povahu lidské existence je téměř nemožné – zvlášť když jde o existenci hudebního rázu.

[2] Měl bych mu říkat WangMo-ťie, tak se totiž sám představoval. Jeho oficiální jméno bylo ale WangWej – jméno WangWej měl úředně zapsáno v občanském průkazu, on sám si říkal WangMo-ťie. Mí známí v Tibetu mu ale říkali krátce a prostě WangMo. Zřejmě jim přišlo zábavné vynechat část jeho jména, podobně jako běžně zkracovali jména tibetská, byla to taková jejich slovní hříčka, možná i projev jisté úcty. Ano, WangMo se jmenoval úplně stejně jako ten slavný tchangský básník WangWej, druhým jménem Mo-ťie. V pár ohledech by se mezi těmi dvěma dala vysledovat jistá podobnost, ve skutečnosti si ale byli na hony vzdálení, dokonce lze říct, že WangMo byl pravým opakem tchangského přírodního lyrika a „buddhy básnictví“, to uznával i on sám. Naše doba už neplodí oduševnělé básníky, muže svobodného ducha, nanejvýš je schopna vytvořit muže jako WangMo. Ovšem z různých důvodů, řekněme pro potřeby románu, se bude na následujících stranách objevovat mnohem častěji jméno WangMo-ťie než WangMo, není to ale nic důležitého.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB