Hrdinka románu se po dvaceti letech vrací do rodné Argentiny, odkud kdysi kvůli jedné tragické události uprchla. Je však jiná: vypadá jinak, má i jiný hlas. Dokonce má i jiné jméno. Poznají ji ti, kteří ji znali dříve? Pozná ji on?

Mary Lohanová, Marilé Lauríaová nebo María Elena Pujolová – ta současná, i ta dřívější – se tak znovu ocitá na předměstí Buenos Aires, kde před lety založila rodinu a kde žila, dokud se nerozhodla zmizet. Ještě stále nechápe, proč se vrátila do minulosti, kterou chtěla navždy vymazat z paměti. Mezi očekávanými setkáními a nečekanými odhaleními však začíná pomalu chápat, že v životě někdy nerozhoduje ani osud ani náhoda, ale – stejně jako v případě jejího návratu – jen pouhá kapka štěstí.

 

Ukázka z knihy:

Závory byly dole. Zastavila. Moje matka zastavila. Za dalšími dvěma auty. Výstražné cinkání narušovalo ticho podvečera. Tenkrát, ten den, jsem mu nevěnoval pozornost, ale dnes je slyším, teď, stále. Na železničním návěstidle blikalo červené světlo. Spuštěné závory, výstražné cinkání a červené světlo ohlašovaly, že tudy pojede vlak. Měl jet vlak. Ale žádný nejel. Dvě minuty, pět, osm minut a vlak stále nikde. Na zadním sedadle začali chlapci zpívat písničku, kterou se ten den naučili ve škole. Juan – můj spolužák – a já jsme zpívali: „Incy Wincy pavouček, upletl si domeček.“ Ta dětská písnička nijak nekonkurovala tichu podvečera panujícímu venku. Ona, moje matka, ty hlasy – naše hlasy – vstřebala do sebe, jako by byly její součástí. „Přihnal se deštíček a zbořil mu domeček.“ První z aut objelo závoru a přejelo trať. To před ní popojelo a zaujalo jeho místo. Čekala, aniž se posunula na místo, které se uvolnilo mezi jejím autem a tím, jež měla před sebou. „A pak vyšlo sluníčko a vysušilo mokříčko.“ V duchu si kladla otázku, proč řidič jako ten předchozí nepřejede přes trať – „A tenhle, proč nepřejede přes koleje?“ –, v téže chvíli, kdy se auto pohnulo, vstrčilo čumák do trati a zastavilo se. Třebaže řidiče neviděla, předpokládala, že se rozhlíží, aby se ujistil, že opravdu žádný vlak nejede – nebo jsem za to měl já.

Jediné auto před námi se konečně rozjelo a přejelo trať. Moje matka zaváhala. Byla znepokojená, bála se, že do kina přijedeme pozdě. Maminka nás vezla do kina. Slíbila mi to předešlého dne, protože jsem ve škole vyhrál výtvarnou soutěž. „Incy Wincy je chytrý pavouček, upletl si nový domeček.“ Výstražný cinkot stále zněl, světlo blikalo. Teď už jsem tomu věnoval pozornost. Juan ne, ten stále zpíval. Moje matka otočila hlavu a podívala se na nás. „Mami, proč nepřejedeme přes trať?“ zeptal jsem se jí. „To nejedeme do kina?“ „Čekám, až pojede vlak,“ odpověděla mi. „Jaký vlak?“ zeptal jsem se. A ona na to: „Máš pravdu. Na jaký vlak to vlastně čekáme, když ty závory přece nikdy nefungují?“ Moje matka tedy vjela mezi obě závory, rozhlédla se na jednu a pak na druhou stranu a popojela dál. Když však přejela první kolej, auto se zastavilo, motor zaškytal a zhasl. I když se ho snažila několikrát nahodit, nerozběhl se. A tehdy jsem už neslyšel výstražné cinkání – ačkoli se ozývalo i nadále –, nýbrž chraplavý zvuk motoru, který se jí navzdory opakovaným pokusům již nepodařilo nastartovat. Matka hluboce vzdychla. Pohlédla na nás ve zpětném zrcátku. Byla úplně bledá, průzračně modré oči měla doširoka otevřené. Juan se smál. Já ne, věděl jsem, že matka nikdy

takhle nebledne ani neotevírá oči tak doširoka. Znovu zkusila nastartovat, ale auto neposlechlo. Tehdy se poprvé ozvalo zahoukání vlaku. Táhlé, hlasité houkání. Matčina záda se napjala, ramena se vztyčila, ruce sevřely pevně volant, ale tu pravou z něj hned sundala, aby znovu zoufale otočila klíčkem. Juan se stále smál, radostně a s vervou kopal do prázdného sedadla spolujezdce před sebou, jako by to všechno byla jenom hra. I já bych si byl myslel to samé, že je to všechno jenom hra, kdyby přede mnou nebyla moje matka, bílá jako stěna, s vykulenýma, doširoka otevřenýma očima, tělo napjaté jako luk. Druhé zahoukání. Z matčiných úst sršely všemožné nadávky, které si nikdy nepřála, abych říkal. Juanovi se to velice líbilo a opakoval je. Třetí zahoukání, zahoukání, jež nikdy neutichne. Matka vyskočila z auta, lomcovala klikou u mých dveří, ale nemohla je otevřít. Křičela na mě: „Vytáhni ten čudlík!“ Okamžitě jsem ji poslechl. Věděl jsem, že když se mámě vraští obočí, je třeba ji ihned poslechnout, a tak jsem to udělal. Otevřela dveře na mé straně, rozepnula mi pás, silou mě vytáhla ze sedadla – ztratil jsem přitom tenisku – a táhla mě dozadu kolem auta. Čtvrté zahoukání, krátké, a pak páté a šesté. Matka lomcovala klikou u Juanových dveří. Byly zavřené, čudlík zastrčený. Zakřičela na něj, aby je otevřel. Podíval se na ni, ještě s úsměvem ve tváři, ale neotevřel. Matka na něj zařvala: „Otevři už!“ Juan nevěděl, co to znamená, když matka vraští obočí a přivírá oči, když křičí. Taky jsem bušil na jeho okénko. A na okamžik se zdálo, že Juan dveře otevře, protože natahoval ruku a sahal na čudlík, ale nakonec ho nevytáhl. Matka znovu zalomcovala klikou a prudce za ni zarvala. Tloukla do okénka a znovu, ještě zoufaleji, na Juana skrze sklo zařvala: „Otevři ty dveře!“ Juan se ale tak strašně vylekal, že už nedokázal poslechnout. Začal křičet a kopal do sedadla před sebou, už se na nás nedíval, nedalo se s ním komunikovat. Aniž by mě pustila, matka zatáhla za kliku u dveří spolujezdce, ale i u nich byl čudlík zamáčknutý. „Otevři ty dveře, do prdele!“ křičela marně na chlapce, který ji už nebyl schopen slyšet. A tak se nakonec smířila s tím, že Juan už ten čudlík nikdy nevytáhne. V posledním zoufalém pokusu mě znovu odtáhla zadem kolem auta s úmyslem vytáhnout Juana stejnými dveřmi, kterými vytáhla mě. Nedošli jsme tam. Moje bosá noha se zasekla ve škvíře pod kolejí, to nás na pár vteřin zdrželo, matka zatáhla, čímž se mi strhl nehet na palci. Řval jsem bolestí. Matka spatřila krev, živé maso, stržený nehet, ale nemohla mě utišit, musela naléhavě jednat, čemuž s odstupem času rozumím. Táhla mě s sebou za ruku, ale když už jsme téměř sahali na dveře, ozvalo se poslední zahoukání, které nikdy neutichlo, zahoukání, které slyším dodnes a které mě probouzí za nocí. Pak rána. Matka a já jsme se svalili na zem. A zatímco jsme leželi u kolejí, viděl jsem, jak vlak odnáší auto i s Juanem, mým kamarádem, uvnitř. Auto, sešrotované do koule, se vzdalovalo mezi koly vlaku, až se nakonec zastavilo. A maminka, jako by procitla z mdloby, zareagovala a nedopustila, abych se díval dál. Přitiskla si mou tvář na prsa tak pevně, že jsem se v jejím objetí nemohl ani pohnout. „Můj nehet, mami,“ zasténal jsem. To bylo vše, co jsem ze sebe dokázal vysoukat, jen „můj nehet“. Řekl jsem to několikrát. Nemohla mi nijak odpovědět, protože bezútěšně plakala.

Zachycuji onen den. Už spoustu let hledám slova, jimiž bych okamžik onoho dne vylíčil. Vyprávění v průběhu času zdokonaluji. Z toho, co začalo několika málo slovy, krátkými větami, sotva jedním odstavcem, se nakonec stal tento text, jejž dnes odevzdávám. Vím, co se stalo, byl jsem tam. K původnímu textu jsem postupně dokázal přidat další drobnosti, barvy, zaslechnout cinkání, jež jsem tehdy nevnímal. Ale i kdybych ty detaily postrádal, i kdybych neměl slova, jimiž bych je popsal, vždycky jsem věděl, co se stalo. Věděl jsem a vím všechno, co moje matka udělala. Vím o jejím zoufalství, o její úporné snaze. Také vím o chybách, které se nakonec připojily k náhodě a měly za následek, že auto s chlapcem uvnitř rozdrtil vlak. A chápu to, dokážu pochopit chybu, která vyústí v tragédii. Sám sebe se ptám, co bych byl na jejím místě udělal já, a chápu to. Chápu matoucí vzkaz, jejž může předat nikdy nefungující závora, chápu tu nespravedlnost, že se matčino auto zastavilo v okamžiku poznamenaném neštěstím, chápu, že si můj kamarád neuvědomil naléhavost situace a že se ho pak zmocnila panika, jež mu nedovolila vytáhnout čudlík, chápu, proč matka nejprve otevřela moje dveře a až teprve poté se pokusila otevřít ty druhé. Chápu všechno, co zapříčinilo onu nehodu a Juanovu smrt. Navždy mě bude doprovázet to houkání vlaku, jež nepřestává znít, kopání do sedadla mého kamaráda, pach kroutícího se železa, mámin křik, hrůza, která ji přiměla obejmout mě tak pevně, že jsem málem ztratil dech, palec bez nehtu na noze chlapce, jenž krvácí.

Všechno to chápu. I kdybych však tento příběh – můj příběh – měl vyprávět znovu a znovu, stále nemohu pochopit, proč mě moje matka opustila.

Proč moje matka po tom všem, co jsme společně prožili, jednoho dne odešla a už se nikdy nevrátila.

 

Claudia Piñeirová (*1960) je argentinská spisovatelka, dramatička, televizní scenáristka, rovněž autorka próz pro děti. Za svou literární, divadelní a novinářskou tvorbu obdržela jak doma, tak i v zahraničí řadu prestižních ocenění. Je autorkou románů Las viudas de los jueves (Čtvrteční vdovy, 2005; vynikající dílo, za něž ve stejném roce získala Premio Clarín de Novela, jednu z nejvýznamnějších hispanoamerických literárních cen), Tuya (2005, česky: Tvá, 2012), Elena sabe (Elena ví, 2006), Las grietas de Jara (Jarovy trhliny, 2009), Betibú (2011), Un comunista en calzoncillos (Komunista v trenkách, 2013) či Las maldiciones (Kletby, 2017). Patří mezi nejpřekládanější argentinské spisovatelky, několik jejích románů bylo zdárně převedeno na filmové plátno.

 

Přeložil Jan Machej, nakladatelství Runa, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 200 stran.


Share on Myspace

Literatura