Píseň zbloudilých duší je zajímavou variací na román odehrávající se na cestě – intimní portrét jedné rodiny, ale i výpravný příběh o vedru, bahnu a umírání. Provází nás státem Mississippi minulosti i dneška a pozoruje na něm nelidskost v srdci příběhu samotné Ameriky.

Třináctiletý Jojo se snaží chovat jako dospělý po vzoru svého dědy, kterému říká „taťko“. To od svého druhého dědy zaslechl v životě méně slov než od zvířat, jejichž řeči rozumí. Jojova mladá matka Leonie neustále bojuje sama se sebou i s okolím, a nemá proto na Joja ani na jeho mladší sestřičku čas. Nejvíce jí nedává spát drogová halucinace v podobě jejího zesnulého bratra. Jednoho dne však sbalí děti a vydá se vyzvednout Michaela, Jojova otce, z vězení. Tam už na Joja čeká další třináctiletý chlapec…

Ukázka z knihy:

JOJO

Myslím, že vím, co je smrt. Myslím, že kdyby se měl lámat chleba, dokázal bych ji tváří v tvář ustát. A tak když taťka nadhodí, že by se mu šikla pomocná ruka, a já zahlédnu, jak si za řemen od kalhot zasouvá svoji věrnou černou kudlu, vyrážím za ním z baráku a dávám si pozor, abych se nehrbil a ramena měl jako podle pravítka – takhle chodí taťka. Dělám, že mám všechno na háku, aby měl za to, že jsem si těch třináct let patřičně zasloužil, aby věděl, že jsem připravenej vytahovat, co se vytahovat má, oddělovat vnitřnosti od svalů a soukat orgány ven z útrob. Chci, aby věděl, že nemám nahnáno z krve. Dneska mám narozeniny.

            Ztlumím dveře, aby nenadělaly kravál, a lehce je zatlačím do rámu. Nechci totiž, aby se mamka s Kaylou probudily a zjistily, že nikdo není doma. Jen ať si pospí. Hlavně Kayla, moje sestřička, která se pokaždé, když je Leonie v práci, hodinu co hodinu probouzí, sedá si na postel a spouští křik na celé kolo. A mamce to taky bodne, protože je od chema vysušená a vykotlaná jako dub, do kterého se opírá slunce a vítr. Taťka se proplétá labyrintem stromů a s hnědou kůží a útlým, vyrýsovaným tělem vypadá jako kmínek mladé borovice. Co chvíli plive na rudou, vyprahlou zem, zatímco koruny stromů čechrá fujavice. Je chladno. Letošní jaro si holt postavilo hlavu, většinu dní byste tak na teplo čekali marně. Zima se tu drží jako loužičky na dně vany, ze které špatně odtéká voda. Mikina s kapucí mi jako na potvoru leží na podlaze Leoniina pokoje, kde sám spávám, ale i když mi tričko lehce profoukne, netřu si ruce. Kdyby mě měl rozhodit obyčejný chlad, vím, že bych při pohledu na to, jak taťka podřezává zvířeti hrdlo, ucukl a ušklíbl se. A to by mu, jak ho znám, neuniklo ani omylem.

            „Jen ať malá hezky chrupká,“ prohlásí.

            Náš dům, zepředu úzký a protáhlý, postavil taťka vlastníma rukama jenom kousek od cesty, aby tak zbylou porci pozemku mohl nechat zalesněnou. Na malých mýtinkách mezi stromy pak vybudoval ohradu pro prasata, kozí výběh a taky kurník. Abyste se dostali až ke kozám, musíte projít kolem prasečí ohrady. Hlína je tu černá a rozbahněná výkaly a od doby, kdy mi bylo šest a taťka mi jednoho dne napráskal za to, že kolem dokola pobíhám naboso, jsem do těchhle míst už s holýma nohama víckrát nevkročil. „Koleduješ si o červy,“ vyplísnil mě tehdy. Toho dne mi pak před spaním vyprávěl historky o tom, jak si s bráškama a sestřičkama jako malí hrávali bosí, protože měli jenom boty do kostela. Všichni do jednoho tehdy chytili červy, který si pak na dvorku v kadibudce lovili ze zadků. Taťkovi to sice neříkám, ale myslím si, že z takové eskapády si člověk vezme daleko větší ponaučení než z jakéhokoli výprasku.

            Černý Petr padne na nebohou kozu, které taťka provleče krk oprátkou, než ji vyvede z chlívku. Ostatní kozy se rozmečí a začnou ho nahánět, otrkávat mu nohy a přežvykovat nohavice.

            „Jedeš! Jedeš!“ vrčí na ně a kopanci je od sebe odhání. Vypadá to, jako by si mezi sebou rozuměly. Poznám to z toho, jak ostře taťku otrkávají, jak se mu zahryzávají do kalhot a nepřestávají ho za ně tahat. Myslím, že chápou až moc dobře, o čem smyčka kolem krku jejich družky vypovídá. Koza s bílým kožichem posetým černými fleky vrávorá ze strany na stranu a vzpírá se, jako by cítila, k čemu se schyluje. Taťka ji vleče kolem prasat, která se shlukují u plotu, chrochtají o sto šest a dožadují se jídla, a pak dál po cestě směrem ke kůlně stojící poblíž domu. Listy stromů mě plácají po pažích a drhnou mi kůži dosucha, takže mám ruce plné tenkých bílých škrábanečků.

            „Proč to tu víc neprosvětlíš, taťko?“

            „Těžko se tu manévruje,“ odpoví. „Navíc nestojím o čumily.“

            „Zvířata je přece slyšet z dálky. Už od cesty.“

            „Kdyby jim teď chtěl někdo něco provést, prozradí ho každičký šustnutí.“

            „Ty myslíš, taťko, že by se nechala sebrat?“

            „Ani nápad. To bys koukal, jak se taková koza dovede nakrknout, a prasata taky jen tak někdo neoblafne. Jakmile spatří kohokoli jinýho než svýho chlebodárce, zakousnou se do něj.“

            Vejdeme do kůlny. Taťka uváže kozu ke kůlu v podlaze a zvíře na něj zaprská.

            „Znáš ještě někoho, kdo hospodaří takhle pod širým nebem?“ zeptá se taťka. A má pravdu. Nikdo v Bois zvířata nechová. Ani na otevřeným prostranství, ani přímo u baráku.

            Koza třese hlavou ze strany na stranu a přitom couvá. Snaží se vysmeknout z oprátky. Taťka ji obkročí a uchopí do kravaty.

            „Velkýho Josepha,“ ujede mi. Už když to jméno vyslovím, bych nejradši odvrátil zrak, zabloudil pohledem ven z kůlny do jasně zeleného dne, ale přinutím se zírat na taťku a na to, jak zvířeti zvedá krk a připravuje ho na smrt. Taťka si odfrkne. Nechtěl jsem, aby mi to takhle ulítlo. Velký Joseph je můj bílý děda a taťka zase ten černý. S taťkou žiju od narození, zato svého bílého dědu jsem viděl všehovšudy dvakrát. Velký Joseph je kulatý a vysoký, vůbec se taťkovi nepodobá. Vlastně nevypadá ani trochu jako Michael, můj otec. (...)

 

William Faulkner prý kdysi řekl: „Abychom pochopili svět, musíme nejdříve poznat místo, jako je Mississippi.“ Nikdo jiný nám tuto znalost dnes nezprostředkuje lépe než Jesmyn Wardová (*1977). Není náhodou, že právě ona obdržela jako první spisovatelka americkou Národní knižní cenu hned dvakrát, a to za svůj druhý román Salvage the Bones (2011), který Vyšehrad též připravuje k vydání, a v roce 2018 právě za Píseň zbloudilých duší. S americkým Jihem je spjata od dětství a také se tam po studiu na Stanfordu i vrátila. Soustavně se věnuje literárnímu zpracování dnešní reality Afroameričanů, a to ve formě beletristické i faktografické (například memoárem Men We Reaped). Od roku 2014 přednáší na anglistice na Tulane University, kam přešla z University of South Alabama, kde vyučovala v programu tvůrčího psaní.

 

Přeložil Roman Jakubčík, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 320 stran.


Share on Myspace

Literatura