Ústředním tématem Zusakovy knihy je důležitost a křehkost vztahů mezi nejbližšími lidmi: mezi sourozenci, mezi rodiči a dětmi. Clay a jeho čtyři bratři tvoří soudržnou partu, ale Clay si jednoho dne uvědomí, že bude muset z party vystoupit, i kdyby to mělo znamenat, že se do ní nikdy nebude moci vrátit. Přesto to udělá, aby se pokusil napravit staré křivdy a navázat přervaná pouta.

Kniha má rafinovanou stavbu, autor nehodlá hned odkrýt karty, vrací se do minulosti a zas přeskakuje zpět, takže se čtenář jen postupně a v náznacích dozvídá, co pětici bratrů tak stmelilo, co je odtrhlo od jejich rodičů a a co musí a chce Clay podniknout: vystavět most, po kterém by k sobě mohli přejít ti, kdo byli z různých důvodů odloučeni.

 

Ukázka z knihy:

 

PORTRÉT ZABIJÁKA VE STŘEDNÍCH LETECH

 

Jestli před začátkem (před začátkem toho, co píšu, když nic jinýho) byl psací stroj, pes a had, začátek sám – o jedenáct let dřív – byl vrah, mezek a Clay. I v začátcích ovšem musí někdo táhnout první, a toho dne to moh být jedině Vrah. Byl to koneckonců on, kvůli komu se všechno dalo do pohybu vpřed a my všichni se ohlídli zpátky. Způsobil to tím, že přijel. Přijel v šest hodin.

            I to bylo vlastně docela případný. Další žhoucí únorovej večer, beton vypečenej z celýho dne a slunce pořád vysoko a pořád úmorný. Vedro, jaký si musíte podat a opřít se o něj, nebo spíš vedro, jaký si podalo jeho. Ze všech vrahů, co jich kdy na světě bylo, toho zaručeně nejubožejšího:

            Pět stop deset, čili průměrná výška.

            Pětasedmdesát kilo, normální váha.

            Ale nepleťte se, ten člověk byl chodící pustina v obleku, sehnutej a zlomenej. Opíral se o vzduch, jako by čekal, kdy už ho dorazí, jenže ten se k tomu neměl, ne dneska, protože se zničehonic nezdálo, že by byl vhodnej čas prokazovat vrahům milost.

            Ne, dneska to cejtil celým tělem.

            Čichal to.

            Byl nesmrtelnej.

            Čímž se ve stručnosti všechno vysvětluje.

            Co čekat od Vraha, než že bude nezabitelnej v jedinou chvíli, kdy by mu bylo líp mrtvýmu.

 

* * *

 

Celou věčnost, přinejmenším deset minut, pak stál v ústí Archer Street, s úlevou, že to konečně dokázal, a s děsem, že je tady. Ulici to podle všeho bylo dost jedno, větřík povíval bezmála nonšalantně, prosycenej hmatatelným pachem kouře. Auta jako by někdo u chodníku spíš típnul, než zaparkoval, a elektrický dráty zplihle visely pod vahou němejch, přehřátejch a znuděnejch holubů. Město kolem ní stoupalo na špičky a volalo:

            Vítej zpátky, Vrahu.

            Hlas hřejivě zazníval vedle něj.

            Se mi zdá, že jsi krapet v maléru… I když, krapet v maléru je hodně nedostačující výraz – seš v pořádným průseru.

            A on to věděl.

            A žár se zanedlouho přiblížil.

            Archer Street se začala chystat k akci, div že si nemnula ruce, a Vrah se slušně rozhořel. Cítil, jak se to vzmáhá kdesi pod jeho sakem, a zároveň se vynořily otázky:

            Zvládne jít dál a ten začátek dokončit?

            Vážně to dokáže dotáhnout?

            Vychutnal si poslední okamžik toho přepychu – vzrušení nehybnosti – a pak polknul, prohnět rukou korunu trnitejch vlasů a s chmurným odhodláním se vydal k číslu osmnáct.

            Muž v hořícím obleku.

 

 

Samozřejmě měl toho dne namířeno na pět bratrů.

            Na nás, Dunbarovic kluky.

            Od nejstaršího po nejmladšího:

            Já, Rory, Henry, Clayton, Thomas.

            Nikdo z nás už nikdy nebude jako dřív.

            Po pravdě řečeno, jako dřív nebude ani on – a abyste měli aspoň nepatrnou představu o tom, do čeho se Vrah řítil, povím vám, jaký jsme byli:

            Řada lidí nás měla za raubíře.

            Barbary.

            Většinou měli pravdu:

            Naše matka byla v pánu.

            Náš otec od nás pláchnul.

            Kleli jsme jak pohani, rvali se jak šampióni a trestali se navzájem v kulečníku, v ping-pongu (vždycky na stolech z třetí čtvrtý ruky, povětšinou postavenejch na hrbolatý trávě na dvorku), v Monopolech, šipkách, fotbale, kartách, ve všem, co nám přišlo pod ruku.

            Měli jsme piáno, na který nikdo nehrál.

            Naše televize si kroutila doživotí.

            Kanape to mělo na dvacet let.

            Občas nám zazvonil telefon a jeden z nás pak vyšel ven, přeběhnul po verandě a zašel k sousedům – to si jen stará paní Chilmanová koupila novou skleničku rajčatový omáčky a ta mrcha jí nešla otevřít. Pak se dotyčný zase vrátil, nechal za sebou prásknout dveře a život běžel dál.

            Ano, pro nás pět šel život pořád dál:

            Bylo to něco, co jsme do sebe navzájem vtloukali a vytloukali jeden z druhýho, zejména když všechno bylo úplně správně, nebo úplně špatně. To jsme pak ve večerním odpoledni vyrazili na Archer Street. Táhli jsme na město. Na věže a ulice. Ustaraný stromy. Nasávali jsme hlasitý hovory vyvržený z hospod, domů a činžáků, z hloubi duše přesvědčený, že tohle je naše místo. Skoro jsme čekali, že to všechno sebereme a odneseme si zastrčený pod paží domů. Vůbec nezáleželo na tom, že až se druhej den probudíme, bude to zase pryč, na svobodě, rozptýlený mezi domama a jasným světlem.

            Jo, a ještě něco.

            Možná to nejdůležitější.

            Ze všech lidí, co jsme znali, jsme byli jediný, kdo kromě krátký soupisky nefunkčního domácího zvířectva vlastnil mezka.

            A že to nebyl jen tak ledajakej mezek.

 

* * *

 

Dotyčný zvíře se jmenovalo Achilles a příběh o tom, jak se dostal na náš předměstskej dvorek v dostihovým cípu města, je dlouhej jak přespolní míle. Na jedný straně v něm figurovaly opuštěný stáje a tréninková dráha za naším domem, zastaralá vyhláška městský rady a smutnej tlustej děda, kterýmu dělal potíže pravopis. Na druhý straně šlo o naši mrtvou matku, upláchnuvšího otce a nejmladšího z nás, Tommyho Dunbara.

            Tehdy se to zdaleka neprobralo se všemi doma, a tak se u nás mezek ocitnul za poněkud vyhrocenějších okolností. Po přinejmenším jedný prudký hádce, a to s Rorym –

            („Kurnik, Tommy, co to má znamenat?“

            „Co?“

            „ Jaký co, to si ze mě děláš prdel? Na dvorku je osel!“

            „To není osel, to je mezek.“

            „Jakej je v tom rozdíl?“

            „Osel je osel, mezek je kříženec –“

            „To mi je u prdele, ať si je to třeba kovbojskej kůň kříženej s šetlandským poníkem! Já se ptám, co dělá pod naší šňůrou na prádlo?“

            „Žere trávu.“

            „To vidím!“)

            – se nám nicméně tak či onak povedlo si ho nechat.

            Nebo, přesněji řečeno, mezek u nás zůstal.

            Podobně jako s většinou zvířat, co si Tommy dotáhl domů, byly určitý potíže i s Achillem. Tak především, byl to ambiciózní mezek, a jelikož síť proti mouchám na zadních dveřích to už dávno vzdala a odešla do věčných lovišť, stávalo se, že když dveře zůstaly pootevřený nebo dokonce úplně dokořán, nakráčel si to do domu. Stalo se to minimálně jednou do týdne a já jednou do týdne div nevyletěl z kůže. Což znělo zhruba následovně:

            „Je-žišmarjá!“ Jako rouhač jsem tehdy byl světová extratřída a moje specialita byla rozseknout Ježíše vejpůl a Marii vypíchnout důrazem. „Kdybych vám to řeknul jednou, zmetkové, ale slyšeli jste to už nejmíň stokrát! Zavírejte kurva ty zadní dveře!“

            A tak podobně.

 

Což nás přivádí zpátky k Vrahovi a k tomu, jak by to vůbec mohl tušit?

            Moh si domyslet, když sem dorazil, že třeba nikdo nejsme doma. Moh vědět, že se bude muset rozhodnout, jestli si odemknout svým starým klíčem, nebo počkat na verandě – a pak položit tu svou jedinou otázku, přednést návrh.

            Výsměch lidí čekal, jasná věc, přímo si o něj koledoval.

            Ale kdepak.

            Smršť urážek:

            Ten domek, ztělesnění potupy, a útok ticha.

            A k tomu lupič, kapsář v podobě mezka.

            Někdy kolem přibližně čtvrt na sedm se krok za krokem přidal k Archer Street, a náš soumar zamrkal.

 

A bylo to.

            První pár očí, na který Vrah uvnitř narazil, patřil Achillovi, a s Achillem nebylo radno si zahrávat. Achilles stál v kuchyni, pár kroků od zadních dveří před lednicí, na dlouhým křivým obličeji nalípnutej svůj obvyklej výraz Co čumíš? Nozdry rozšířený, dokonce maličko přežvykoval. Nonšalantně. Jasnej pán situace. Jestli hlídal ty piva uvnitř, odváděl fakt setsakra

dobrou práci.

            Tak co?

            V tuhle chvíli, jak to vypadalo, odváděl všechno mluvení Achilles.

            Nejdřív město, pak mezek.

            Teoreticky vzato to přinejmenším vzdáleně dávalo smysl. Jestli se mohl někde v tomhle městě objevit exemplář kopytnatce koňskýho typu, bylo to právě tady, vzhledem ke stájím, tréninkový dráze a vzdáleným hlasům dostihových hlasatelů.

            Ale mezek?

            Byl to nevýslovnej šok, a okolní prostředí taky dvakrát nepomohlo. Kuchyně byla oblast s úplně specifickým zeměpisem a podnebím:

            Stěny pod mrakem.

            Vyprahlá podlaha.

            Pobřežní pás špinavýho nádobí směřující ke dřezu.

            A k tomu vedro, úmorný vedro.

            Dokonce i mezkova ostražitá bojovnost s ohledem na tohle děsivý těžkotonážní vedro na okamžik polevila. Bylo tu dokonce hůř než venku, což byl výkon, nad kterým nejde jen tak ohrnout nos.

            I tak ovšem netrvalo Achillovi dlouho, než se vzchopil k akci, nebo byl Vrah tak dehydrovanej, že měl halucinace? Ze všech kuchyní na celým světě zrovna tahle. Blesklo mu hlavou, že by si měl vrazit klouby rukou do očí a tu vidinu z nich vymnout, ale nebylo to k ničemu.

            Tohle byla skutečnost.

            S naprostou jistotou věděl, že tohle zvíře – tenhle šedej, flekatej, zrzavej, světle hnědej nonšalantní prevít z rodu mezků s doškovou čupřinou nad obličejem, ohromnýma očima a tlustýma nozdrama – stojí na popraskaný podlaze pevně jako skála a vítězoslavně, nezvratně jasně mu dává najevo jedno jediný:

            Vrah nejspíš může udělat spousty věcí, ale nikdy, za žádných okolností, by neměl chodit domů.

 

Markus Zusak (*1975, Sydney) se díky bestselleru Zlodějka knih (2005, česky 2009) stal jedním z nejznámějších australských spisovatelů. A Austrálii už byl tou dobou uznávaným autorem literatury pro děti a mládež – také jeho knihy z tohoto období, trilogii Roky pod psa, Smečka rváčů a Když psi pláčou a román Posel vydalo v českém překladu Argo. Se Zlodějkou knih přišel celosvětový úspěch, překlady do mnoha jazyků a statisícové prodeje; kniha byla i zfilmována. Na další Zusakův román se čekalo poměrně dlouho; Clayův most nakonec vyšel roku 2018.

 

Přeložila Dominika Křesťanová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 568 stran.


Share on Myspace

Literatura