Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí.

Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Jedna z novel pojednává o závislosti na internetu a virtuálních vztazích, které někdy mohou působit zhoubně, jelikož člověk může lehce ztratit zábrany a kontakt s realitou. Všechny hrdinky se marně snaží začlenit do normálního života, zatímco se jim neustále vracejí vzpomínky na minulost, která je vždycky dostihne.

 

Ukázka z knihy:

TÁTA

Vyberu jeden obraz, netvrdím, že něco vystihuje, znám ho jen z vyprávění, sama si nic takového nevybavuju: Sedím vedle své sestry na gauči v obýváku a díváme se spolu na pohádky. Sestra je o čtyři roky starší než já, v tu chvíli jí může být tak šest, mně necelé dva, táta je v kuchyni. Bydlíme na hradním vršku, u Mudroňové, v té nejsuprovější bratislavské čtvrti, v garáži máme krásného forda, v obýváku krb a z balkonu výhled na Rakousko. Chodím už do jeslí, protože oba moji rodiče pracují.

            Vejde máma, utahaná z práce, ověšená nákupními taškami, a takhle nás tam najde. Moje sestra s nudlí až někde na kolenou, díky které však aspoň necítí, že její mladší sestřička Světlana je totálně posraná, s plenkou prokaděnou skrz naskrz, táta, no ano, v kuchyni, ale spící, s hlavou položenou na ubrusu, vedle flašky. Něčeho. Netřeba nic upřesňovat, každému je to jasné.

            Jednu věc bych ale upřesnit chtěla. Táta s námi nebydlel. V týdnu k nám často chodil, často u nás přespával, ale trvalé bydliště měl jinde, ve vesnici u Maďarů, u jezer, kam jsme se v létě jezdili koupat. Když se naši vzali, máma měla v plánu, že odejde s manželem, vždyť už byla těhotná s mojí sestrou, ale bydlela v tak pěkné části Bratislavy, krb, výhled atd., proto se na poslední chvíli rozhodla, že ne, ona k Maďarům nepůjde. Možná v tom má trochu prsty moje teta, mámina sestra, celou dobu jí domlouvala, nikdy tě nepřijmou, vždycky tam budeš cizí. A ještě ke všemu ke tchyni. Dej na mě. Dala, máma. Ale pak si postavil hlavu táta. Jeho domov je tam. A tečka. Zkrátka bydleli odděleně. Aspoň první roky. Než se tátův zdravotní stav zhoršil.

            Vlastně nevím, co říct o tátovi, o těch prvních letech. Byl plešatý. Strašně se mi to líbilo. Té jeho plešce jsem říkala kolo mlýnský. Taky jsem chtěla mít takové kolo na hlavě. Jednoho dne, ten moment si vybavuju přesně, jsem ze šitíčka vyndala nůžky a vystříhala si do vlasů kolečko. Celá hrdá jsem se šla ukázat mámě. Na její reakci už si nevzpomínám, ale pamatuju si, jak to potom každému vyprávěla. Okřídlená rodinná historka.

            Vybavuju si i vesnici u Maďarů. V Bratislavě táta pracoval na technické univerzitě, ale doma byl drobný zemědělec, hospodář, v ruce vždycky rýč, motyku, hrábě nebo hadici, svlečený do půl těla. Jeho zahrada mi v dětství připadala obrovská, hotové království, kde se dalo lézt po stromech, spadnout do studny, zpotit se ve skleníku. Ohromilo mě, když jsem se později dozvěděla, že tátova zahrada tvoří jen zlomek původního hospodářství, které nagyapovi znárodnili komunisti. Sahalo prý až k jezerům. To by bylo, skákat do vody přímo ze zahrady, mít i koně, a nejen ty slepice a králíky, co chovala nagymama.

            Jezdili jsme tam na víkendy a u jezer trávili i celé léto. Nagymama ještě žila a mluvila víceméně jenom maďarsky, na místní bastardy pokřikovala kiskutya, pekla nám se sestrou palačinky, o nichž bych ráda prohlásila, že byly nejlepší na světě, ale popravdě už si nepamatuju, jaké byly. Společně se synem se starala o zahradu, o to malé hospodářství. Ve skleníku pěstovala sazenice, které pak prodávala na trhu. I máma se zpočátku snažila být užitečná a něčemu se od tchyně přiučit, pomáhat, ale velice rychle pochopila, že její sestra měla pravdu. Marná snaha. Cokoli udělala, bylo špatně a istenem, hagyd, ne segíts. Nagymama ji odháněla od sazenic skoro jako nějakého bastarda, který se k nám protáhl dírou v plotě. Až si mamka nakonec řekla, tak dobře, mám toho po krk. A věnovala se už pouze květinám na předzahrádce a okrasným dřevinám. Později začala dokonce tvrdit, že než by šla prodávat na trh s kárkou plnou sazenic, to se radši rozvede.

            Táta hodně cestoval a na svých cestách rád fotil. V ložnici měl skříň plnou žlutých obálek s vyvolanými snímky, s oblibou jsem se v nich hrabala. Táta dokázal cvaknout dvacetkrát tu samou skálu skrz sklo autobusu, pořídil tři filmy rozmazaných Niagarských vodopádů, neměl k focení žádné vlohy. Našla jsem i fotky táty ve společnosti velmi nápadně nalíčených a oblečených žen, které vypadaly divně, a až o mnoho let později jsem to dokázala pojmenovat přesněji – vypadaly vulgárně. Fotky, na nichž objímá cizí vulgární ženské v nějakých podnicích, jsou jediné, na nichž je vidět i on. Jinak jen samé krajinky.

            Táta se na cestách seznámil s mnoha cizinci a ty pak zval k sobě domů, do rozlehlého patrového domu, který postavil těsně po pádu komunismu, hned vedle nagymamina klasického venkovského stavení. Na léto pronajímal pokoje rekreantům, co se chtěli máčet v jezerech, a někdy i svým zahraničním známostem. Jednou jsem s jedním z nich, jistým Pančem z Peru, šla na fotbalový zápas. Teda takhle, původně jsme se vydali na kolotoče na druhé straně jezer, ale nechali jsme se strhnout davem, který se zrovna v ten moment valil na fotbalový stadion. On nemluvil slovensky, já nemluvila anglicky, dorozumívali jsme se rukama nohama. Ale vlastně jsme si na tom fotbalovém zápase, který nás oba nudil, řekli jen jedinou věc. Pančo ukázal na mé boty a řekl, že jsou pretty nice. To jsem aspoň pochopila. Doma se pak těžko vysvětlovalo, proč jsme šli na fotbal.

            Sestra si ze mě neustále utahovala. Jednou mi namluvila, že naše jezera vznikla z plivanců. Kdysi to tam vybagrovali a zůstala tam tak ošklivá jáma, že každý, kdo šel kolem, si musel znechuceně odplivnout. A postupně se to za ta léta nasbíralo. Ty sliny. Nevěřila jsem jí, ale ta představa byla odporná. Musím však dodat, že mě naučila skákat šipky z můstku. A dělat kotrmelce pod vodou. Plavaly jsme spolu na ostrov. I s tátou. Máma vzpomíná, jak jsem se jednou u jezer ztratila. Byly mi tehdy čtyři roky. Táta ani sestra mě nikde poblíž neviděli a už byl čas jít. Tak šli. Doma táta mámě řekl: vždyť ona trefí i sama. A měl pravdu, než máma strachy omdlela, trefila jsem.

            Táta pocházel z jasného patriarchátu. Nagyapa si vzal nagymamu jen proto, že byla největší dříč na jeho pozemcích a jako manželku už ji nemusel platit. Táta tyhle názory převzal a s oblibou tvrdil, že žena má dělat na poli, a když je unavená, má si odpočinout u domácích prací. Ale jak už jsem říkala – máma se hodně brzy zaťala kvůli těm sazenicím a náporu nagymamina kritizování a zalamování rukama a pak už jen odpočívala u prací ve velkém domě.

            Sem tam zavařovala jahodový džem. Táta ji chválil. Po svém. Prý je skoro tak dobrý jako ten z obchodu.

            Taky byl hrdý na svoje vydřené dětství, na své vzdělání, kterého dosáhl jen díky své inteligenci. Když se narodil, žili nagyapa s nagymamou v kůlně uprostřed zahrady, kde nebyla elektřina ani tekoucí voda, jen udusaná hliněná podlaha, nedaleko studna, všechno ze dřeva. Táta si přes léto vždycky z vlastní iniciativy vypočítal všechny matematické příklady z učebnice na následující školní rok a pak už se na hodinách zoufale nudil. Potom studoval na univerzitě v Praze. Tou dobou už měl docela velký problém s alkoholem. Jednou se ožral tak, že se nedokázal dostat z hospody na kolej. Vyřešil to však logicky. Jelikož hospoda stála na kopci a kolej na jeho úpatí, lehl si na zem a skutálel se až ke vchodu na kolej.

            Nagyapa mu po dokončení studia ukázal sešit, kam si zapisoval všechny výdaje na jeho studium. Nechtěl od něj zpátky ani halíř, jen mu to ukázal, aby táta věděl, na kolik ho tenhle špás přišel, kolik nagyapa za jeho školy utratil. Máma říká, že mu to táta nikdy neodpustil.

 

***

 

Co vím o vztahu svých rodičů? Radši nic? Je to bezpečnější? Něco na tátovi máma vidět musela. Ale co?

            Jednou jí prý před lidmi řekl, že je nejen moudrá, ale i krásná. Muselo to být ojedinělé prohlášení, výjimečná pochvala, když si to tak dobře vybavuje. Když jí to utkvělo v paměti. Když se mi s tím svěřila.

            Jeho alkoholismus tu byl odjakživa, a proto jsem ho odmalička vnímala jako jeho neoddělitelnou součást, něco, co k němu patří, co tak má být. Stejně jako nemoc. Je zbytečné se hádat, co bylo dřív, zda slepice, nebo vejce, co bylo důvodem čeho, labilní duševní konstituce, odvěký sklon k pití, genetické predispozice k tomu i onomu, obě věci se vzájemně propojily, posilnily, až se staly jeho podstatou.

            A přece se některé epizody dostávají do popředí.

            Jednou v noci nás máma vytáhla z postele. Nervy nadranc. Holky, vstávejte, holky, pojďte říct apukovi, že bydlíme o patro výš. V pyžamech jsme se se sestrou vypotácely na chodbu. Rozespalé. Nic jsme nechápaly. Táta ve druhém patře vytrvale zvonil na souseda, i když ten stál v otevřených dveřích a snažil se mu v tom bránit. Všechny tři jsme pak společnými silami vyvlekly tátu nahoru po schodech domů. Nevím přesně, kdy se to stalo. Kolik mi bylo let. Sestra se mnou ještě chodila do školy, takže jsem mohla být tak ve třetí třídě. Byl to jeden z prvních takových incidentů. Připadalo mi to bizarní. Jako sen. Jako noční dobrodružství, které předznamenávalo divoké mládí.

            Ta skvrna tam pořád je. V té naší krásné bytovce, garáž, krb, výhled na Rakousko. A ta skvrna. Ve výtahu. Výtah bude možná už tak čtyřicet let starý, nemá žádná taková ta vnitřní dvířka. V našem výtahu vidíte, jak ubíhají patra. Jednou v noci se táta vracel domů, opilý namol, a chtěl se opřít o zeď. Opřel se o ubíhající patro. Rozrazil si čelo. Dlouhá tmavě hnědá skvrna mezi prvním a druhým patrem.

            Čím dál častěji přespával u nás v Bratislavě. Chodil do Albrechta. Trávil tam celá odpoledne. Přímo naproti oknům mé třídy. Někdy jsem ho zahlédla. Opřená o parapet jsem upřeně sledovala, jak jde do hospody. Samozřejmě jsem nikomu neřekla, hele, támhle je můj táta. Ani sestře. Ta měla třídu ve druhém patře, ale okna směřovala jinam. Na ulici se mi naopak několikrát stalo, že jsem si ho vůbec nevšimla. Kráčel proti mně, a já pořád přímo za nosem, skelný pohled. Nakonec mě chytil za rameno a obrátil k sobě. Doma jsem si pak vyslechla, jak si v kuchyni stěžuje mámě, že se k němu nehlásím, že se za něj stydím. Tehdy to ale ještě nebyla pravda.

            Někdy tou dobou se k němu připojila i sestra. Nebo vlastně asi až když chodila na střední. A nepřipojila se přímo k němu, jen se vydala v jeho stopách. Občas sice zakotvila i u Albrechta, ale častěji vyrážela někam se svými kamarády. Albánci. To už máma přestala zvládat. Nejdřív manžel a teď i dcera. Jednou se sestra vrátila až nad ránem, strašně zmalovaná, fialové oči, fialová pusa. Máma ji začala mlátit, křičela na ni, že tohle nesmí dělat, že už to nikdy nesmí udělat, ale sestra se tak dobře bránila, tak pohotově vystrkovala ostré lokty, že nakonec nebylo jasné, koho to bití bolí víc. Já jsem u toho plakala. Apuka nerušeně spal.

            A sestra přitvrdila. Začala utíkat z domova. Nic neoznámila, prostě se sebrala a odešla. S mámou jsme se pak vydaly na policii, vyhlásit pátrání po nezvěstné osobě. Zvláštní je, že si zřetelně vybavuju naše cesty, jak hopsám dolů Hlubokou, ale bez jakéhokoli pocitu úzkosti. A přitom jsem nemohla být tak malá, abych nevnímala vážnost situace. Sestra se někdy neukázala i čtyři dny. Jednou dokonce odjela do Prahy. Policie byla nanic, sestra se nakonec vždycky objevila sama.

(…)

 

Ivana Dobrakovová (*1982) je slovenská spisovatelka, od roku 2005 žije v Turíně v Itálii. Vystudovala překladatelství a tlumočnictví na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Debutovala sbírkou povídek Prvá smrť v rodine (2009), se kterou se dostala do finále ceny Anasoft litera a získala literární Cenu Jána Johanidesa. Povídky publikovala v novinách, časopisech a antologiích na Slovensku i v zahraničí. Její román Bellevue (2010) byl prozatím přeložen do tří jazyků včetně angličtiny. Překládá z francouzštiny a italštiny (tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně). Za překlad Ruského románu Emmanuela Carrèra získala prémii poroty Ceny Jána Hollého. V minulém roce vyšla česky v nakladatelství Větrné mlýny její povídková sbírka Toxo (2013, č. 2018).

Přeložila Martina Bekešová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 216 stran.


Share on Myspace

Literatura