Jaromír Komorous (1951–2017) byl textař, publicista i básník. Člen Obce spisovatelů ČR. V čase, kdy stál ve své rodné Plzni v čele „KS Esprit“, zbudoval i vedl solidní festivaly Jazz, Struny a Divadlo na ulici. Komorousova nynější kniha Obrazně řečeno je jeho šestou a poslední básnickou sbírkou a – současné – i poetickými komentáři k reprodukcím 121 obrazů Květy Monhartové (*1938 ve Volyni).

Tato malířka působila kdysi jako pedagožka na Střední zdravotnické škole v Plzni a je ilustrátorkou, tvůrkyní grafik i grafickou upravovatelkou knih. Píše verše a je výtvarně zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách v ČR a zahraničí. Je členkou členka Střediska západočeských spisovatelů, Unie výtvarných umělců a skupiny P89. Reprodukce jejích emotivních obrazů jsou děleny do čtyř částí této knihy a naprostou většinou se jedná o akrylem pokrytá plátna rozličných rozměrů. Jen třikrát jde o olejomalbu. Tyto obrazy nejsou nijak datovány, ale pojmenovala veškeré.

Opakovaně se vynořují z její obraznosti zvláště motivy psů, ale nejen ony (Znásilněný tvar, Pozorovatelé, Srnečka, Smečka, Výchova dívek v Čechách, Výchova psů Čechách, Pouštní psi, Spící psík, Pes a jeho pán, Pán a jeho pes, Červený pes, Červené punčochy, Modrá hlava, Skladované tajemství, Marioneta, Loutka nad vodou, Čekárna, Eva, Evy, Křik, Mužné rozpomínání III, Pád anděla, Optimista na ulici, Hazard s časem, Vratkost, Levitace, Vizualizace snu, Dvě srdce, Tanec vlasů, Přijímání, Hlavonožci, Dentes incisivi, V zemi boha Dia, Caligula, Spartacus, Královský pár, Královská snídaně II, Hřeby, Pilát si myje ruce, Eliášův oheň, Letnice, Rozjímání, Vybydlení, Krvavá svatba, Hanopis, Rada moudrých v koncích).

Jaromír Komorous a Květa Monharova si psali a vyměňovali reprodukce jejích obrazů a jeho verše (například Střežím tvé malůvky, Underground navždy, Prostřeme bílo, Vytěsněn z paměti, Sám sobě ztracen, Kam jste mě schovali, Překlad z ptačího zpěvu, Bicisté, Sedlákova meditace, Asketi netouží, Kapitál, A pak jsem se uviděl, Vévé, O tělesnosti, Nestat se doutníkem, Hospodská praxe, Život jsem upíjel, U karet, Pijácká, Na slavnosti prořídlých řad, Hon, Na lovu, Na střelnici, V karanténě, Ranní vidění, A bude hůř, Hodina H). Tak nakonec vznikla i tato rozsáhlá kniha, jejíž vydání Plzeňský kraj podpořil částkou sto tisíc korun.

Obrazy v ní nejenže nejsou datovány, ale nejsou ani řazeny chronologicky, nýbrž podle Komorousova spontánního výběru. On rozhodl i o dělení do čtyř částí a striktně tím odťal různé leitmotivy. Své verše psal k obrazům, a to podobně jako kdysi Josef Brukner v Obrazárně (která však je určena dětem). Jak nás upozorňuje ve svém doslovu výtvarník Václav Malina, je pro Monhartovou typická častá dráždivost volených barev, mezi kterými dominuje lila, ale taktéž temná rudá, růžová a fialová. Tato malířka pak i ráda vystupňovává kontrasty a neobává se sice erotična, ale vnímáme rovněž křesťanskou spiritualitu.

Pražská básnířka Karla Erbová v dovětku knihu srovnala s horkou lávou v řevu Vesuvu (či kteréhokoli jiného vulkánu) a přisuzuje oběma složkám, a totiž té výtvarné i té poetické, až nesmrtelnost granitu. Věřme, že při té úkloně tvůrcům příliš nepřehání, a nepochybně má pravdu v tom, že z knihy místy mrazí.

Jen ať mrazí!

 

Ukázka z knihy:

Překlad z ptačího zpěvu

Ozvěny ptačích trylků rezonují v nás.

Posloucháš-li pozorně, v zobáčcích akordy jara.

V nastaveném odposlechu i odkaz hladových.

Neusnout při půstu.

 

A to se mi líbí.

A to mám rád.

Dotýkat se tě celý rok,

prorážet ledovou krustu.

 

A nemuset vydat jediný zvuk,

jediné svědectví z minula.

Na nosné noze ostnatý drát,

z hlíny upatlanou bustu,

 

z které patrný každý můj krok,

kdejaké hladítko tobě.

Aby až vdechneš mi život zas,

ten začal trylkem. Zasvěcen růstu.

(k obrazu Hledači odrazů)

 

 

Bicisté

Dvojice bicistů u škopků,

metronom v tempu,

srdce spojená aortou.

 

Vzájemnost umocněná hudbou.

 

Snáší se bez ustání

do krajin primárních svalů.

Kumšt získává rozměry,

odvahu i sdělnost.

 

Nad tím vším náhoda

zrozená trvanlivostí ducha

dohnaného pokorně k úžasu.

 

Ženství a mužství sudbou.

(k obrazu Dvě srdce)

 

 

Kapitál

K jednání přiložit věčně psí oči?

Probouzet opatrně, vrčí.

Při správném vyladění barva

padnoucí k úvěru.

 

Maršálskou hůl vděčně k ruce,

ono to dopadne.

Banky se lakonicky stáhnou.

Co chtějí? Pověru?

 

Co chtějí víc do zástavy?

Ona je radost, ona se baví.

Vybavená skvostnou ekvipáží,

vysazená na trůn.

 

Nepřijde o něj ani ve snu,

do něhož stejně nevidět.

V mošničce věčně psí oči

s minulostí lotrů.

 

A na to lze vsadit,

jiné to nebude.

K podpisu z první.

Neváhej, zvlhni.

(k obrazu Pes a jeho pán.)

 

 

Underground navždy

U vědomí tunelů

z východu na západ,

u vědomí tunelů,

o kterých denně číst,

jsem plný továrny,

nad kterou tyčí se komín.

A tou si být jist.

 

Neztrácet čas výběrem transparentů,

když už i možnosti v oblasti sci-fi,

neztrácet čas výběrem transparentů

s dekadentními hesly,

kterým raději nerozumět,

jen zvráceně se jimi bavit.

Jo, až sem jsme klesli.

(k obrazu Projekt)

 

 

Vévé

Vykouzlit kulaté och.

Vytrhnout zubaté zuby.

Vytáhnout obočí do přímky.

Vyzdobit stehy kanavu

 

vypnutou mezi rty

vzdálenými životu na zemi,

vystrašenými válkou mezi světy,

vybarvené malířem snění.

 

Vtěsnat se do nich bez okolků.

Vytěsnit pocit nechtěných.

Vyrazit ze dveří cituprázdno.

Vnořit se lůna laviny

 

verbálně otupen,

vyšeptán křikem,

vyčiněn na běhoun

verbířem k citu zverbován.

(k obrazu Přijímání)

 

Jaromír Komorous: Obrazně řečeno. Ilustrace Květa Monhartová. Doslov Václav Malina. Esej Zámek a klíč napsala Karla Erbová. NAVA. Plzeň 2019. 264 stran