Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně.
Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe.
Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v tomto románě nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity.
Temná dcera patří do úvodní románové trojice Eleny Ferrante. Vyšla v roce 2006 po Tíživé lásce a Dnech opuštění, románech, které již do češtiny byly přeloženy.
Ukázka z knihy
6
Před polednem se přihodilo něco nového. Pospávala jsem ve stínu, přestože hudba linoucí se z baru byla moc hlasitá, když vtom jsem uslyšela, že těhotná žena volá na Ninu, jako by jí oznamovala něco mimořádného.
Otevřela jsem oči, všimla jsem si, že dívka bere dceru do náruče a s přehnaným veselím jí ukazuje něco nebo někoho za mými zády. Ohlédla jsem se a po dřevěném chodníčku jsem uviděla přicházet podsaditého, těžkopádného muže mezi třicítkou a čtyřicítkou, s vyholenou lebkou, v přiléhavém černém tílku zadržujícím pupek visící nad zelenými plavkami. Malá ho poznala, mávala mu na pozdrav, ale nervózně, smála se u toho a schovávala pitvořící se obličej mezi krk a rameno své matky. Muž zůstal vážný, sotva pokynul rukou, obličej měl krásný, oči pronikavé. Beze spěchu se zastavil, aby se pozdravil se správcem, srdečně poplácal po tváři mladého plavčíka, který ho hned přiběhl přivítat, a spolu s ním se zastavila i jeho družina tvořená žoviálními chlapíky, už oblečenými v plavkách, někteří měli na zádech batoh, jiní nesli přenosnou ledničku, další drželi v rukou dva tři balíčky, soudě podle stužek a mašlí to musely být dárky. Když muž konečně dorazil na pláž, Nina s holčičkou mu přišly naproti a malý průvod se znovu zastavil. Muž zůstával vážný a poklidnými pohyby jí ze všeho nejdřív vzal z náruče Elenu, která ho objala kolem krku a zasypala mu tváře spoustou dychtivých pusinek. On jí dál nastavoval svou tvář a přitom chytil Ninu za zátylek a skoro ji přinutil se sehnout – byl o dobrých deset centimetrů menší než ona – a s gestem vlastníka, jenž si upjatě vynucuje svá práva, ji letmo políbil na rty.
Pochopila jsem, že přijel Elenin otec a Ninin manžel. Mezi Neapolci hned propuklo cosi jako oslava, všichni se kolem něj shlukli, div si nevlezli až pod můj slunečník. Viděla jsem, jak holčička rozbaluje dárky, jak si Nina zkouší ošklivý slamák. Pak nově příchozí ukázal na něco na moři, byl to bílý motorový člun. Starší muž se zlým kukučem, výrostci, silná šedovlasá žena, bratranci a sestřenice se namačkali u břehu, křičeli a mávali na pozdrav. Motorový člun přeplul linii červených bójek, prokličkoval mezi plavci, překonal i hranici bílých bójek a se spuštěným motorem doklouzal mezi děti a důchodce, kteří se ráchali v metru vody. Okamžitě z něj seskákali zavalití muži s vybledlými obličeji, ženy chlubící se nevkusným bohatstvím, obézní děti. Objímání, líbání na tváře, Nině uletěl klobouk, sebral jí ho vítr. Její manžel, podobný nehybnému zvířeti, které při prvním znamení hrozícího nebezpečí vyrazí s nečekanou silou a rozhodností, ho chytil v letu, ačkoli držel v náručí holčičku, a vrátil jí ho dřív, než stihl spadnout do vody. Ona si ho nasadila lépe, mně se ten klobouk zdál zničehonic krásný a ucítila jsem nesmyslný osten rozladěnosti.
Zmatek narůstal. Nově příchozí byli zřejmě velice nespokojení s rozmístěním slunečníků, manžel si zavolal Gina, dostavil se i správce střediska. Měla jsem dojem, že jsem vyrozuměla, že chtějí být všichni pohromadě, rodinný klan usedlíků i ten návštěvnický, a vytvořit kompaktní obrannou linii z lehátek a křesílek a jídla a dětí a rozjařených dospělých. Ukazovali mým směrem, kde byly dva volné slunečníky, hodně gestikulovali, obzvlášť ta těhotná žena, která v jedné chvíli začala žádat sousedy, aby se přesunuli a klouzali od slunečníku ke slunečníku, jako se to dělá v kině, když vás někdo poprosí, jestli byste si laskavě nepřelezli o pár míst dál.
Vytvořila se hravá nálada. Plážoví hosté váhali, nechtělo se jim stěhovat se se všemi věcmi, ale děti i dospělí z neapolské rodiny se toho mezitím žoviálně chopili a nakonec se většina přesouvala skoro s potěšením.
Otevřela jsem knihu, ale už jsem se cítila vtažená do propletence drsných citů, které při každém nárazu zvuku, barvy, pachu ještě víc zhrubnou. Ti lidé mě štvali. Narodila jsem se v ne moc odlišném prostředí, moji strýcové, moji bratranci, můj otec byli přesně takoví, panovačně srdeční. Obřadní, obvykle velice společenští, každá otázka zněla z jejich úst jako rozkaz slabě zředěný falešnou dobráckostí, a když na to přišlo, dovedli být vulgárně urážliví a násilničtí. Máma se za plebejskou náturu našeho táty
i příbuzných styděla, chtěla být jiná, hrála si uvnitř jejich světa na dobře oblečenou a citlivou paní. Ale při prvním střetu se ta maska uvolnila a i ona se přizpůsobila chování a jazyku ostatních s násilnictvím, které v ničem nezůstávalo pozadu. Užasle a zklamaně jsem ji pozorovala a umiňovala jsem si, že se jí nebudu podobat, že budu opravdu jiná a dokážu jí tím, jak bylo zbytečné a ošklivé, když nás strašila tím svým: už mě víckrát neuvidíte; místo toho se měla vážně změnit, anebo měla vážně odejít z domova, opustit nás, zmizet. Co jsem se kvůli ní a kvůli sobě natrápila, jak moc jsem se styděla, že jsem vylezla z jejího břicha věčně nespokojené osoby. Při té myšlence jsem tam v tom plážovém chaosu znovu znervózněla a můj dopal na způsoby těch lidí narostl spolu s neznatelnou úzkostí.
Mezitím se ale stěhování národů zadrhlo. Byla tam rodinka, se kterou se těhotná žena nedokázala domluvit, cizinci, jiný jazyk, chtěli zůstat pod svým slunečníkem. Zkusili je přemluvit výrostci, temní bratranci, zachmuřený stařec, ale marně. Pak jsem si všimla, že se baví s Ginem a dívají se mým směrem. Plavčík s těhotnou ženou se za mnou vydali jako nějaká delegace.
Mladík rozpačitě ukázal na cizince – otec, matka, dva malí synové. Označil je za Němce, zeptal se mě, jestli umím jejich jazyk, jestli jsem ochotná jim tlumočit, a žena, která si jednou rukou podpírala záda a vystrkovala svoje nahé břicho, dodala v dialektu, že s těmahle se nedá domluvit, že jim mám říct, že jde jen o výměnu slunečníku a nic víc, aby oni mohli být všichni pohromadě, přátelé a příbuzní, že něco oslavují.
Chladně jsem Ginovi přikývla na souhlas, šla jsem si promluvit s Němci, ukázalo se, že jsou to Nizozemci. Cítila jsem na sobě Ninin pohled, mluvila jsem nahlas a sebejistě. Od prvních slov mě kdovíproč přepadla chuť blýsknout se svými schopnostmi, konverzovala jsem s nadšením. Hlava rodiny se nechala přesvědčit, zavládlo přátelské ovzduší, Nizozemci a Neapolci se sbratřili. Cestou zpátky ke svému slunečníku jsem šla schválně kolem Niny a poprvé jsem ji uviděla zblízka. Zdála se mi méně krásná, méně mladá, měla špatně depilovaná třísla, holčička, kterou držela v náručí, měla mokvající a strašně zarudlé oko a čelo plné potniček, panenka byla ošklivá a špinavá. Vrátila jsem se na své místo, působila jsem klidně, ale cítila jsem v sobě veliký neklid.
Znovu jsem se pokusila si číst, ale bez úspěchu. Vybavovala jsem si ne to, co jsem těm Nizozemcům řekla, ale jakým jsem to udělala tónem. Zmocnila se mě pochybnost, jestli jsem se nechtěně nestala poslem onoho panovačného marastu, že jsem přeložila do cizího jazyka podstatu hrubé nevychovanosti. V té chvíli jsem už byla naštvaná: na Neapolce, sama na sebe, takže když na mě ta těhotná s útrpným úšklebkem ukázala a obrátila se na výrostky, na muže, na Gina s křikem: Uvidíte, že se přesune taky tady pani – nemám pravdu, pani, že se přesunete?, odpověděla jsem stroze, s bojovnou ponurostí: Ne, mně je tady dobře, lituju, ale rozhodně nemám chuť se stěhovat.
7
Odešla jsem za soumraku jako obvykle, ale byla jsem napružená, rozladěná. Po mém odmítnutí začala ta těhotná žena naléhat čím dál agresivnějším tónem, přišel za mnou ten starší muž a říkal mi věty typu Co vám to udělá, dneska prokážete laskavost vy nám a zítra ji prokážeme my vám; ale celé to trvalo jen pár minut, možná jsem ani neměla čas říct jasně další ne a omezila jsem se na vrtění hlavou; pak celou záležitost uzavřela příkrá věta Ninina manžela, slova pronesená v dálce, ale nahlas, řekl, to stačí, takhle jsme v pohodě, nechte tu paní na pokoji, a všichni se hned stáhli, mladý plavčík jako poslední, zamumlal něco na omluvu a vrátil se na své místo.
Celou dobu, co jsem zůstala na pláži, jsem předstírala, že si čtu. Ve skutečnosti jsem slyšela dialekt klanu, jejich výkřiky, jejich smích, jako by se rozšířil všude kolem, a to mi nedovolovalo se soustředit. Něco oslavovali, jedli, pili, zpívali, vypadalo to, jako kdyby si mysleli, že jsou na pláži jenom oni, nebo jako kdyby naším jediným úkolem každopádně bylo radovat se z jejich štěstí. Z košů a přepravek, které přivezli na člunu, vytahovali všechno možné, celé hodiny, vydatná hostina, víno, zákusky, likéry. Nikdo se už ani nepodíval mým směrem, nikdo neutrousil ani lehce ironickou poznámku na moji adresu. Teprve když jsem se oblékla a chystala se odejít, opustila žena s velkým břichem skupinu a vydala se ke mně. Podala mi talířek s polárkovým dortem malinové barvy.
„Mám narozeniny,“ řekla vážně.
Vzala jsem si dezert, i když jsem na něj neměla chuť.
„Všechno nejlepší, kolik je vám let?“
„Dvaačtyřicet.“
Podívala jsem se na její břicho, na pupík vypouklý jako oko.
„Už máte pěkné břicho.“
Zatvářila se velice spokojeně.
„Je to holka. Děti ne a ne přijít, a teďka je tady ona.“
„Kdy máte termín?“
„Za dva měsíce. Švagrová do toho vlítla hned, já jsem si musela počkat osum let.“
„Tyhle věci přijdou, když je jejich čas. Děkuju a ještě jednou všechno nejlepší.“
Snědla jsem dvě sousta dortu a pokusila jsem se jí talířek vrátit, ale ona si mě nevšímala.
„Vy máte nějaký děti?“
„Dvě holky.“
„Měla jste je hned?“
„Když se narodila ta starší, bylo mi třiadvacet.“
„Tak to už jsou velký.“
„Jedné je čtyřiadvacet a té druhé dvacet dva.“
„Vypadáte mladší. Moje švagrová říká, že vám určitě není víc jak čtyřicet.“
„Je mi skoro čtyřicet osm.“
„To se máte, že se udržujete takhle pěkná. Jak se jmenujete?“
„Leda.“
„Neda?“
„Leda.“
„Já se jmenuju Rosaria.“
Podala jsem jí talířek rozhodněji, vzala si ho.
„Prve jsem byla trochu nervózní,“ omluvila jsem se neochotně.
„Moře občas člověku nedělá dobře. Nebo snad máte starosti s dcerama?“
„S dětmi jsou pořád starosti.“
Rozloučily jsme se, všimla jsem si, že se na nás Nina dívá. Prošla jsem zamračeně piniovým hájem, najednou jsem se cítila v neprávu. Co by mi to udělalo, vyměnit si s nimi slunečník, ostatní to udělali, i ti Nizozemci, tak proč já ne. Pocit nadřazenosti, domýšlivost. Sebeobrana hloubající zahálky, sklon vzdělanců dávat lekce slušného chování. Hlouposti. Věnovala jsem tolik pozornosti Nině, protože mi připadala fyzicky bližší, zatímco Rosaria, která byla ošklivá a ničeho si nežádala, mi nestála ani za pohled. Kolikrát na ni museli zavolat jménem a já jsem to vůbec nezaregistrovala. Ponechávala jsem ji mimo své zorné pole, nezajímala mě, anonymní obraz ženy, která vystavuje své těhotenství obhroublým způsobem. Taková tedy jsem, povrchní. A taky ta věta: S dětmi jsou pořád starosti. Řekla jsem ji ženě, která se co nevidět chystá přivést jedno na svět: pěkná pitomost! Samá pohrdavá nebo skeptická nebo ironická slova. Bianca na mě jednou zakřičela celá uslzená: Ty si pořád připadáš jako ta nejlepší; a Marta: Proč jsi nás porodila, když si na nás pořád jen stěžuješ? Úlomky slov, jen slabiky. Vždycky nastane chvíle, kdy vám děti s pocitem neštěstí zlostně řeknou, proč jsi mi dala život; kráčela jsem zamyšleně. Hájek se halil do nafialovělých tónů, foukal vítr. Za zády jsem uslyšela praskání, možná něčí kroky, otočila jsem se, ticho.
Pokračovala jsem v cestě. Něco mě udeřilo do zad, divoce, jako kdyby po mně někdo hodil kulečníkovou kouli. Vykřikla jsem bolestí a zároveň překvapením, se zaraženým dechem jsem se ohlédla, uviděla jsem šišku kutálející se v podrostu, velkou jako pěst, zavřenou. Bušilo mi srdce, třela jsem si vší silou záda, abych rozehnala bolest. Nemohla jsem popadnout dech, dívala jsem se na keře kolem sebe, na pinie nade mnou kývající se ve větru.
Elena Ferrante, publikující už od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (česky PROSTOR 2016–2018). Celosvětový úspěch ságy dal podnět
k intenzivnějšímu pátrání po její identitě, která však dosud nebyla odhalena. Týdeník Time ji v roce 2016 přesto zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Na motivy tetralogie Geniální přítelkyně uvedla televize HBO v roce 2018 osmidílný seriál zachycující první díl ságy a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly tetralogie. Rovněž její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.
Z italského originálu La figlia oscura, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2006, přeložila Alice Flemrová. Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019, 192 stran, první vydání.
