Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“

Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům.

V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily.

Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších.

Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“

Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek.

Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike.

Ukázka z knihy:

JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE

Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval.

     Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté.

Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat?

     No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný.

     Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát.

     Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl!

Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství.

     To je ono!

     Cože?

     No, mládnu, říká tatínek od televizoru.

     Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila.

     V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován.

     Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku?

     Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže.

     Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou.

     Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text.

     Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm?

     Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina.

     Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct.

     Dvě kosy?

     Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž.

     Pláž?

     Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád.

     Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk.

     Proč odteď? ptá se maminka.

     Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost.

     Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví.

     A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel?

     Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku.

     Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku.

     Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek.

     V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem.

     Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné!

     I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby.

     Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka?

     Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli.

     Proč ještě jednou?

     Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát.

    Až už nebudu vidět vůbec.

Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016).

Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013.

Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.