„Sněží už dva dny. Nejsou vidět ani hory, jež se vlní nad vesnicí, ani linie vykreslená lesem. Vločky spěchají k zemi a rozlehlá krajinná kulisa se scvrkla na stěny místnosti.“ Próza Tíha sněhu čtenáře zavádí do bezejmenné vesnice, kde se dozvídá, že před časem došlo k celostátnímu výpadku elektřiny, byla přerušena veškerá komunikace mezi vesnicí a nejbližšími městy a všechny cesty z vesnice jsou navíc neprůjezdné kvůli sněhu, kterého stále přibývá.
V tomto bezmála apokalyptickém prostředí se souhrou náhod spojí osudy dvou mužů – mladého bezejmenného vypravěče, který je vážně zraněn při autonehodě, a starého podivínského Matthiase, který ve vesnici uvízl kvůli sněhu. Matthias se potřebuje dostat do města, ale nemá k tomu prostředky, a proto souhlasí, že se o raněného postará výměnou za místo v prvním transportu. Sníh se ale z nebe na krajinu snáší dál, izoluje vesnici od okolí a oba muži jsou nuceni přebývat spolu v jediné místnosti, závislí jeden na druhém.
Christian Guay-Poliquin (*1982) je frankofonní kanadský spisovatel, který si již za svou prvotinu Kilometr za kilometrem vysloužil několik nominací na literární ocenění. Jeho druhý titul Tíha sněhu (Argo 2019) pak byl oceněna hned několikrát, včetně hlavní kanadské literární Ceny generálního guvernéra, a dočkal se množství překladů, přičemž o ten český se zasloužila Danuše Navrátilová.
Pro knihu je příznačný strohý až minimalistický styl, který podtrhují nezvykle krátké věty i kapitoly. Autor svůj román vystavěl na velmi jednoduché zápletce a dějová linka je v něm potlačena na minimum. Dění ve vesnici i její obyvatelé načrtl spíše mlhavě a do popředí nechal vystoupit samotné komorní drama dvou neznámých mužů uvězněných sněhem v jednom pokoji. Sněhu přibývá, napětí se stupňuje a čtenář brzy začíná spolu s postavami pociťovat až klaustrofobické stavy a plně na něj dopadá tíha situace, ve které se oba muži nacházejí.
Ačkoli se v románu objevují dystopické prvky (výpadek elektřiny, izolace od okolního světa, tenčící se zásoby…) a kniha místy nabývá až nádechu thrilleru, do popředí vystupuje především řada existenciálních otázek a obraz proměňujícího se vztahu dvou nedobrovolných společníků. Autor zachycuje v kulisách neustupujícího sněhu lidskou samotu, zoufalství, beznaděj, ale i porozumění a hledání smyslu života. Co činí z četby románu neopakovatelný zážitek, jsou nespočetné variace popisu padajícího sněhu a zasněžené krajiny, při němž autor prokázal schopnost volit neotřelá slovní spojení a přirovnání.
Popisy neustále mění svůj tón – někdy jsou lyrické, když zachycují padající bělostný sníh či sněhovou pokrývku, jindy je sníh naopak líčen jako neúprosný živel, který podtrhuje bezútěšnou situaci dvojice protagonistů. Za největší přednost románu je pak možné považovat právě autorovu zručnost při práci s jazykem a zvoleným minimalistickým stylem. Je pozoruhodné, jak se kanadskému spisovateli podařilo za využití minimální dějové linky vybudovat tak silný příběh, jehož atmosféra bude ve čtenáři ještě dlouho rezonovat. A pohled z okna na padající sníh už nikdy nebude stejný jako dřív…
Ukázku z knihy čtěte ZDE.
Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 272 stran.
