Po Evangeliu podle Foglara přichází religionista Pavel Hošek (*1972) s knihou o Ernestu Thompsonovi Setonovi, který se v Čechách těší dodnes až neúměrně vysoké popularitě. Proč je tak vzýván?

Kniha Evangelium lesní moudrosti na to odpoví hned úvodem: některé rysy Setonovy mentality se jednoduše kryjí s prvky naší mentality národní, především zřejmě niterná láska k přírodě a nedůvěra k církvi.

Přesto Pavel Hošek dokládá, že Seton účinně operoval se známými sekvencemi Písma svatého, když vyprávěl své, často ryze zvířecí příběhy, a ony pasáže bible bývaly známy spíš původnímu americkému čtenáři, zatímco zde se, a to je paradox, mnohý čtenář dostal do styku s biblí poprvé četbou Setona.

Ten u nás měl daleko větší vliv na skauting než lord Baden-Powell, jeho zakladatel. Vadil tu totiž Baden-Powellův vlastenecký militarismus, se kterým pojal hnutí jako brannou výchovu. Oproti tomu Seton byl antimilitarista podezřívavý vůči imperiálním ambicím nejen britské, ale každé říše.

A zatímco skauting se od začátku pojí s křesťanstvím, u nás jsou lidé v tom směru skutečně podezřívaví. „Bylo to tak (do značné míry) i před sto lety,“ podotýká Pavel Hošek a dodá: „Na klimatu první republiky se významně podílely antiklerikální nálady... Setonova osobní spiritualita, ač hluboká a intenzivní, byla (oproti tomu) nekonfesní a necírkevní.“

Tak či onak, česká mysl je spíš podezíravá vůči veškerým evangelizátorům a je paradox, že právě „americký kazatel evangelia“ dokázal nedůvěru vůči různým věrozvěstům a jejich duchovním naukám rozptýlit.

Hošek dokumentuje, co Seton říká o své duchovní filozofii a jaké „evangelium“ zvěstuje, a při rekapitulaci jeho života zdůrazňuje ty okolnosti, které mají souvislost s tématem. Připomíná, že u nás už vyšla Setonova biografie od Allena Andersona Náčelník Ernest Thompson Seton a mizející Západ i studie Františka Kožíka Seton v Praze, mapující takřka minutu po minutě jeho návštěvu města roku 1936.

Mezi paradoxy Setonova života počítá Hošek jeho touhu vyniknout, jak to odpovídalo aristokratickému původu; současně se ale zastával chudých, utlačovaných a opovržených. Byl individualista, obtížně nacházel přátele a neměl organizační nadání, ale vyzdvihoval rovnostářského ducha indiánských kmenových společenství.

A jeho literární dílo nebylo jiné: je kombinací vědecké svědomitosti a romantického citového náboje. Kolísal mezi fakty a dojmy, jak mu vytýkali odborníci, literární kritici naopak nechápali, proč zatěžuje prózy „faktografickým balastem“, čímž podle nich snižoval uměleckou hodnotu svých textů.

Setona nikdy neopustilo nadšení indiánskou moudrostí typické spíš pro dvanáctiletého chlapce, a to je jedna z jeho podobností s Foglarem. Sám řekl, že zůstal v jistém smyslu celý život dítětem, a indiáni byli, jak to sám vnímal, též velkými dětmi. Postupně však rozšířil své učení z látky vhodné jen pro onoho dvanáctiletého chlapce na program pro celý život.  

Přešel i k intenzivnímu politickému úsilí ve prospěch „rudého muže“, čímž si dělal nepřátele: mnozí američtí vlastenci mu nemohli přijít na jméno. Už ženatý bydlel, připomeňme, v rezidenci Wyndygoul u New Yorku. Místní chlapci mu psali po plotě oplzlé nápisy, i zašel do školy a pozval děti na prodloužený velikonoční víkend. K jeho překvapení přišlo dvaačtyřicet chlapců. Uvítal je jídlem i šancí vykoupat se v rybníce. Následovaly nápady na hraní dobrodružných her, večerní ohně, vyprávění příběhů. Skupina těchto hochů se stala základem hnutí lesní moudrosti a všech 42 jich zůstalo věrno Setonovi do dospělosti.

Principy výchovné práce Seton nejprve uveřejňoval v časopise Ladies Home, který vycházel nákladem osmi set výtisků (1902): posléze se tyto články staly základem „tábornické příručky“ Svitek březové kůry, kterou nikdy nepřestal vylepšovat. Chtěl původně napsat encyklopedii lesního moudra, nicméně Rudyard Kipling mu vysvětlil, že by ji nikdo nečetl, a poradil, aby napsal příběh.

Výklad o Setonových dílech rozdělil Pavel Hošek na čtyři kapitoly: o spisech přírodovědeckých, o „zvířecích“ povídkách, o románových autoportrétech, o programových spisech. A v následující, klíčové části knihy nazvané Setonovo evangelium řeší (a nevyřeší) otázku, zda byl Seton panteistou či monoteistou. Podle všeho věřil, že je Bůh totožný s přírodou, Hošek však problém detailů jeho víry nechá otevřen. Sleduje pouze, jak rozličným způsobem Setona interpretovali, u nás především Miloš Seifert a jeho žák a oponent Viliam Valovič.

Hošek se rovněž věnuje Setonovým sympatiím k židům a připomíná, že Dreyfusovu aféru měl za příklad „nemravného vlastenectví“ a situaci, kdy má člověk dát přednost pravdě před láskou k vlasti. Nelze, pravda, pominout, že byla židovského původu jeho žena.

Další část knihy Odpověď Setonovi? je možná autorovou úlitbou křesťanství, nicméně nepochybně poskytuje legitimní odpověď na otázku, co z jeho učení přežilo. To, co odmítl, nebylo křesťanství, zjišťuje ke své úlevě Hošek, ale deformace křesťanství. A jak se zdá, v životě Seton hledal vytrvale jakési „původní křesťanství“ a věřil, že je nachází právě v upřímné zbožnosti indiánů.

V závěru knihy srovnává Hošek Setona s Foglarem, přičemž ze zkoušky nevyjde náš autor jako plagiátor, ale se ctí. Je přitom skutečností, že „žijeme-li“ Foglarem, je na místě přejít v určité chvíli minimálně k Setonovi (a jistěže nejen tam). Právě Seton totiž nechtěl zastavit čas (jako Foglar) a „českým Setonem“ je (spíš než Foglar) přírodovědec a spisovatel Miloslav Nevrlý, autor proslulé knížky Karpatské hry, která očarovala tisíce táborníků. E. T. Seton je – oproti Foglarovi – syrovější, méně lyrický, méně poetický, méně romantický a jistěže i duchovnější.

Ukázka z knihy:

Setonovo dětství bylo jedním slovem nešťastné. Ve vzpomínkách líčí domácí prostředí jako pochmurné a skličující. Náboženskou výchovu, které byl doma vystaven, vnímal jako něco děsivého. Atmosféru, která vládla v jeho rodině, opakovaně popisuje jako bezútěšnou. Bylo to prostředí zachmuřené vážnosti, bez humoru, bez spontánních citů, bez lidské blízkosti. Ovšem s jednou důležitou výjimkou. Tou byl silný citový vztah k matce. Hovořil o ní jako o světici a mučednici. Jeho vzpomínky na ni jsou jediným světlým momentem v jinak dosti otřesném líčení dětských let.

Vůči otci naopak cítil směs strachu a odporu. Jako citlivé a trochu vznětlivé dítě byl z otcovy strany často umravňován a kázněn, což ovšem zakoušel jako nespravedlnost a křivdu. Takto o tom hovoří jako dospělý muž. V dětství ale zřejmě zakoušel spíš zoufalství a zármutek. Nejspíš ho trápilo, jako tolik jiných dětí, že si nedokáže získat tatínkovo uznání.

Míval občasné záchvaty melancholického hněvu. A právě v takových chvílích býval otcem kárán a trestán, což pro něj bylo velmi ponižující. Svým bezpočetným sourozencům, které vesměs intelektuálně převyšoval, se postupně odcizil. S některými se pokoušel spřátelit, ale vždy znovu se cítil nepochopen či zrazen.

Záhy ale našel požehnaný únik z bezútěšného domácího prostředí, když se uchyloval do lůna divoké přírody... Je zřejmé, že tam utíkal před domácí atmosférou úzkosti a viny a že jeho celoživotní výchovné působení, které stálo u zrodu skautského hnutí a hnutí lesní moudrosti, vycházelo v nemalé míře z jeho vlastní nenaplněné touhy po šťastném dětství, které mu bylo odepřeno. On sám to takto líčil. Právě proto chtěl „vyhloubit studnu, z niž by „jiní mohli pít“.

Pavel Hošek: Evangelium lesní moudrosti. Duchovní odkaz zakladatele skautingu Ernesta Thompsona Setona. Ilustrace na obálce Libor Balák. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Brno 2019. 200 stran