Řadu let pracuje v Českém rozhlasu, nejdříve v redakci anglického vysílání a pak přešla na stanici Vltava, pro kterou připravuje pořady. Na svém kontě má také řadu překladů z angličtiny a srbštiny a v roce 2010 se Pavla Horáková poprvé představila jako spisovatelka knížkou pro děti Tajemství Hrobaříků a od té doby vydala několik publikací. Kniha Teorie podivnosti jí vynesla Cenu Magnesie Litery a ta nejnovější Srdce Evropy jí vychází letos na podzim.

 

Narodila jste se v Plzni, ale vyrůstala na sídlišti v pražských Bohnicích jako jedináček. Někde jste přiznala, že jste měla hezké dětství. Chodila jste do Dismanova rozhlasového dětského souboru a hodně času trávila s partou dětí ze sídliště. Jaká jste byla holčička a co vás bavilo? 

Byla jsem holčička ze středostavovské rodiny, která se dobře učila a chodila na spoustu kroužků. Rodiče si nepřáli, abych dojížděla, tak mě nepřihlásili na žádnou výběrovou školu. Díky tomu jsem obyčejnou základku zvládala levou zadní a měla jsem dost času a energie na lumpárny. Spoustu času jsme trávili v přírodě kolem našeho sídliště a taky prozkoumáváním paneláků, od sklepů až po strojovny výtahů. Dismaňák bylo elitní prostředí, ale lumpárny k němu patřily taky. Z průpravy, kterou jsem tam získala, čerpám v různých svých profesích dodnes.

 

Díky tatínkovi, který pracoval jako zástupce Československých aerolinií v Bělehradu, jste tam nějakou dobu coby studentka gymnázia pobývala a naučila se srbsky. Jak na ten čas vzpomínáte?

Jako na dobu, kdy se odehrávaly dějinné změny a já byla téměř u toho. Bělehradu se válka nedotkla, a když byl v roce 1999 bombardován, už jsme byli dávno pryč. Naučila jsem se srbsky, oblíbila si srbský jazyk i literaturu a taky jsem pochopila, že asi nebudu chtít trvale žít jinde než v Praze.

 

Někde jste přiznala, že jste vždycky myslela na literární dráhu, ale vzala jste to oklikou přes překladatelství a novinařinu. A právě na překladech z angličtiny a srbštiny jste získala zkušenosti. Překládáte ještě?

Překládání mě velmi vyčerpává, je to náročná a nedoceněná práce, nejen finančně. Naposledy jsem před třemi lety přeložila román původem české spisovatelky Anny Fodorové První terapie. Nikdy neříkej nikdy, ale je možné, že to byla poslední kniha, kterou jsem přeložila.

 

Několik let jste pracovala v redakci anglického vysílání Českého rozhlasu 7 a již nějakou dobu připravujete pořady pro Český rozhlas Vltava. Co vás na práci pro rozhlas baví?

K rozhlasu mám vazbu od dětství, pracovala tam moje maminka a já jsem od deseti let chodila do Dismanova souboru, který s rozhlasem úzce spolupracuje. Tam mě naučili mluvit a nebát se mikrofonu. Takže když jsem nastoupila do anglické redakce zahraničního vysílání, nebyla jsem úplný nováček. Tehdy mě bavil adrenalin: ráno jsem dostala na stůl zpravodajské téma a měla jsem tři hodiny na to, abych sehnala podklady, natočila dva rozhovory pro vyváženost, sestříhala je, případně přeložila do angličtiny, celou reportáž napsala v angličtině a přednesla do éteru pro zahraniční posluchače. Práce ve zpravodajství mi umožnila setkat se se zajímavými lidmi, spoustu se toho dozvědět, dostat se třeba na summit EU do Bruselu nebo do kuloárů parlamentu. Když jsem začala pracovat pro Vltavu, bavilo mě, jak snadné a vděčné je psát v češtině oproti psaní v nemateřském jazyce. Zvlášť milou kapitolou byla práce s Jiřím Kamenem na cyklu Polní pošta věnovaném písemnostem účastníků první světové války. Pro rozhlas jsem psala i překládala hry, psala povídky, upravovala pro četbu na pokračování jednu svou knihu a nejnověji pro zahraniční vysílání natáčím v angličtině a češtině videa o české literatuře. Jsem vděčná, že mě tahle instituce provází životem a umožňuje mi takovou pracovní a tvůrčí rozmanitost.

 

V roce 2010 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem ze série příběhů pro děti o Hrobařících nazvaném Tajemství Hrobaříků. Proč jste si vybrala právě literaturu pro děti? Hrobaříci mají tři díly, bude další?

Trilogie o Hrobařících už je uzavřená. Psát pro děti nebyla moje záměrná volba. Inspirovaly mě pražské Olšanské hřbitovy, které jsem pořádně poznala až jako velmi dospělá, přestože v Praze žiju od nemluvněcího věku. Najednou jsem měla v hlavě příběh a v tom příběhu vystupovaly děti, a tak jsem ho sepsala. A pak ještě dvě pokračování, protože jsem v prvním dílu neřekla všechno. Nejsem typická dětská autorka a někdy mám pocit, že Hrobaříci jsou spíš knihy pro dospělé než pro děti. Tak trochu jsem je napsala i pro tu holčičku ze sídliště, která se občas nudila a ráda by byla zažila skutečné dobrodružství v nějakých romantických historických kulisách.

 

V roce 2018 jste debutovala knížkou pro dospělé Teorie podivností, která vám vynesla Cenu Magnesie Litery a skvěle ji načetla herečka Jitka Ježková. Někde jsem se dočetla, že pracujete na další knížce, čerpající z pamětí vaší prababičky, která celý život prožila na jižní Moravě…

Kniha už je pár měsíců napsaná, teď prochází redakčním procesem a měla by vyjít letos na podzim. Jmenuje se Srdce Evropy a prolíná se v ní vyprávění mladé učitelky – naší současnice – a vzpomínky Moravanky Kateřiny narozené v roce 1898. Román se částečně odehrává na Slovácku, ale je zároveň tak trochu průvodcem po historické i současné Vídni, Praze a Brně.

 

Také jste spoluautorka několika publikací. Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie nebo z každého něco?

Baví mě hrát si se slovy a významy a baví mě sdílet nápady. Když na něco přijdu nebo si něčeho zajímavého všimnu, mám touhu se o to podělit. Pravděpodobně jednoho dne dojdu k názoru, že už jsem řekla všechno, co jsem považovala za sdílení hodné, a budu se zase věnovat něčemu jinému.

 

A jaká jste čtenářka? Jaký žánr je vám blízký nebo máte oblíbeného autora, knihu či literární postavu?

Jako dítě jsem rozhodně náruživá čtenářka nebyla. Od studií je četba součást mojí práce, a tak čtu převážně knihy, které číst musím – protože je překládám, recenzuji, rediguji, píšu na ně posudek nebo z nich čerpám rešerše. Dávno nevím, co je čtení pro radost. Až jednou se vším seknu, budu nějaký čas číst jenom klasiky devatenáctého století, anebo brak – nejlépe detektivky.

 

A co čas na odpočinek a koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Dohromady žádné volno nemám. Koníčky visí na hřebíku, protože veškerý čas věnuju práci – nejraději psaní, ale mám také spoustu pracovních závazků, které nemůžu jen tak opustit. Mnoho času a energie spolykají i činnosti spojené s psaním, například veřejná, dnes častěji online vystoupení nebo rozhovory.

 

Pavla Horáková se narodila se v roce 1974 v Plzni, vystudovala překladatelství a tlumočnictví a serbistiku na FF UK v Praze. Překládá z angličtiny a srbštiny. Za překlad knihy Tamy Janowitz Otroci New Yorku obdržela Tvůrčí odměnu Obce překladatelů. Působila v redakci anglického vysílání Českého rozhlasu 7. Pro Český rozhlas Vltava připravuje pořady. Napsala sérii knížek pro děti o Hrobařících (Tajemství Hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí a Hrobaříci a Hrobaři) a román Teorie podivnosti (2018, cena Magnesia Litera). Je spoluautorkou (s Jiřím Kamenem) knih Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války (2015) a Zum Befehl, pane lajtnant, aneb, Poslušně hlásím, že byla jednou jedna veliká bitva (2018), spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala novelu Johana (2018).


Share on Myspace

Literatura