Tento text je i není dvojrozhovor. Na otázky odpovídají František Kotleta, „řezník z Bruntálu“, populární autor akční sci-fi a fantasy literatury, v jehož knihách se na nějaké ty potoky krve nehledí, a Leoš Kyša, dlouholetý novinář a propagátor žánru fantastické literatury. Dlouho se nevědělo, kde se Kotleta vlastně vzal, až před dvěma roky se definitivně potvrdilo, že oba pánové jedno jsou. „Já myslím, že každý autor má svého Kotletu. Je to bezpečné, protože se tolik neostýchá psát, a také zábavné, protože si ve dvou užiješ víc srandy. Navíc na Kotletu letí holky, na Kyšu jenom manželka,“ říká k tomu ten serióznější z nich.

Ve světě je fantastická literatura součástí mainstreamu. Někteří autoři jako například u nás známý Kurt Vonnegut, jr., prolínají vážná témata s kulisami sci-fi, další jako Iain Banks střídají mainstreamové a sci-fi romány a obě části jeho tvorby jsou brány stejně vážně. Nemluvě o tom, že podle mnoha dalších se točí filmy, které se stávají součástí populární kultury. Ale u nás jako by fantastická literatura neexistovala: literární kritici o ní až na výjimky nepíšou, a ačkoliv její prodeje mnohdy mnohonásobně převyšují „vážnou“ literaturu, spíše se dočtete o románu mladé autorky, jejíž nakladatel nakonec prodá 300 výtisků jejího „zásadního románu“. Čím to je?

Existují tři nejdůležitější hybné sliby ve vesmíru: sex, peníze a pozérství. Zvláště to pozérství je důležité. Když jsi představitel kvalitní literatury, musíš se na někoho povyšovat. A nejsnazší cestou k tomu, jak být ve svých očích lepší, být hoch, je ukázat na někoho, kdo je pod tebou. To je jako u rasismu: když jsi hloupý a chudý běloch a nemáš, jak se nad někým povyšovat, řekneš, že jsi sice bílá spodina, ale furt lepší než kdejaký negr. Stejně tak si můžeš jako autor mainstreamové literatury říci: jsem sice neúspěšný, nečtený a vlastně možná až tak neumím psát a nikdo to číst nechce, ale pořád jsem lepší než nějaký Kotleta, protože nepíšu o upírech, ani o létání ve vesmíru. Samozřejmě přeháním, ale myslím si, že opravdu to tak trochu funguje. Literatura se prostě trochu podivně rozdělila. Ale ono to bylo i za komunismu: sci-fi, s výjimkou té sovětské, pokrokové, se brala jako pokleslý žánr, který není hoden socialistického člověka, tedy nezaznívají-li z ní budovatelské tóny. A to se nás stále drží. Existují dva literární časopisy zabývající se literární fantastikou, a kdyby zkusily požádat o dotaci, tak se jim všichni vysmějí. Zažil jsem, když můj potenciální polský nakladatel požádal o dotaci, která se běžně dává českým knihám na podporu překladu do polštiny, a samozřejmě dopadl špatně. Lidé, kteří o těchto penězích rozhodují, fantastickou literaturu neznají, nerozumí jí a nemají důvod ji podporovat. Když se přitom podíváte do světa, státy jako Japonsko nebo Spojené státy americké svoji žánrovou literaturu podporují, protože jde o vývoz, který šíří jejich kulturu. Japonsko se snaží dostat své komiksy do celého světa, a ještě na tom v posledku vydělává dost peněz, protože nejde jen o komiksy a knížky, ale i o všechno kolem, jako jsou figurky či licence. A to samé Američané, kteří na vývozu své populární kultury vydělávají hromadu peněz. Ale vysvětlujte to někomu v Čechách.

Čeho si na fantastické literatuře ceníte?

Jednak toho, že přináší ohromné množství námětů, a za druhé, že je ze samé podstaty svobodná a nekorektní. Můžete mít hlavního hrdinu Roma, vozíčkáře či transsexuála a nikdo to neřeší stejně jako nekorektní hlášky na všechna náboženství, židy, bělochy, černochy, nacisty, komunisty... Sám pro sebe tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku: fantastika musí být tak svobodná, abys vždycky jako autor mohl ve svém románu upálit černošskou holčičku na vozíčku, když to má smysl pro děj. A nikdo ti neříká, že je to přes čáru, prostě ji necháš upálit, vezmeš popel a necháš skupinu nacistů, aby ho vyšňupali. Stejně tak ale můžete mít jinou černoškou holčičku na vozíčku, která si k němu přidělá dva rotační kulomety, postřílí všechny nacisty, konzervativce, katolíky, pravoslavné, buddhisty, hinduisty či muslimy a počůrá jejich hroby. Můžete prostě cokoliv, je-li to funkční pro děj. Jen za tím nesmí být nějaký ideologický záměr, na politický aktivismus jsou čtenáři dost hákliví. I já jako autor to nemám rád. Základním aktivismem fantastiky je absolutní svoboda, a to se snažím maximálně podporovat. Takže jsem vlastně v tomhle aktivistou absolutní literární svobody. 

Váchal v Krvavém románě píše, že braková literatura byla ve své době nositelem českého jazyka a kultury, vnímáte to stejně u fantastické literatury, kde vycházejí knihy v takových nákladech, o kterých se většině autorů české mainstreamové literatury ani nesní?

Nemám žádnou prvoplánovou pohnutku, že bych psal o upírech proto, že chci učit lidi česky. Na druhou stranu je to tak, že když se setkávám s knihovníky, zjišťuji, že mne mají fakt rádi. Ještě jsem nezažil, že by mi někdo z nich řekl, že mne nesnáší, protože odvádím čtenáře od lepší literatury. Jednou mi na jednom setkání říkali, že třináctiletí čtrnáctiletí kluci si chodí do knihovny číst Kotletu, kterého si nesmí brát domů, protože název Příliš dlouhá swingers party a poodhalené ženy na obálce by maminky pohoršily. Takže čtou v knihovně na nějaké sedačce, a to jsou kluci, o kterých knihovníci říkají, že byli naposledy v knihovně v šesti letech s babičkou a pak četli maximálně návody k počítačovým hrám. A teď díky fantastice znovu získají čtenářské zážitky a postupem času se mohou dostat k nějaké další literatuře. Můžete literaturu rozdělit na vysokou a nízkou, ale ta první se bez té druhé neobejde. My jsme literární černoši, kteří učí lidi číst, a oni si pak třeba najdou Hakla nebo, jak se jmenuje taková ta hipsterská buchta z Facebooku, co ji teď všichni žerou? Jo, Horáková, to je docela kočka, té třeba také dělám nové čtenáře (pozn. red.: řeč je o Pavle Horákové a její poslední knize Teorie podivnosti).