Leitmotiv domácího vězení na první pohled spojuje nový román Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019) kupříkladu s poslední prózou Jakuby Katalpy Doupě. Ze srovnání těchto děl však méně známý autor vychází o poznání lépe – neotřelostí zápletky, silou atmosféry, bohatostí jazyka i mírou psychologizace hlavní postavy.
Co vás inspirovalo k napsání románu Dům bez oken a jaká byla jeho geneze?
Odjakživa jsem měl slabost pro zvláštní, atmosférické komorní příběhy, jako je Neonová bible J. K. Toolea nebo McEwanova Betonová zahrada, v nichž hraje ústřední roli dům jako mikrosvět, kde se sen prolíná s realitou. Chtěl jsem sám napsat takový příběh, který by působil jako tíživý sen, halucinace nebo dokonce psychedelický, trochu nepovedený trip. Samotný námět jsem v sobě nosil už mnoho let, než jsem se do něj v roce 2014 pustil a dalších dva a půl roku na něm pracoval.
Komorní příběh chlapce vězněného celé roky vlastním otcem sice neoplývá velkým množstvím postav a odehrává se povětšinou v titulním domě, přesto však nepostrádá ani napětí. Velký podíl na tom má umně budovaná atmosféra, stojící na barvitém popisu prostředí i hrdinových pocitů a smyslových vjemů. Měl „dům bez oken“ svůj reálný předobraz?
Samotný „pokojíček“, ve kterém hlavní postava stráví většinu života, měl v mojí fantazii podobu skutečného sklepa v mém rodném domě. Když jsem jako malý kluk zlobil, a že to bylo hodně často, někdy mě tam otec (který však jinak nemá s Otcem z mého románu zhola nic společného) na chvíli zavřel a nechal mě vyvztekat. Už tehdy jsem se zaobíral myšlenkou, co když mi už neotevře a já tu budu muset strávit zbytek života. Dům se zahradou v románu zase do detailu odpovídá zvláštnímu domu, který se mi opakovaně zjevoval a dodnes zjevuje ve snu jako dějiště nejrůznějších strašidelných příběhů.
Bezejmenný hlavní hrdina, přinucený trávit část svého dětství a dospívání ve sklepě, se má podle svého otce, samozvaného kazatele, stát jakýmsi obnovitelem lidské rasy poté, co bude vnější „Zlosvět“ očištěn blíže neurčenou Apokalypsou. Náboženské motivy prostupují celou vaší literární tvorbou, čím to je způsobeno?
Ve skutečnosti náboženské motivy hrají výraznou roli jen ve dvou mých románech, které shodou okolností oba vyšly, ale je pravda, že slouží coby silný inspirační zdroj mých písňových textů a poezie. Na jednu stranu mě zajímá téma náboženského fanatismu, v tom si jsou romány Dům bez oken a starší Jeremiášův vztek podobné. Na stranu druhou sama Bible je nevyčerpatelnou studnicí inspirace a v jejích alegoriích si libovali všichni moji zásadní autoři, od Nicka Cavea přes Leonarda Cohena až třeba po Pavla Zajíčka. Všichni z nich ale – tak jako já – tu biblickou inspiraci tak trochu překrucovali, polemizovali s ní, někdy i dováděli ad absurdum.
Celý článek najdete v tištěném vydání Literárních novin.
O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.
Milan Urza (*1983) je znám jako zpěvák, kytarista a textař alternativní skupiny První hoře a folkového dua Kaspar Melichar, vystupuje rovněž sólově. Pracuje jako historik umění a literární redaktor. Knižně vydal sbírky poezie Uprostřed noci (2003), Pukliny (2008) a romány Slepá planeta (2011) a Jeremiášův vztek (2014). Nyní mu v nakladatelství Torst vyšel nový román Dům bez oken.
