Bezmála dvacet let pracovala jako novinářka, osm let psala blog a od roku 2019 působí jako editorka Paměti národa a jak přiznává, v této práci se našla. Kromě toho se Barbora Šťastná věnuje také psaní knížek. Ta poslední Hezčí svět vyšla v roce 2020 a právě pracuje na další.

 

Vyrůstala jste v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Jak jste prožívala období svého dětství? Čím jste chtěla být?

Nepamatuji se, čím jsem chtěla být jako malá, asi se to hodně měnilo podle toho, co jsem zrovna četla. Třeba když jsem četla Děti z Bullerbynu, chtěla jsem bydlet na vesnici a pracovat na statku. Ale pamatuji se, že jednou – to mi bylo asi sedm, osm let, jsem se ptala mámy, jak se v dospělosti shání zaměstnání. A máma mi odpověděla: „Přes známé.“ To mě úplně vyděsilo, protože jsem si pomyslela, že nemám žádné „známé“, kteří by mi pomohli sehnat práci, až budu velká. Utěšovala jsem se tím, že bych mohla dělat aspoň sekretářku u nás na základce, protože tam jsem měla známé – učitelky.

 

Co vás přivedlo ke studiu scenáristky a dramaturgie na FAMU?  

Maturovala jsem v roce 1991, v době, kdy se najednou zdálo, že je všechno možné. Třeba i přihlásit se na uměleckou školu. Do té doby nás totiž výchovní poradci na všech stupních škol hodně tlačili ke studiu technických oborů, s argumentem, že nikam jinam se stejně nemáme šanci dostat. Ale po roce 1989 jsem najednou měla pocit neomezených možností, takže jsem udělala něco, na co jsem do té doby vůbec nepomýšlela – přihlásila jsem se ke studiu dramaturgie na DAMU. Kupodivu mě vzali. Po třech letech jsem se potom přihlásila na scenáristiku na FAMU. „Spisovatelství” se u nás nikde studovat nedalo a scenáristika mu byla nejblíž.

 

Již během studií jste začala psát do různých časopisů o filmu. Začínala jste v časopise Týden, pak jste byla redaktorkou filmového měsíčníku Premiere, následoval časopis ELLE a poté jste byla šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie. Jak vzpomínáte na svoji novinářskou kariéru?

Moje psaní pro časopisy začalo jako z nouze ctnost. Na FAMU jsem od jisté doby měla pocit, že psaní povídek nebo scénářů se mi vůbec nedaří. Že prostě nemám talent na vyprávění příběhů. Takže jsem na tuhle stránku práce trochu rezignovala. O to víc jsem se zaměřila na teoretické psaní o filmu. To mě přirozenou cestou dovedlo k filmové publicistice… a odtamtud do redakcí nejrůznějších časopisů. A v nich jsem pracovala, když to počítám, skoro dvacet let. Uf, připadám si hrozně staře, když tohle říkám.

 

Od roku 2019 jste editorkou Paměti národa. Co je vaší náplní a jak jste se k této práci dostala?

Čtyři roky jsem dělala šéfredaktorku Mojí psychologie a dost mě to vyčerpávalo. Celý časopis jsme vyráběli v tříčlenné redakci, bylo to hodně práce a hodně stresu. Třeba při přemlouvání celebrit, aby nám poskytly rozhovor, nebo při schvalování fotek na obálku… Takže jsem chtěla odejít. A shodou okolností právě v té době jsem zahlédla inzerát hledající editora pro Paměť národa. V té práci jsem se opravdu našla. Mým úkolem je poslouchat nahrávky rozhovorů s pamětníky historických událostí a vytvářet podle nich psané texty pro náš archiv i pro různá média. Každý den poslouchám strhující příběhy z doby druhé světové války, stalinismu, šedesátých let, normalizace… co víc bych si mohla přát?

 

Psaní vás provází skoro celý život. V dětském věku a dospívání jste rozepsala, jak jste někde přiznala, detektivku, cestopis a historický román. Napsala jste spoustu povídek a první vaše knížka Výlet do ptačího města vyšla někdy v 90. letech. A od roku 2010 jste skoro osm let psala Šťastný blog. Co vám přimělo psát právě blog?

Bylo to ještě předtím, než naplno propukl boom sociálních sítí. Blog byl jednoduchý prostředek, jak si vytvořit svou vlastní platformu, prostor, kde si můžu publikovat, co chci a okamžitě mít zpětnou vazbu od čtenářů. V časopisech jsem psala to, co bylo potřeba, nebo co mi někdo zadal. Kdežto blog byl jako moje vlastní hřiště, kde si pravidla určuji já sama.

 

Právě ze Šťastného blogu jste čerpala do knížky Šťastná kniha, která vyšla v roce 2013. Pak následovala Jak jsem sebrala odvahu a poté Dobrá tak akorát. A jak jste v jednom rozhovoru přiznala, jsou autobiografické. Další dvě – Láska pro samouky a Hezčí svět jsou fiktivní. Pracujete na další knížce? O čem ráda píšete?

Ano, pracuji na další knize – měl by to být román, ve kterém se proplétá současný příběh s historií předchozích dvou generací. Jak už jsem zmínila, když jsem kdysi studovala na FAMU, ztratila jsem autorskou sebedůvěru, přestala jsem věřit, že dokážu vyprávět příběhy, které by někoho zajímaly. To byl taky důvod, proč jsem celá léta psala jen blogy a útržkovité fejetony. Teď, po mnoha letech, tu vypravěčské sebevědomí pomalu zase nacházím. Příběhy, které mě zajímají, jsou ty, v nichž se přítomnost propojuje s minulostí, odkrývají se různá rodinná tajemství.

 

Na obálkách všech vašich knížek jsou krásné ilustrace výtvarnice a ilustrátorky Lely Geislerové, sestry hereček Ani a Ester Geislerových. Jak se vám spolu pracovalo?

Na dálku! Lela je myslím velký introvert, stejně jako já. Měla jsem velkou radost, když souhlasila, že bude ilustrovat obálku Šťastné knihy. Ale naše komunikace probíhala převážně po e-mailech. Ve skutečném životě jsme se setkaly jen několikrát.

 

Nějakou dobu jste v mládí pobývala ve Francii. Nejdříve jako au-pair a pak jako stipendistka na Sorbonně a díky znalosti francouzštiny jste přeložila několik knížek. A co dnes překládáte ještě?

Ty knížky, které zmiňujete, jsem přeložila hlavně díky své neuvěřitelné drzosti. A díky tomu, že jsem si neuvědomovala, co všechno má skutečný překladatel znát a umět. Když dnes sleduji na sociálních sítích diskuse svých přátel, opravdových překladatelů, třeba Viktora Janiše a Michaely Škultéty, dost se červenám. Nicméně překládání mě opravdu těšilo. Ponořit se do cizího textu je jako nějakou dobu bydlet v cizí domácnosti, zjišťovat o jejím majiteli všechny nejintimnější podrobnosti, kam si dává chňapky na nádobí, co má v lékárničce… Ale už dlouho jsem nic nepřekládala a obávám se, že i ta moje francouzština poslední dobou trochu ztrouchnivěla. 

 

Jaká jste čtenářka? Dočetla jsem se, že se ráda vracíte ke knížkám Betty MacDonald a ráda čtete Francisce Scotta Fitzgeralda…

Objevem posledních let je pro mě Elena Ferrante a její Geniální přítelkyně i další romány. A také Neil Gaiman, zrovna jsem dočetla jeho Oceán na konci cesty. Jako oddechovky mám ráda horory Stephena Kinga.

 

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

Poslední rok je to – vzhledem k pandemii – hodně stereotypní. Pracuji z domova. Ráno cvičím jógu. Chodím běhat. Před rokem jsem se taky začala učit španělsky přes aplikaci Duolingo. Kurz španělštiny mi už brzy skončí a těším se, že pak budu pokračovat němčinou. A taky se těším, že snad už brzy – třeba příští rok – zase bude možné cestovat a že si ty jazyky vyzkouším v praxi.

 

Barbora Šťastná se narodila se v roce 1973. Vyrůstala v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Po gymnáziu v Karlových Varech, vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Řadu let působila jako novinářka a od roku 2019 je editorkou Paměti národa. Napsala knihy – Šťastná kniha (2013), Jak jsem sebrala odvahu (2015), Dobrá tak akorát (2017), Láska pro samouky (2019), Hezčí svět (2020). Mluví anglicky a francouzsky a přeložila několik knih z francouzštiny. S rodinou žije v Praze.


Share on Myspace

Literatura