Než se stala spisovatelkou, vystřídala řadu zaměstnání. Za svoji prvotinu Indiánský běh získala cenu Jiřího Ortena. Dnes má na svém kontě Tereza Boučková tituly jako Rok kohouta, Život je nádherný nebo cestopis Bhútán láska má. Je autorkou divadelních her a dvou filmových scénářů. Kromě psaní také zpívá v souboru Mišpacha a působí jako rozhlasová moderátorka Nočního Mikrofóra.

 

V pěti letech jste začala navštěvovat Dismanův dětský rozhlasový soubor. Vaším snem bylo, být herečkou. Proč právě herečkou?    

Holky přece touží být herečkou nebo zpěvačkou… Já k tomu chtěla být i tanečnicí a zubařkou, abych si mohla sama vrtat zuby, protože jsem se strašné zubaře bála.

 

Jako dcera spisovatele Pavla Kohouta jste to ale neměla lehké, nesměla jste studovat. Na DAMU vás nevzali, přesto jste se nedala a vzdělávala jste se v tzv. bytových univerzitách, jako i zahrála v bytovém divadle Vlasty Chramostové. Vystřídala jste řadu zaměstnání. Jak vás to ovlivnilo? 

Na jednu stranu bylo užitečné nebýt jen ve své sociální bublině a vidět, jak to chodí v zaměstnáních, o kterých jsem nikdy nesnila, ale trvalo to moc dlouho a výhled byl beznadějný. A to není dobře. Ztratila jsem uklízením nejlepší roky svého života.

 

Psaní jste se začala věnovat již za totality, a to v samizdatu, a za svoji první knihu Indiánský běh jste po revoluci získala Cenu Jiřího Ortena (1990). Co Vás přivedlo k psaní?

Touha nějak se umělecky vyjádřit. Psaní bylo „nejjednodušší“.

 

Napsala jste řadu knih, ta poslední je literární cestopis Bhútán má láska (2020). Co pro vás znamená psaní a podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? 

Psaní je radost i trýzeň. Nevím, co převažuje. Někdy mám pocit, že mi dává křídla, častěji, že je moje spisovatelská existence úplně zbytečná.

 

Kromě knih a řady fejetonů jste napsala několik divadelních her a dva filmové scénáře – Smnradi a Zemský ráj to napohled. Za scénář k filmu Smradi jste byla nominována na Českého lva. Jak jste se dostala k psaní her a scénářů?   

Prostě jsem to téma k vyjádření viděla jako film. Ale proces to byl těžký. Musela jsem se vše naučit sama. A pak taky vydržet nezájem producentů. Anebo jejich tlak na banální změny.

 

Řadu let zpíváte v souboru Mišpacha. Jak jste se dostala ke zpěvu a zkusila jste také psaní textů k písním? 

Napsala jsem a složila několik písniček, když jsem ještě hrála na kytaru a klavír. A kdysi dávno jsem je zpívala na zkouškách na DAMU. V Mišpaše zpívám ráda a taky ráda zpívám s písničkářem Bedřichem Ludvíkem. Příležitostí je ale poskrovnu.

 

Od května 2019 si povídáte se zajímavými lidmi v ČRo v pořadu Noční Mikrofórum. Podle čeho si hosty vybíráte a jak se cítíte v roli moderátorky?

Moderovat Noční Mikrofórum mě moc baví a stále se mám co učit. Třeba se snažím neskákat hostům do řeči… Výběr hostů je někdy jednoduchý – mám zajímavé přátele nebo kamarády v různých oborech. Ale někdy se ke mně host dostane náhodou – třeba architekt Roman Koucký, který reagoval na jeden z mých fejetonů, které už tři roky píšu do magazínu Reportér. Jiného hosta jsem zase poznala jen na Facebooku. Takže i náhody se dějí – a dějí se pěkně.

 

Jste velice aktivní. Umíte vůbec odpočívat a jak?

Asi jsem trochu neklidná a stále musím něco dělat. To mám v povaze a někdy bych si přála být jiná. Jenže nikdo se nikdy nezmění. Odpočívám aktivně, třeba jízdou na kole. To je fajn způsob relaxu, když nejedete s manželem, který chce vyjet každý kopec a nejraději lesem přes kořeny.

 

Tereza Boučková se narodila se 24. května 1957 v Praze jako Tereza Kohoutová, dcera spisovatele Pavla Kohouta a asistentky režie Anny Kohoutové. Má dva sourozence Ondřeje a Kateřinu. Po maturitě na akademickém gymnáziu podepsala Chartu´77. Vystřídala řadu zaměstnání (uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice…). Napsala knihy Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže, Jen tak si trochu schnít, Rok kohouta, Boží a jiná muka, Šíleně smutné povídky, Život je nádherný, Bhútán láska má. V ČRo je moderátorkou Nočního Mikrofóra. Je vdaná a má tři děti.


Share on Myspace