První knihu Slepá mapa psala s přestávkami deset let, třetí román Hana se stal knihou roku a zatím poslední Tiché vody českým bestselerem. A dětská knížka Strašidýlko Stráša vynesl spisovatelce Aleně Mornštajnové nominaci na Zlatou stuhu. Její knihy byly také přeloženy do několika jazyků a vyšly i jako audioknihy a v současné době pracuje na další zajímavé knize.

 

Pocházíte z Valašského Meziříčí z lékařské rodiny a lékařkou je i vaše sestra. Jak vzpomínáte na svá dětská léta, co vás bavilo?

Moje dětství se asi nijak nelišilo od dětství mých vrstevníků. Ráda jsem trávila čas venku s kamarády, doma četla, malovala, vyráběla – byla jsem asi dost tvůrčí typ. Hezké bylo, že u nás byla babička, takže všechno plynulo tak nějak poklidně, spokojeně.

 

Někde jste přiznala, že jste chtěla vždycky psát knížky, ale k napsání té první byla velice dlouhá cesta. Proč jste chtěla psát knížky?

Psát knihy se mi zdálo stejně samozřejmé, jako knihy číst. U nás doma všichni četli, vyrůstala jsem obklopená čtenáři a knihami. Ráda jsem chodila do knihovny a dodnes si pamatuji ten moment, kdy jsem knihy přinesla domů a musela jsem se rozhodnout, kterou budu číst jako první. Takže přání psát se zřejmě zrodilo z lásky ke čtení.

 

Původně jste chtěla studovat překladatelství, ale nevyšlo to. Nakonec jste dálkově vystudovala angličtinu a češtinu na FF Ostravské univerzity. Překladům z angličtiny se věnujete a jak jste někde přiznala, překládáte „anglickou červenou knihovnu.“ Jak jste se k tomu dostala?

Nechtěla jsem studovat překladatelství, jen se mi zdálo, že překládání knih je dobrá cesta ke psaní. Tehdy neexistovaly žádné kurzy tvůrčího psaní a přihlásit se třeba na FAMU mě ani nenapadlo. A když se mi po revoluci konečně podařilo vystudovat, oslovila jsem několik nakladatelství s žádostí o zkušební překlad. Tehdy mi odpovědělo jediné nakladatelství, které se specializovalo na tzv. červenou knihovnu. Říkala jsem si, že pro začátek to není špatné, a když jsem začala sama psát, zjistila jsem, že překládání náročnější literatury by mi ubíralo čas na vlastní psaní, a navíc by docela jistě bylo těžší uchovat si vlastní styl. Ale teď už nějakou dobu na překládání nemám čas.

 

Jedenáct let jste učila na obchodní akademii a později na jazykové škole. Někde jste přiznala, že jste původně učit nechtěla, nakonec vás učení bavilo…

Jako žákyně a později studentka jsem školu moc ráda neměla. Nudila jsem se a dost věcí jsem považovala za neužitečné. Samotnou mě potom překvapilo, jak ráda jsem učila. Měla jsem své studenty ráda a dodnes nedám na mladé lidi dopustit.

 

První knihu Slepá mapa jste s přestávkami psala deset let a vyšla v roce 2013. Pak přišel Hotýlek a po něm román Hana, který se stal knihou roku a pak román Tiché vody, který byl českým bestselerem. Vaše knihy byly přeloženy do cizích jazyků. Podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? A co další zajímavý příběh, je na cestě?

Na začátku každé knihy je něco, co mě zaujme. Může to být dějinná událost – jako třeba tyfová epidemie v Haně, téma komunikace mezi lidmi, vztah mezi matkou a dcerou, tajemství – prostě cokoli. Pro téma potom vymýšlím příběh, rešeršuji, a potom se pustím do psaní. Teď připravuji další knihu a už jsem ve fázi, kdy píšu vymyšlený příběh o události, která mě zajímá. A psaní samotné mám vlastně ze všech těch částí procesu vzniku knihy nejraději.

 

Za knížku pro děti Strašidýlko Stráša jste byla nominována na Zlatou stuhu. Co vás přivedlo k jejímu napsání?

Kniha Strašidýlko Stráša vznikala souběžně s knihou Hana. Psaní Hany bylo dost neradostné a způsobovalo mi tíživé sny, a tak jsem se rozhodla vrátit se do krajiny dětství a trochu si od těžkých událostí a osudů oddechnout. Chtěla jsem jediné – napsat radostnou knížku, v níž nebude žádné zlo, jen popletové, a kde všechno dobře dopadne.

 

V roce 2019 Národního divadla Brno převedlo vaši knihu Hana na jeviště. Jak jste byla s dramatizací spokojená? Někde jsem četla, že se má podle knížky natáčet také film…

Pan režisér Martin Glaser odvedl výbornou práci. Podařilo se mu příběh zaplněný postavami a odehrávající se v několika časových rovinách převést na divadelní prkna tak, že udrží pozornost diváka a na konci jej dojme. Připravuje se i film v režii pana Milana Cieslara, zatím je v přípravné fázi, tak doufám, že všechno dobře dopadne.

 

Dnes patříte k našim nejoblíbenějším současným autorkám. Jak to máte s četbou vy? Máte oblíbený žánr nebo autora?

Stále jsem velká čtenářka, i když samozřejmě nemám na čtení tolik času, kolik bych si přála. Tíhnu k angloamerické literatuře a mám ráda třeba knihy Margaret Atwoodové, povídky Alice Munroové a romány Kazui Ishigura či Johna Irvinga.

 

Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Odpočívat asi umím, ale momentálně nemám na odpočinek čas. Vyřešila jsem to jednoduše – všechno, co dělám, dělám s láskou a považuji to za své koníčky. Takže vlastně nepracuji, jen si užívám života.


Share on Myspace

Literatura