Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace,“ přiznává Vlastimil Vondruška, který si přízeň čtenářů získal zejména historickým detektivními cykly – Hříšní lidé Království českého s královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu a renesanční Letopisy královské komory. Za svou tvorbu získal státní vyznamenání, řadu literárních cen a také za publicistiku, kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem.

 

Pocházíte z Kladna. Na FF UK v Praze jste vystudoval historii a národopis. Začínal jste Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a pak jste byl v Národním muzeu, kde jste byl od roku 1986 ředitel jeho historické části. Proč jste si vybral právě historii a národopis?

Je takové obligátní rčení, které se používá ve všech životopisech, které začíná slovy: „Už od mládí…“ Je to sice banální, ale je to tak. I když to musím trochu upřesnit. Mě srdce vždycky táhlo k nejstarším dějinám lidstva, především k egyptologii. Na střední škole jsem se ale zamiloval do dějin Mezopotámie, a dokonce jsem začal jezdit na Karlovu univerzitu a soukromě jsem se zkoušel naučit staroasyrštinu a babylonštinu a čtení klínopisů. Sebekriticky přiznávám, že to bylo nad mé lingvistické síly, protože mi můj profesor vysvětlil, že pochopit smysl těchto jazyků znamená, že bych měl umět minimálně ještě hebrejsky, arabsky a nebyla by špatná ani sumerština… Když jsem skončil gymnázium, zjišťoval jsem, jaké obory se aktuálně na filozofické fakultě otevírají. To nebylo jako dnes, že otevřou všechno a vezmou prakticky každého, jen aby měli co nejvíce duší a peněz. Když jsem se skromně poptával na katedře egyptologie, sdělili mi, že ji neotevřou, protože by museli vyučovat, a na to nemají chuť, musí bádat. Volil jsem historii, ale protože se tehdy musely studovat dva pokud možno související obory, přidal jsem si národopis. A záhy jsem tomuhle spojení propadl, protože pro studium dějin běžného života lidí je to ideální kombinace. Později jako spisovatel jsem svému rozhodnutí blahořečil, protože díky němu se ve světě středověku pohybuji jako doma.

 

Jste vystudovaný historik a na svém kontě máte řadu odborných publikací a článků. Psaní se věnujete od mládí a dnes patříte mezi naše nejčtenější autory, a přitom jste svoji první detektivní knížku Příběh plzeňských mordů vydal v roce 1994 ve vlastním nákladu. Co vás přivedlo k psaní historických detektivek?

Začalo to hned po ukončení vysoké školy. Měl jsem ještě to štěstí, že jsem musel absolvovat vojnu. Zní to paradoxně, že? Ale to by bylo na dlouhou diskusi o přerodu nedospělého chlapce v samostatného muže. Ono to totiž nebylo tak zlé, jak se traduje. U většiny jednotek tehdy panoval nepořádek a já jsem mohl trávit spoustu času „nedovoleně vzdálen“ od posádky. Nikoli kvůli tělesným požitkům, ale v archivech. Tam jsem náhodou narazil na soudní protokoly renesančních měst. Po vojně jsem nastoupil do aspirantury v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a začal jsem psát pro různé časopisy. Kromě jiného pro Signál, neboť jsem chtěl kultivovat duše našich policajtů detektivními příběhy ze středověku (to byly mé první literární kroky). Protože byly tyhle sloupky úspěšné, zabředával jsem do psaní literatury stále víc a víc a nesmírně mě to bavilo.

 

Přízeň čtenářů jste si získal zejména příběhy královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a jeho věrného pomocníka panoše Oty, jako i královského písaře Jiřího Adama z Dobronína a jeho pomocníka Petra Korce. Jednou jste řekl, že své postavy necháváte volně žít…

To je dáno technikou, jakou spisovatelé své příběhy vytvářejí. První je metoda „projektantská“. Autor si předem všechno vymyslí, připraví si precizní algoritmus a zápletky a pak začne psát. Tuhle kostru už jen rozvíjí popisem míst a dialogy. Takový způsob psaní je z hlediska přípravy pracnější a zdlouhavější, podobně píše Dan Brown. Druhá metoda je imaginativní. Vymyslíte si jen situaci, ale nic nekonstruujete předem a do příběhu jakoby vstoupíte. Vše prožíváte se svými hrdiny. Takhle psal například Georges Simenon. Můj první detektivní román byl Příběh plzeňských mordů. Tehdy jsem se snažil uplatnit školní znalosti, takže jsem si předem připravil osnovu knihy. Jenže sotva jsem začal psát, postavy si začaly dělat, co chtěly. Chvíli jsem se tomu bránil, ale pak jsem osnovu odložil a příběh prožíval. A když jsem knihu dopsal, byl vrahem někdo jiný, než jsem původně zamýšlel. A bylo to lepší! Od té doby píšu imaginativně.

 

V letech 1990 až 2009 jste se věnoval podnikání a spolu s manželkou jste provozovali sklárnu Královská huť v Doksech, kde jste se zabýval výrobou kopií historického skla a sklu jste věnoval také odborné knihy České sklo a Sklářství nebo historickou ságu Falknovská huť o osudech sklářského rodu Heřmanů. Proč právě sklo?

Historii skla jsem se věnoval hned po skončení studií a spolupracoval jsem s národním podnikem Crystalex, který budoval svou značku na tradicích českého skla. To znamenalo dějiny českého sklářství studovat. Tehdy vznikla myšlenka vyrábět kopie starého českého skla a díky novoborským sklářům se začalo s pokusy a první výrobou. Po sametové revoluci jsem tenhle nápad přetavil v reálné podnikání. Sklářství, to rukodělné, kterým jsme se spolu s ženou Alenou zabývali, je totiž opravdu tvrdé a poctivé řemeslo, ale současně nesmírně krásné. Vytvářet nádherné tvary z kašovité skloviny je malý zázrak. Sklo je navíc jako žena. Čím více péče mu věnujete a s čím větší láskou se o něj staráte, tím lepší je výsledek.

 

Za své odborné publikace jste obdržel několik cen a kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem roku 2015. Co to pro vás znamená?

Autoři, kteří tvrdí, že je nezajímá, co si myslí čtenáři, neboť oni dělají umění podle potřeb své duše, se hluboce mýlí. Copak není radostí spokojenost zákazníků? Zákazníkem pro mne je čtenář, nikoli literární teoretik nebo kritik (je neuvěřitelné, jak často se představy obou skupin rozcházejí). Já píšu knihy pro čtenáře, a proto mne každé ocenění spojené s čtenáři nesmírně těší. Abych to vysvětlil, o Magnesii liteře rozhoduje pár zasvěcených, o ceně Bestseller roku zájem čtenářů, který se dá snadno vyčíslit prodanými výtisky.

 

Také jste napsal divadelní hry Ještě, že nejsem kat, Gaudeamus konšelé aneb O potulných hercích, režisérovi a jedné radnici nebo Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, v níž hrajete hlavní roli středověkého učence. Proč právě středověk je tématem vašich her? Kde vás možno vidět hrát?

Své romány situuji především do středověku, je proto logické, že tohle období ukazuji i v divadelních hrách. Abych tuhle část mé tvorby přiblížil, povím více o své poslední hře Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. V představení se přeneseme do šenku někdy na konci středověku, kde se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje šenkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc než jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra a sklepnice k tomu půvabně tančí. A jak to už v šenku bývá, semele se všechno možné, od přípitků a veršů o pijáctví až k církevním předpisům, jak se má žena správně milostně oddávat manželovi a kolikrát je nevěra přípustná, aby byla hříšnice ještě spasena. I když je při tom všem hodně smíchu, není to rozhodně jen zábava pro zábavu. Naším cílem bylo současně se zamyslet nad pomíjivostí života, ale také nad odpovědností, kterou máme vůči této zemi a našim potomkům. A že si tropíme posměšky z dnešního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe není ani třeba dodávat. Protože smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit. Máme za sebou asi třicet repríz po celých Čechách i na Moravě. Letošní „šňůru“ jsme ovšem museli kvůli koronaviru zrušit a nejsem si jistý, zda se někdy k téhle hře vrátíme, protože přestávka od posledního představení v listopadu 2019 je příliš veliká. A ani tenhle podzim nevypadá bohužel nadějně. 

 

Pravidelně získáváte Cenu čtenářů nakladatelství MOBA a vaše knihy patří k nejpůjčovanějším titulům v českých veřejných knihovnách. Často besedujete v knihovnách, na co se vás lidé nejčastěji ptají?

Takové ty standardní otázky jsem shrnul a odpovídám na ně na mých internetových stránkách. Třeba zda Oldřich z Chlumu žil, nebo jak jdou romány s ním časově za sebou. Jenže tyhle literární dotazy často doprovázejí otázky naprosto neuvěřitelné, třeba kolik ujel na koni Oldřich z Chlumu denně, zda nad islámem zvítězíme či zda věřím v ilumináty. A to nemluvím o otázkách typu, kde podle mne postavil tábor u dané obce Jan Žižka, když jel podle kroniky kolem, protože to v kronice zapsáno není. Ale snažím se být vědmou a odpovídat i na ty nejabsurdnější otázky, protože si vážím všech čtenářů a chápu, že každý považuje za důležité něco jiného.

 

Jaký jste čtenář vy? Máte oblíbený žánr, spisovatele nebo knihu?

Od mládí jsem četl hodně. A snažím se číst stále. V první řadě pochopitelně historické romány, jednak proto, že mne zajímá, jak to „dělají kolegové“. Ale důvod je i pragmatický, je to prostě doba, kterou mám rád. Nepohrdnu ovšem ani dobrým románem z dílny klasiků. Netvrdím, že všechny knihy dočtu do konce. Pokud v nich narazím na špatný jazyk či faleš, pokud příběh nemá spád a je příliš vykonstruovaný, pak je mi líto ztrácet čas a sáhnu po jiném titulu. Jsou samozřejmě autoři, kteří nikdy nezklamou a k nimž se rád vracím, namátkou Robert van Gulik, Georges Simenon nebo Michail Šolochov.

 

A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Je o vás známé, že jste se věnoval horolezectví:

Horolezectví jsem se věnoval déle než dvacet let a myslím, že hodně intenzívně. Nicméně věk je věk, a protože jsem už důchodce, tak jsem přesedlal na jinou zábavu přiměřenou opotřebení tělesné schránky. Spoustu času trávím se svou ženou a psem, oba jsou nároční a rozmazlení (smích), ale taky se starám o velkou zahradu, poslouchám hudbu, čtu si a hlavně píšu. Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace. To neznamená, že jsem pecivál, ale doba je taková a nemá cenu riskovat nákazu. Jak říká staré přísloví – jen hlupák tahá spícího psa za ocas.

 

Vlastimil Vondruška, CSc., se narodil 9. května 1955 v Kladně. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Působí jako historik, publicista a spisovatel. Vystudoval historii a národopis na FF UK v Praze. Je autorem řady odborných a populárně naučných publikací, píše knihy pro děti a mládež, historické detektivky (cykly – Hříšní lidé Království českého a Letopisy královské komory), historické románové cykly (Husitská epopej, Přemyslovská epopej, Prodavači ostatků, Křišťálový klíč). Je rovněž autorem rozhlasových dramatizací, divadelních her a filmu Jménem krále. Manželka Alena je rovněž historikem a teoretikem uměleckého řemesla. Je autorkou návrhů skla a řady knih o řemeslech, lidových zvycích a nejnověji knihy o vývoji rodiny.

 


Share on Myspace

Literatura