Básník a redaktor rozhlasového pořadu Liberatura na Radiu Wave Jonáš Zbořil (*1988) vydává po sedmi letech novou sbírku básní. Jeho kritikou velice příznivě přijatá prvotina Podolí (2013) vyšla péčí brněnského nakladatelství Host, stejně jako nynější autorova druhá sbírka Nová divočina, která jednak v mnohém navazuje na tu předchozí, jednak přichází s novou poetikou.
Básnická kniha Nová divočina představuje soubor poetických obrazů, vjemů a zkušeností z každodenního života v místech, kde se město vzdává pravidelnosti a řádu, v prostorách, kde si příroda bere nazpět to, co jí odjakživa patřilo a co jí člověk svou aktivitou vzal. Právě tam lze nalézt ještě neobjevenou krásu, krásu přehlíženou, a přesto přítomnou, ukrytou v čarách souřadnic. Krása se zjevuje těm, kdo se správně dívají. Poezie Jonáše Zbořila je urbánní, reflektuje básníka jako člověka žijícího v aglomeraci a navštěvujícího opomínaná zákoutí, přechody mezi zelení a zástavbou, pražce zarostlé travinami, prostranství, která bychom mohli nazvat módním slovem brownfield.
Tady všude se lyrický subjekt pokouší objevit poezii. Celá Nová divočina je vlastně básnickým pokusem o poetizaci všednosti, míst, která míjíme bez povšimnutí cestou do práce či z práce. Přičemž slovo pokus zde musím podtrhnout. Básně tu a tam obsahují zajímavý obraz, velmi často jsou však zakončeny pointou, která působí lacině a nuceně: „knihy podpírá v polici / srovnané podle barev // kromě poezie / tam je to jinak“.
V básni humr a já si hledíme do očí nalezneme následující verš: „nechci se vydávat na strastiplnou cestu básně“. Jako čtenář poezie se ovšem nějak nemohu zbavit představy, že právě tohle básník dělává. Vydává se na strastiplnou cestu básně, aby vyzval ji i sám sebe na souboj. Zmíněná báseň pak končí slovy „tahle báseň / nikdy nebude lepší / než sumýš“. Snad se zde přeci jenom odráží ironický hlas autora, který přiznává, že je to celé jenom hra a že má v některých básních navíc. Jistá distance lyrického subjektu od poetizovaných objektů však někdy nahrazuje intimní rovinu básní věrohodně a přirozeně – věci mluví samy a slova jsou jim propůjčena, aby mohla sama vyjádřit vlastní vidění skutečnosti. Příkladem může být báseň letní tábor.
Nová divočina však především přichází s ambicí objevit nové prostředí pro poezii. Lyrický subjekt prozkoumává nová místa a polohy života. S narozením dítěte nastává doslova inflace nových zkušeností i odpovědnosti. Složitost současného světa je tak reflektována i z této pozice, přičemž pomíjivost času je všudypřítomná. V růstu pak nachází mluvčí básně potěšení i smutek zároveň. I přes nové výzvy, ekologické problémy či udržitelnost přírodního prostředí Nová divočina dokazuje, že stále existují momenty v životě člověka, které stojí za to oslavit básní, a tak je zakonzervovat pro věčnost: „až večer přijdeš skloníš se k ní // blíží se období sklonů / pak zarosteme do země“. V mnoha básních je rozvíjena též poetika možných nemožností: „kolik pootevřených knih / nerozsvícených oken / autobusů / v nichž nesedíš“. Básnický subjekt si skládá obraz celku ze střípků, které se poztrácely cestou životem a byly objeveny při pročítání zpráv, prohledáváním Wikipedie apod.
S poezií každodennosti se to má někdy tak, že má tendenci nejen obohacovat vlastní banálnost o latentní půvaby, ale také nešťastně sklouzávat ke klišé, na což narazíme v básni rybenky: „schrödingerův hmyz / jsou když ty nejsi // večeřejí v tajných dutinách / nad stolem visí obrázek nitěnek // jako by to byla guernica“. Sbírka básní Nová divočina je svědectvím současnosti i věštbou do budoucnosti, je snahou o porozumění, nalézání krás ve světě, který na ni nemá čas. Přes tyto jednoznačné klady mi to však ve výsledku přijde málo.
Poezie je to strohá, nedotažená, někdy nechává na čtenáři, aby ji doplnil, jindy je naopak plná až příliš explicitních point. Po přečtení zůstává otázka, co s ní. Co je její podstatou, pokud to není pátrání po podstatě? Je to básnická hra, básnický afekt? Je to věštba budoucích poetických pořádků? Podle mne se jedná o básnění prosté poezie. Okrášlování skutečnosti bez snahy o hlubší proniknutí k podstatě, umně seřazená slova, která však postrádají hodnotu poezie, disponují pouze jistou poetičností. Druhá sbírka tak dle mého názoru nedosahuje kvalit autorovy prvotiny, která předznamenávala příchod talentovaného básníka. Výraz zde ukrajuje hloubku sdělení a poetická hodnota jej nedokáže vyvážit, i když se o to úpěnlivě snaží.
Autor je studentem bohemistiky na FF UK.
