V průběhu loňského roku vyšla básnířce a překladatelce Marii Iljašenko (*1983) sbírka s názvem Sv. Outdoor (Host 2019). Je to po sbírce Osip míří na jih (2015) autorčina druhá kniha poezie, a opět – jak je patrné již z názvu – tu má podstatné místo motiv prostoru.

Jak prozradila v pořadu Liberatura na Radiu Wave, při tvorbě této sbírky hrál významnou roli také psychologický vliv slov, přesněji řečeno fakt, že některá slova mají potenciál působit blahodárně na lidské nitro, ba dokonce klinicky snižovat hladinu stresových hormonů. Tato skutečnost inspirovala Iljašenko k vytvoření sbírky, která by byla svého druhu také „léčivou“. Koresponduje s tím i grafické vyvedení knihy, která minimalisticky pracuje s velmi křehkým a decentním motivem větvičky jehličnanu v „léčivé“ mentolové barvě.

Návaznost na debutovou sbírku lze vypozorovat i v přítomném kontrastu mezi setrváváním na místě a pohybem vpřed. Autorka ovšem nevyzývá (alespoň ve Sv. Outdoorovi) k bezhlavému bloudění světem ani k dandyovskému flanérství; podstata tohoto motivu je mnohem subtilnější, intimnější, osobnější.

S tím koresponduje koncepce knihy: sbírka je rozdělena na dvě části, pojmenované Indoor a Outdoor. Významný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že nastolují jakožto podstatný aspekt odlišnou perspektivu. V první části knihy se lyrický subjekt na svět dívá jaksi „z bezpečné vzdálenosti“. Jako by pozoroval svět z okna svého žižkovského bytu (ostatně motiv dívání se z okna je tu poměrně frekventovaný, např. v básni Žena s asfodely), z pozice ohraničeného, známého prostoru, který si pomalu zabydluje: „V mém bytě budou dva keramičtí slavíci / plechovky vždy plné čaje repasované křeslo a nějaké knihy / a každý předmět bude mít své místo a jejich tíha bude nepatrná / stejně jako moje přítomnost v mém bytě“ (báseň Sestry).

Tento byt tvoří biedermeierovské hranice známého, poznaného světa, který vyplňují konkrétní předměty, mající v prostoru své přesné místo. Tento prostor představuje pro lyrický subjekt komfortní zónu, kterou neopouští, pohybuje se zásadně uvnitř a maximálním vychýlením je pohled z okna. Básně v první části sbírky ukazují polohu života tráveného v útulném stereotypu, takový způsob plynutí v čase a prostoru, při němž se člověk nezraní a neušpiní, ale ani se nepohne z místa.

Opačnému přístupu se věnuje druhá část svazku, Outdoor, kterou uvozuje citace z Odyssey: „A pošlu ho tam, kam ho volá srdce a duše.“ Tímto mottem autorka odkazuje ke schopnosti člověka zvednout se a jít dál. A právě tuto dovednost ztělesňuje sv. Outdoor, který není postavou, ale spíše personifikací. Sama Iljašenko k tomu ve zmíněném rozhovoru řekla: „Sv. Outdoor je patronem těch, kteří si myslí, že je lepší být venku´, než ´uvnitř´; zjevuje se těm, kteří rádi opouštějí své pokoje, aby se oddali pohybu.“

Tento patron přitom není svatý ve smyslu duchovním, neodkazuje k čemusi náboženskému. Jeho přívlastek vyjadřuje radikalitu Outdoorova přesvědčení. Je vlastně extrémním předobrazem všech, kteří podobný názor sdílejí: „Vyjít z uzamčených pokojů vyjít z odemčených pokojů / copak jsme si kdykoli přáli něco jiného“ (báseň Ikarus).

Přestože Iljašenko upozorňuje, že sv. Outdoor není ani dobrý, ani špatný, z jejího textu sálá záměr soustředit se spíše na tu druhou cestu, „cestu Outdoora“. Jak autorka sama prohlásila, ve sbírce se pokusila ukázat pozitivní potenciál života, aktualizovat otázku, jak produktivně naložit se životem. Štěstí popisuje jako hledání harmonie, jehož součástí je ovšem také bolest. Jak přiznává, čerpala v tomto ohledu hojně také z vlastní zkušenosti.

Sv. Outdoor má dodat odvahu se s takovou bolestí vyrovnat a překonat ji. Jeho četba pomáhá uvědomit si vlastní dospělost, v níž každý čin má svůj následek, a tím nás také motivuje k tomu, abychom dokázali říci dost a opustit současný stav. Právě v tom se mimo jiné ukazuje katarzní charakter sbírky, a to nejen pro čtenáře, ale i pro samotnou autorku.

 

Nakladatelství Host, Brno, 2019, 1. vydání, brož., 64 stran.


Share on Myspace

Literatura