Výstavu Výtvarná Vysočina 2019 uspořádala jihlavská Oblastní galerie Vysočiny. Pod kurátorskou péčí Jany Bojanovské ji umístila do své budovy na Masarykově náměstí v městském centru.
Expozice představuje úzké výběry z tvorby členů Klubu výtvarných umělců Horácka (Žďár nad Sázavou) a Spolku výtvarných umělců Vysočiny (Jihlava). Oba kolektivy jsou regionálními součástmi Unie výtvarných umělců České republiky. Na tiskovinách vydaných pořadatelem k výstavě, včetně tiskové zprávy, není tato skutečnost uvedena.
Vystavujících je dohromady třiatřicet, ale ani tento počet nepředstavuje současnou Výtvarnou Vysočinu. Jistě nebylo náhodné, že před polovinou prosince Oblastní galerie Vysočiny uskutečnila setkání spojené s křtem knihy rozhovorů s umělci působícími na Vysočině, aktuálně vydané pod titulem Tam u šraňků bude přístaviště. Obsahuje pětadvacet rozhovorů. Žádný z interviewovaných není však členem toho či onoho právě vystavujícího unijního kolektivu. Proto lze titul výstavy označit za zavádějící. Vhodnější by byl Částečná Výtvarná Vysočina 2019. A za třikrát nešťastnou lze považovat pozvánku na vernisáž. Poprvé za neuvedení jmen vystavujících. Podruhé za použití nic neříkající fotografie k uvedení tvorby z řady výtvarných oborů, z nichž fotografie nemá stěžejní roli. Potřetí za připojený nepřípadný verš … a ze stébel trav zněly akordy podzimního kraje.
Oba kolektivy se představily ve stejných prostorách naposledy před šesti roky. Po tak dlouhém čase návštěvník jihlavské galerie pravděpodobně nemůže získat poznatek o umělcově pohybu v čase, spíše je přiměn k znovuobjevování jmen, s nimiž byl kdysi obeznámen. Pro poznání stavu umělecké tvorby na Vysočině bylo by rozhodně příznivější častější konání podobné výstavy, řekněme jednou za tři roky. A pro poznání souhrnného stavu nelze se obejít bez výstavy z tvorby všech uměleckých duší z Vysočiny. Z potřeby dokumentační s patřičně vybaveným katalogem. Ovšem Oblastní galerie Vysočiny pravděpodobně nemá nic podobného direktně v gesci.
Přítomná výstava nabízí ve svém celku příjemné podívání na zjevnou či skrytou krásu mnoha artefaktů v šesti kategoriích: kresbě, malbě, grafice, soše (objektu), sklu a fotografii. Krása výrazná je znalým návštěvníkům zdrojem duchovní radosti. Krása prostřední je ve smyslu emočních požitků skromnější. Ale která je která? Recepce má individuální stupnici závislou na předpokladech poznání. Sdruženě ovšem stále platí, že umění je nástrojem zmnožení kladných sil života.
Jak se podařilo Výtvarnou Vysočinu nainstalovat? Nikoliv bez chyb. Návštěvníky matou ponechané exponáty ze stálé expozice. Létající plavkyně Kurta Gebauera zavěšená nad dvoranou nemá nic společného se dvěma vystavujícími vysočinskými spolky, rovněž tak Chittussi a Slavíček, jejichž krajiny příslušné do stálé expozice zůstaly na horní galerii dvorany. Někteří autoři dostali místa až marnivě mnoho, jiní trpí nedostatek. Nejhůře dopadl sochař Václav Kyselka. Na jeho dřevěné objekty v koutě dvorany nedosahují pohyblivá bodová světla, takže nemají plasticitu a ani pohled z odstupu. Ruší je v pozadí nainstalované fotografie.
Ale již k tomu, co vzbuzuje pozornost. V kresbě konkretista Zdeněk Šplíchal. V malbě Alice Waisserová v tendenci lyrické imaginace inspirované světem přírody. Bořivoj Pejchal se svým svébytným uplatňováním geometrických struktur. Jana Mikysková v tendenci syrové strukturální abstrakce s asamblážovými prvky. Jaroslav Vyskočil se subjektivně zobecněným barevně podmanivým krajinným prostorem. Josef Macek jako výrazný abstraktní expresionista štětcové malby, Petr Vlach užívající ve výstavbě kompozice reliéfní prvky a kolážované detaily, Lubomír Kerndl a jeho surrealistický myšlenkový prostor v malbě s automatickými prvky. A kolážovaná a asamblážovaná postmoderní tendence na Vysočině zpola usazeného Lucemburčana Paula Ewerta.
Mezi vystavujícími jediným reprezentantem hlubotiskové grafiky je Petr Benda, jehož projev tíhne převážně ke geometrizujícím skladbám. Sochař Zdeněk Macháček, letos pětadevadesátiletý senior vysočinské výtvarné kultury, nese lyrický proud vyvěrající z duchovního souznění s krajinou. Miroslav Štěpánek, pracující s kovy, nachází tvořivé uměleckořemeslné postupy pro variantní realizace jednoduchých tvarů oproštěných i v hmotě. Václav Kyselka sestavuje z nesložitých jednotlivostí prostorové objekty figurálního či předmětného charakteru s akcentem na minimalistickou příběhovost. A nepomineme autory, jejichž materiálem je sklo. Monika Vosyková rozvinula až k barokizujícímu tvaru květ z čirého lehaného skla. Jaroslav Svoboda je představitelem trvající tradice ušlechtilosti barevného hutního skla.
Výtvarná Vysočina 2019, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Masarykovo náměstí 24. Výstava potrvá do 26. ledna 2020, otevřena je v úterý až neděli od 10. do 18. hodiny. www.ogv.cz
