Nikdy jsem nebyl v akademickém sochařském ateliéru s jiným posláním, než spolu s pedagogy vybrat účastníky dnes už zaniklého sochařského sympozia ve Žďáru nad Sázavou. Avšak i ta hodina dívání se a poslouchání mne tehdy ujistila, že ať realismus, moderna nebo nemoderna jde po staletí stále o totéž, o tvar a děj tím tvarem vyjádřený. Nerozhoduje, zda realisticky nebo abstraktně.

Nejzřetelněji mně tyto skutečnosti řadu let připomínal Zdeněk Macháček (* 1925), stále tvořící nestor moravských sochařů. A v jiné poloze, od roku 2018, kdy jsme se seznámili, k Macháčkovi přibyl o půlstoletí mladší Václav Kyselka-VaKy.

V roce 1983 absolvoval SŠUŘ v Brně a v roce 1999 tamtéž Fakultu výtvarného umění Vysokého učení technického, ateliér sochařství. Tvoří sochy do zahradních exteriérů a veřejných prostranství, rovněž do veřejných i privátních interiérů. Zajímá ho aspekt času, jeho plynutí v růstu, pukání, stoupání po spirálách a schodech. Zkoumá kontrast mezi vnitřními a vnějšími strukturami, intimitou a otevíráním se. V jiné tvůrčí poloze s nadhledem zlehčuje monumentální sochařství v komorních figurách pojatých způsobem komiksu.

V roce 1997, v době vysokoškolského uměleckého studia, provedl sochařskou výzdobu chemické fakulty VUT v Brně. V následujících dvou desetiletích, spojitě s rostoucí originalitou a příznivým ohlasem jeho ateliérové práce, vznikla se značkou VaKy skulptivní exteriérová a interiérová díla v Brně, Velké Bíteši, Velkém Meziříčí, Vranově u Brna a Ostravě. V té době se podílel se na řadě sochařských projektů, zúčastnil se našich i zahraničních sympozií (Dánsko a Litva). První autorskou výstavu měl v roce 2016 v etablované soukromé Galerii 12 v Náměšti nad Oslavou, další ve Velké Bíteši a Kuřimi. Zatím v největší šíři se představil v roce 2018 výstavou s titulem Odpoutání v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. Letos měl dvě individuální výstavy, v exteriéru Jimramova a v Galerii Stará radnici ve Žďáru nad Sázavou.

Výstava Vztlak, exteriér Jimramova na Vysočině, léto a podzim 2019

Stěžejním exponátem výstavy bylo Odpoutání koňské síly.

Je instalací, každé její předvedení je intervencí do veřejného prostoru. Václav Kyselka-VaKy vzpomíná: Socha vznikala mezi lety 2006 a 2008 v Samotíně. Od začátku jsem věděl, že z toho jilmového kmene musí být torzo koně. Shodou okolností se v té době v Samotíně stala smutná událost. Při těžké práci v lese pošel kůň. Viděl jsem ho o pár dnů předtím. Udřený, teklo mu z očí, jako by plakal. Přivedlo mne to k rozhodnutí, že socha koně musí být zavěšeným torzem, mementem krutosti, zároveň však ikonou lehkosti odpoutání se od zemské tíže.

Socha váží asi 150 kilogramů, dostala tlakovou impregnaci a povrchovou lazuru. Při instalaci je zavěšena na popruzích dimenzovaných na 2000 kg a na řetězové kladce as nosností 850 kilogramů. V toku minulého desetiletí bylo Odpoutání několikrát vystaveno, den, dva, týden, ale také tři měsíce. Vždy s dokonalým technickým a bezpečnostním zajištěním. Na nádvoří Horácké galerie v Novém Městě bylo zavěšeno osm měsíců.

Václav Kyselka-VaKy: Odpoutání koňské síly (Jimramov, 2019). Foto: archiv Václava Kyselky-VaKyOvšem jimramovská radnice podlehla stížnosti občanů na hrozící nebezpečí pádu díla. Osmnáctý den trvání výstavy byl Kyselka přinucen je odstranit. Oznámené čtyři měsíce trvání instalace vzaly zasvé. Sochař řekl novinářům, že Odpoutání koňské síly se tak dostalo nechtěné popularity, odstranění se stalo dubiózní senzací. Titul výstavy Vztlak vlastně vycházel z autorského konceptu vztlaku vzduchu působícího na sochu v sevřené uličce. Kyselka napsal: Název výstavy Vztlak se ovšem paradoxně nejvíce naplnil až poté, kdy vedení obce Jimramov vyvinulo vztlak proti instalované soše, respektive celé výstavě. Ne dost na tom. Zkraje druhého týdne trvání výstavy parta místních opilců zaútočila na dostupné exponáty. Jeden zcela zničila.

Vystaveny byly rovněž dřevěné objekty-asambláže kombinované vypěněným barevným epoxidem. Kyselka je nazval Kanály tvořivosti. Jde o recyklované dřevěné modely ze slévárny, při jejichž autorské úpravě uplatnil i určitý surrealistický přístup. Ve vybublávající pěně „utopil“ staré špachtle, štětce i jiné nářadí a nalezené předměty. Zavěšením na zeď se kruhové objekty staly fiktivními otvory, z nichž ona nadreálná kreativita vytéká. I tak byl demonstrován vztlak.

Jiným objektem, humánním, zcela věcným, byl čtyři čtvereční metry velký epoxidový reliéf Sluneční syn (otisk dítěte směřujícího k slunci). Po snětí Odpoutání koňské síly dominovala výstavě až do jejího ukončení dřevěná, barevně patinovaná spirálová skulptura Cesta ke kráse (400 x 70 cm).  Výstava mohla mít v podtitulu: Hledání neotřelých tvarových kompozic pro sdělení minimalistických příběhů. Snad to bylo více témat, než mohlo pro vnímavé pozorovatele vytvořit rámec sdílných poznání jedněch tvořivých rukou a vyhraněné mysli. Viděno z opačné pozice, byl to dostatečně průkazný myšlenkový objem, z něhož Kyselka může vymezit svou příští orientaci. Nebýt oné trapné a neodpustitelné akce radničního zrušení prezentace stěžejního exponátu, rozhodně by se jednalo o výstavu ještě objevnější.

Výstava Víření, Galerie Stará radnice, Žďár nad Sázavou, podzim 2019

Výstava přinesla převážně díla v kombinacích materiálů, dřeva, kamene a epoxidové pěny. Autor k nim řekl: Při bouřlivé reakci pěny dostávají sochy v ateliéru nakrátko pohyb. Následuje zastavený čas. Probarvením pěny v hmotě jsem akcentoval možnost účinku barvy. V kontrastu s druhými materiály se opakují modrá, zelená a oranžová. Doplňkem soch byly kresby dvojího druhu. První vzniklé organizovaným komponováním špachtlí syntetickou barvou, druhé, z volné ruky, jsou záblesky vzpomínek. Oscilují mezi kaligrafií a automatickou kresbou surrealistického charakteru.

Kyselkovy sochařské formy a nesené děje, byly vesměs dosažené s velkým tvůrčím entuziasmem. Ale nezapomeňme, že Kyselkovou signaturou je posledních deset let odpoutání (tedy Odpoutání…) a nesení (vzestup) až… Až kam? Počkejme s odpovědí. Letošní dvě autorské výstavy leccos naznačily. A ke Kyselkovým dílům s rozměry nad komornost je třeba poznamenat, že většinou jsou cíleně (uspokojivě) „neukázněné“ v prostorovém rozvoji, s přímým nebo šikmým směřováním vzhůru. Opticky zaujímají větší prostor, než si nárokují svými dimenzemi. Nedostanou-li ve výstavním interiéru dost místa, „nedýchají“, nemohou patřičně vyznít. Proto patří do rozměrné haly nebo exteriéru. Galerie Stará radnice ve Žďáru nad Sázavou jim byla poněkud těsná.


Share on Myspace

Kultura


 

LtN202002

 

Aktuální číslo vyšlo 30.1.2020
Příští číslo vyjde 27.2.2020