V nedožitých 93 letech zemřela 6. října ve spánku v časných ranních hodinách emeritní členka Národního divadla Vlasta Chramostová. Známá byla z filmů Spalovač mrtvol, Bílá paní či Je třeba zabít Sekala. Za minulého režimu podepsala Chartu 77 a nesměla veřejně působit, takže hrála představení ve svém bytě pro přátele.
Vlasta Chramostová se narodila 17. listopadu 1926 v Brně. Po absolvování Státní konzervatoře působila čtyři roky v Národním (od roku 1948 Státním) divadle v Brně. V letech 1950 až 1970 působila v pražském Divadle na Vinohradech, poté do roku 1972 v Divadle za branou. Pak už nesměla veřejně vystupovat a hrála pouze pro přátele a zvané návštěvníky ve svém bytě (několikrát i jinde, například na Havlově Hrádečku). Po pádu komunistického režimu byla v letech 1991 až 2010 členkou Národního divadla v Praze.
Její Bytové divadlo uvedlo v sedmdesátých letech čtyři inscenace. Česká divadelní encyklopedie o nich píše: „Vlasta Chramostová zahájila 4. 10. 1976 literárním pásmem sestaveným ze vzpomínkové knihy J. Seiferta Všecky krásy světa, publikované tehdy pouze v samizdatu. Pořad byl věnován básníkovi k 75. narozeninám. Také následující pořad Apelplatz II (1977) měl tvar literárního pásma, tentokrát tvořeného koláží textů B. Brechta, J. Andrzejewského, E. Rostanda a zakázaných českých autorů (Havel, Klíma, Kliment, Kohout, Pavlíček, Sidon, Topol, Vaculík). Další dvě inscenace vznikly na základě dramatických textů napsaných přímo pro Bytové divadlo: Kohoutova Hra na Macbetha (adaptace Shakespearovy tragédie, 1978) a původní monodrama F. Pavlíčka Dávno, dávno již tomu aneb Zpráva o pohřbívání v Čechách (1979).“
V roce 1965 byla jmenována Zasloužilou umělkyní. V roce 1998 jí prezident Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Byla manželkou kameramana Stanislava Miloty, který zemřel v únoru letošního roku. I ten se nesměl věnovat své profesi kvůli natáčení okupace v roce 1968 a pohřbu Jana Palacha. Oba manželé se tak v 70. a 80. letech museli živit domácí výrobou lamp.
Vlasta Chramostová byla na přelomu 50. a 60. let agentkou Státní bezpečnosti pod krycím jménem Klára, v roce 1962 vstoupila do komunistické strany Československa. „Protože jsem chtěla být slavná, chtěla jsem bez překážek uplatnit všechny svoje schopnosti, které se mi přes velký úspěch zdály stále ještě nevyužity, chtěla jsem se někdy dostat do ciziny, cestovat, poznat svět, vydělat si nějaké peníze, ne pořád počítat každou korunu, půjčovat si, někoho živit. Chtěla jsem být taky jednou šťastná,“ vysvětlovala později ve své životopisné knize své tehdejší pohnutky.
„Vlasta Chramostová byla nejen vynikající herečka, ale také statečná žena, kterou osud nešetřil v osobním ani v pracovním životě. Její otevřenost, odvaha a vytrvalost, s nimiž se dokázala postavit nepřízni doby, pro nás zůstavájí stejně významné a inspirující jako její umění,“ uvedl k úmrtí herečky předseda ODS Petr Fiala.
A ministr kultury Lubomír Zaorálek uvedl: „Vlasta Chramostová byla výborná herečka, ale také krásně tvrdohlavá a charakterní žena. Život ji nešetřil a neušetřil ničeho, ale ona jím prošla se ctí. Byla přesvědčenou komunistkou, ale po roce 1968 se odmítla podílet na normalizaci. To každý nedokázal. Obětovala svou kariéru, protože našla něco, na čem jí záleželo víc než na sobě samé. Žila nejednoduchý život a snažila se porozumět tomu, co žila. Čehož svědectvím jsou její pozoruhodné paměti „Byl to můj osud“. Když myslím na ni, musím myslet také na Stanislava Milotu. Po tom, co nedávno odešel, bojím se, že ji to tu už netěšilo. Čest památce této krásně tvrdohlavé ženy.“
