Ve věku 78 let zemřela 12. srpna Eva Stehlíková, filoložka, historička, překladatelka, teatroložka a emeritní profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Ve své vědecké práci se věnovala antickému a středověkému divadlu, intertextuálním vztahům (antická tradice v literatuře, divadle a filmu), moderním inscenacím antického dramatu a českému divadlu 60. let (Laterna magika, Radok). Abychom připomněli její význam pro obor, zveřejňujeme doslov k její knize Vetera et nova (Torst, Praha 2014), který napsal Martin C. Putna.

 

Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury

Interpretaci způsobu, jakým Eva Stehlíková interpretuje antiku, je nutno začít připomenutím historických okolností, které způsobily jistou „nepravidelnost“ v její odborné dráze. Eva Stehlíková vystudovala latinu a češtinu, od roku 1966 byla zaměstnána v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Za normalizace zažila jen „mírnou“ persekuci v tom smyslu, že nesměla přednášet, natož se habilitovat – k tomu došlo až po roce 1989. Do roku 1989 směla jen omezeně publikovat – mimo jiné několik úvodů k překladům antické literatury. Po roce 1989 se už pak věnovala především divadelní vědě a divadelní kritice, v tomto oboru se i habilitovala a získala profesuru.

Pokud se Eva Stehlíková i nadále zabývala antickým divadlem – pak spíše sub specie divadelních dějin než antiky jako takové. Knihy A co když je to divadlo? Několikero zastavení nad středověkým latinským dramatem (1998) i Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005) spočívají na tezi, že chápaní divadelnosti se pro středověk i pro samu antiku musí výrazně rozšířit oproti představě, že „divadlo = texty divadelních her“. Nejen tedy Senecovy tragédie – ale i Trimalchionova hostina, i Neronovy performance patří mezi „divadelní“ fenomény.

V nejnovější knize Co je nám po Hekubě (2012), zabývající se dějinami produkcí antických látek v českém divadelnictví, pak jsou rovnoprávně přítomny obě složky – jak encyklopedicko-bibliografická složka, tak výkladová. Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina niť vine motiv substituční role antiky. Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze naplno a v současných reáliích. V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“

Přes toto vnější omezení v první fázi a přes tento odlišný profesní důraz ve druhé fázi (a možná i právě proto?) však Eva Stehlíková vytvořila způsob výkladu antické literatury, který je v českém prostředí ojedinělý. Vložila jej ovšem do textů v žánru, který je z hlediska scientometrie, této Entartete Wissenschaft našeho věku, irelevantní: v úvodech a doslovech k překladům. V těch textech, které bylo autorce dovoleno tisknout i za normalizace. Dvakrát je publikovala v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda (úvod ke svazku Plautových her Amfitryon a jiné komedie, 1978, a úvod k Menandrovým Komediím pro všední den, 1983), ale častěji v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Tam totiž bylo zjevně svobodněji. Ne ve smyslu politickém – ale ve smyslu interpretačním. Antická knihovna byla baštou překladů striktně filologických – kdežto v Klubu přátel poezie mohla Eva Stehlíková prezentovat překlady „jiné“.

Prvním, „kanonickým“ dílem v tomto žánru je svazek Catullovy poezie s názvem Zhořklé polibky (1980). V úvodu autorka nejprve potvrdí Catullovu známou charakteristiku „Jediný skutečně spontánní lyrik v římské literatuře“ – aby však vzápětí toto klišé zproblematizovala poukazem na Catullovu učenost. Znovuvsazení Catulla do dějin římské literatury kulminuje fiktivním „manifestem neoteriků“ – textem, který „catullovci“ nenapsali, ale bývali by ho mohli napsat. „Bohemistický“ dovětek s názvem Vrabec aneb Catullus po česku končí otázkou, zda měl Catulla a jeho báseň o vrabci na mysli – či: v podvědomí - Josef Kainar, když psal blues „Jenom trochu sazí a trochu peří / v celém světě mi žádný neuvěří / že tam ležel na nároží / starý mrtvý vrabec.“

Překlad Catullovy poezie organizuje Eva Stehlíková sama. Jako její „dvorní“ překladatelé zde poprvé vystupují Dana Svobodová a básník Jiří Žáček – autoři, kteří jsou svobodni od klasickofilologické překladatelské machy. Vysvětlení této překladatelské „úchylky“ je přitom uvozeno reverencí vůči „starým“ překladatelům – a lze se jen dohadovat, kolik je v této reverenci upřímnosti a kolik ironie: „Poctivá a přesná filologická práce předchůdců, jimž jsme za mnohé zavázáni, umožnila tento nový, experimentální překlad. Pokud je volnější, než bylo zvykem, je tomu tak záměrně a čtenář jistě pochopí proč. Ostatně má možnost konfrontovat tento výbor s úplným překladem Catulla, který vyšel z pera filologů.“ Tímto „výborem s úplným překladem“ je míněn archaický překlad Otokara Smrčky, který vyšel ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky roku 1973, vznikal však už na počátku dvacátého století. Konfrontace obou Catullů jasně ukazuje, co Stehlíková společně se svými překladateli s Catullem „provedla“, aby ho učinila znovu přitažlivým: Uvolnila rytmickou stavbu, aktualizovala lexikum a přidala rým – ten prvek, bez kterého je české ucho snad schopno vnímat poezii vážnou, hymnickou či meditativní, bez něhož však určitě není schopno vnímat poezii satirickou, epigramatickou a obscénní. A bez té by Catullus nebyl celým Catullem.

Do druhého svazku v téže edici, tedy do Martialových Posměšků a jízlivostí (1983), Eva Stehlíková převzala již existující překlady Radovana Krátkého. Postavila se však za ně, protože oproti filologickým překladům vyvolávají onen základní martialovský účin – totiž smích: „Pokusy o zčeštění Martiala (a byly to pokusy seriózní a poctivé) byly dosud více méně neúspěšné. Čtenář se v nich dozvídal spíše kdo je kdo a co je co, méně už co tím chtěl básník říci. A především se nesmál. Epigramatikův smích zazněl česky teprve z překladu Radovana Krátkého, který sáhl po Martialovi odvážně, rukou rouhavou a bez piety.“¨

Mylné by však bylo domnívat se, že Eva Stehlíková si vybírá z antiky pouze texty „k smíchu“. Ve stejném roce 1983 vyšla i kniha Sbohem starý Říme. Výbor z pozdní římské poezie, v jejíž úvodní studii naopak dominuje topos pozdněřímské melancholie: „Čas, který dokázal i z pupku civilizace, z pyšného Fora Romana, udělat pouhé Campo Vaccino, pastvinu pro dobytek, nám zanechal z bohatství římské poezie jen ubohé zbytky. Z ptačí perspektivy našeho století se nám jeví už jen jako rozsáhlá barevná mozaika (...) jak na ni dopadají paprsky podvečerního slunce, zbylé kaménky se třpytí. Jsou to verše Galů, Řeků, Afričanů, Hispánců, jsou to verše neznámých a zapomenutých básníků, kteří pod plnými plachtami směřují k břehům středověku a ohlížejí se zpátky k Věčnému městu, jež bylo inspirací celé jedné epochy (...) sbohem, starý Říme...“

Ve svazku Sbohem starý Říme Eva Stehlíková překračuje jiný posvátný klasickofilologický mezník – tezi, že pozdní antická literatura je „úpadková“. To, co klasičtí filologové vykládávali jakožto výraz nejhlubší dekadence, totiž ona paignia, carmina figurata, centones a jiné „nevážné“ hříčky, Eva Stehlíková interpretuje jako umělecké projevy velmi „moderní“, v mnohém analogické postupům novodobých avantgard. Navíc, jakoby en passant, překračuje ještě další dotud obvyklou klasickofilologickou tezi, totiž že křesťanští autoři nepatří do dějin antické literatury. Ve výkladu Evy Stehlíkové jsou Paulinus z Noly či Prudentius napříč ideologickými přehradami součástí téhož kulturního světa jako Ausonius či Luxorius.

Během více než čtvrtstoletí, které uplynulo od vydání antologie Sbohem starý Říme, se pohled české intelektuální scény na antiku a křesťanství zcela změnil. Pozdní autoři, pohanští i křesťanští, jsou oblíbeným, někdy až módním předmětem překladů a výkladů, z oborových hledisek filosofických, religionistických i literárních, viz Knihovnu raně křesťanské tradice v nakladatelství OIKOYMENH či edici Poslední Římané v nakladatelství Herrmann a synové. Právě proto by však nemělo být zapomínáno, jak iniciační význam měl pozdněřímský svazeček Evy Stehlíkové pro celý tento současný pozdněantický boom.

Po roce 1989 na tyto práce navázal svazek Ovidiových erotik Umění milovat a nemilovat v novém překladu Dany Svobodové, vyznačující se opět aktualizovaným lexikem a rýmováním, navíc pak doplněný ironickými „odbornými“, sexuologicko-psychologickými poznámkami. Aktualizovaný je opět i úvod Evy Stehlíkové – tentokrát přímo s politickou aluzí: Nezodpovědný básník v době normalizace.

Jestliže tedy interpretace Evy Stehlíkové šly záměrně proti klasickofilologické překladatelské maše a interpretační nudě – volba dalšího autora se může jevit překvapivá: Horatius přece platil přímo za kvintesenci „nudného autora“. Ale i toho se pokouší Eva Stehlíková oživit a rehabilitovat, kdyžtě píše Slovo k Horatiově Poetice: „Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia (...) uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód (...) většinou zapomněl na muka, která zažíval při školním cupování básníkova díla (...) na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života (...) Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hračičkářstvím.“ I v Horatiovi se Eva Stehlíková pokouší odhalit „to jiné“, „to nekanonické“: „Nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky.“

Jak ovšem již řečeno výše: Po roce 1989 se Eva Stehlíková více věnovala divadlu a většinou jen v divadelním rámci i některými antickými texty – viz překlady Senekových tragédií Thyestes a Faidra v Divadelní revui v letech 1992 a 2009, viz komentář k překladu Eurípidovy Ifigenie v Aulidě z pera Josefa Topola a Karla Hubky z roku 2010 a další texty. V témže divadelním rámci se zabývala pozdněantickými teatrologickými texty – viz doslov k osmnáctému svazku Isidorových Etymologií z roku 2002, případně texty z přelomu antiky a středověku, v nichž shledávala divadelní prvky – viz překlad a komentář Hostiny Cyprianovy v Divadelní revui roku 1994. Bylo by možno vypočítávat ještě četná další membra disiecta.

Eva Stehlíková nenapsala souvislé dějiny antické literatury. Když se však složí dohromady autorčiny doslovy a doplní o některé časopisecké články – vznikají jakési „alternativní“ dějiny antické literatury. Skládají se, pravda, „jen“ z vybraných kapitol – Sofoklés, Eurípidés, Menandros, Plautus, Catullus, Horatius, Ovidius, Seneca, Martialis, básníci pozdního Říma, Hostina Cyprianova, irskolatinská poéma Hisperica famina. Není v nich sice jednota vyložené látky, ale zato jednota způsobu výkladu –ucelený koncept recepce antických textů, divadelních i nedivadelních. Koncept, který je „divadelní“ – protože v něm jde o „publikum“. Jde v něm o kontakt díla s těmi, kdo ho recipují „tady a teď“. Překlady i komentáře mají proto co nejvíce usnadňovat tento kontakt, tuto recepci. Klíčové jsou přitom tři momenty:

1/ Výběr autorů a textů: Prvotně se Eva Stehlíková zabývá texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ přirozeně největší. Z literárních textů pak volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i opovrhovaný Horatius coby živý komentátor své doby a vypravěč příběhů. Proto zdůrazňuje Eva Stehlíková kupříkladu u Menandra jeho trvalou přítomnost v naší kulturní paměti, trvající skrytě až do současnosti: „Menandra, praotce evropské komedie, dávno známe – viděli jsme přece v divadle Goldoniho, Moliera, Ostrovského, Klicperu. A Menandros znal nás, aniž vytáhl paty z rodných Athén.“

2/ Aktuálnost překladu: V zájmu čtenářské sdílnosti je nutno odhodit klasickofilologické normy, nebát se „anachronického“ lexika ani rýmu – ani balancování na samé hranici parafráze. Staré filologické překlady tím nejsou odvrženy – ale odkázány do pozice „podstročniků“, informujících o obsahu díla a vytvářejících předpolí k estetickému požitku, jejž mohou zprostředkovat teprve překlady nové.

3/ Literárnost komentáře: Komentář k literárnímu dílu má sám mít literární kvality. Úvod ke svazku Plautových her začíná Eva Stehlíková takto: „Popřejme svobodu své fantazii a představme si, co se stalo i nestalo. Vraťme se časem o více než 2150 let zpátky a přenesme se do Říma, na Palatin. Je teplý dubnový den. Před výstavným chrámem Velké Matky je živo.“ Když pak v oné imaginární scéně z římských her dav hlučí a nedbá začínajícího představení, Prologus je zklidní třemi magickými slovy: „Nesu vám Plauta“: „Stačila tři slova a vypukl nadšený řev. Principál si oddechl. Má je, má v hrsti to vzpurné a vrtkavé obecenstvo, na němž závisí jeho živobytí.“ Teprve po této „povídce“ z prostředí římského divadla následuje „seriózní“ výklad o Plautově o životě a díle, o předdějinách římské komedie a o Plautově „druhém životě“, trvajícím do čtenářovy současnosti.

Pokud by se pak zdálo, že tato literární až beletristická stylizace komentářů je daní jejich žánru, totiž jejich určení pro široké, „neodborné“ publikum – budiž upozorněno, že srovnatelnou literárnost si autorka dopřává i v ryze „odborných“ monografiích. Tím dokazuje, že činí nikoliv proto, aby se zalíbila širokému publiku (jako onen prologus, závislý na vrtkavém římském obecenstvu), ale protože je to její vnitřní potřeba: Psát o literatuře tak, že je psaní o literatuře samo literaturou – aniž by se znehodnocoval odborný obsah.

Ba, právě v odborných monografiích jako by ještě svobodněji než v úvodech vstupovala do výkladu sama osobnost autorky, její vzpomínky, její zkušenost. V úvodu knihy Divadlo za časů Nerona a Seneky se tak píše: „Tato kniha vznikla v mé mysli jednoho večera počátkem 80. let v pražské Ypsilonce. Hrála se Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (...) v setmělém sále mi najednou vyvstala paralela mezi římským divadlem císařské doby a koncem tisíciletí zcela jasně.“ V knize Co je nám po Hekubě praví přední česká teatroložka s božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života – a pár mých přátel.“

Současně však má autorka na vědomí, že její zkušenost není žádný absolutní úběžník, nýbrž jen další bod na linii dějin vnímání: „Současná vize jakési panteatrálnosti a dominující zábavná a estetická funkce a popření funkcí jiných nás sice učí rozumět onomu ´úpadkovému období´, jak bývá divadlo císařské doby dodnes označováno (...), ale současně tu vzniká nebezpečí, že budeme ahistoricky přenášet jevy naší současnosti do minulosti. Na otázku po pravdivosti musíme odpovědět pokorně: Toto je obraz římského divadla, jak jej vidíme na počátku třetího tisíciletí naší éry z města, které leží na území, nazývaném Římany barbaricum.“

Nutno se tedy ptát, jaký je vlastně úhel pohledu této autorky? Pro odpověď nutno jít znovu zpět k historickému kontextu její profesní a lidské dráhy, ke kontextu její generace. Dětský a dívčí čas strávila uprostřed socialistického realismu, v němž byla klasická filologie pěstována jako jakási okrajová kulturní zahrádečka – za podmínky, že na ní nevyroste nic příliš živého. V mládí zažila a prožila pražská šedesátá léta - absurdní divadlo, malé formy a vůbec onu obnovenou avantgardu. Přátelsky se stýkala s řadou divadelníků této doby, zvláště úzce pak s nejvýznamnějším představitelem lyrického dramatu šedesátých let, Josefem Topolem. Toto zázemí zásadně ovlivnilo její „anti-klasickofilologické“ vnímání antiky. Proto pak lze číst mimo jiné její fiktivní manifest neoteriků, psaný uprostřed nudy normalizace, i jako protest ve jménu avantgardy šedesátých let proti nudě staré i nové: „Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle:

Pryč s tradicí, která je mrtvá – Ať žije experiment!

Pryč s Homérem a jeho římským epigonem Enniem! – Ať žije alexandrijská moderna, Kallimachos a naši řečtí učitelé a přátelé!

Pryč s užvaněným a nabubřelým eposem! – Ať žijí malé epické útvary, ať žije lyrika!

Pryč s chaosem! – Ať žije kompozice!

Pryč s uniformitou římského hexametru! – Ať žijí řecká metra!

Pryč s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! – Ať žije učenost!“

Eva Stehlíková nebyla jistě v tomto úsilí o „zdnešnění“ antiky sama na světě. Při pohledu na její odpor k filologické nudě i na její vědomí vlastní časové podmíněnosti nelze nevzpomenout na Nietzscheovu „nečasovou úvahu“ My filologové, končící: „Třem věcem musí rozumět filolog, chce-li prokázat svou nevinu, rozumět – starověku, přítomnosti, sobě samému: jeho vina tkví v tom, že buď nerozumí starověku nebo přítomnosti nebo sobě samému.“ Přímější paralela než k Nietzschemu (na to není Eva Stehlíková dost zuřivá ani dost sebenenávistná) vede k tradici, kterou představují E. R. Curtius a G. R. Hocke. Ne že by se na ně Eva Stehlíková příliš často odvolávala (to se děje jen příležitostně) – ale že její chápání antiky se velmi podobá jejich: v důrazu na kontinuitu kultury od antiky k dnešku, v rehabilitaci literatury pozdní antiky, v docenění antické literární hravosti i v její paralelizaci s moderními literárními avantgardami.

V českém prostředí představuje dílo Evy Stehlíkové – ona membra disiecta nenapsaných dějin antické literatury – analogii ke Curtiově Evropské literatuře a latinskému středověku a k Hockeho Manýrismu v literatuře. Je to dílo, jež nabízí rozevření klasické filologie do současné kultury, do jejích formulací otázek „co dělat“, „jak tvořit“ a „jak žít“. Je tudíž ve vnitřní logice práce Evy Stehlíkové, že její takto „rekonstruované“ dějiny antické literatury jsou doplněny i o několik studií o druhém životě antiky v novodobé kultuře. Z autorčiny vůle jde o krajně přísný výbor těchto studií. Dostaly se do něj články o antických motivech v díle Adalberta Stiftera, Karla Čapka, Maxe Frische, Johna Updika a Pera Olova Enquista. Nedostaly se do něj články o týchž motivech v díle Hermanna Brocha či autorkou tolik milovaného Julia Zeyera – ale taková je autorčina vůle.

Ani v českém prostředí není dílo Evy Stehlíkové zcela bez kontextu. Za její přímý vzor lze pokládat její učitelku a přítelkyni Julii Novákovou, která prováděla experimenty s antickým veršem (viz její zkrácení Lucretiova hexametru v eposu O podstatě světa o stopu, nebo její překlad Musaiova epyllia Hero a Leandros alexandrinem). Za její vzdálenější vzor lze pokládat klasicky vzdělané avantgardní divadelníky, kteří inscenovali antické hry za použití modernistických postupů – zejména Jiřího Frejku. V Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská měla Eva Stehlíková i v době normalizace několik spřízněných duší, zvláště medievistu Pavla Spunara a Alenu Frolíkovou, s níž spolupracovala na (nedokončeném) projektu výzkumu české literární recepce cest na antická místa. Na scéně překladů a výkladů antických děl v osmdesátých a do velké míry i devadesátých letech však byla Eva Stehlíková fakticky sama, kdo se pokoušel o tuto „jinou“ cestu interpretace. A byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“.

Konečně: Pokud tedy Eva Stehlíková píše, že je třeba psát s vědomím, že i my máme své východiště, svůj podmíněný úhel pohledu – přiznávám, že i já mám své východiště, svůj úhel pohledu, z něhož píšu tento doslov k vybraně-sebraným doslovům. Jako gymnazista narazil jsem v písecké okresní knihovně na Catullovy Zhořklé polibky. Už se nedaly nikde koupit, i opsal jsem si je celé a naučil se jim téměř celým zpaměti (a dodnes jsem některé básně nezapomněl). Catullovy – či vlastně Evy Stehlíkové Zhořklé polibky byly knihou, pod jejímž vlivem jsem se rozhodl studovat klasickou filologii. Na studiích klasické filologie narazil jsem jen na klasickofilologickou nudu – a pod vlivem tohoto studia, mimo jiné pod vlivem hysterických reakcí svých tehdejších vyučujících na můj nápad překládat Prudentia, rozhodl jsem se pověsit klasickou filologii na hřebík. Až poté jsme se letmo sešli s Evou Stehlíkovou – k soukromé konzultaci, právě nad oním překladem Prudentia. Až po mnoha letech sešli jsme se k soustavnější spolupráci, ke společné přednášce o pozdně antické literatuře. Až po dalších letech vydal jsem knihu textů o druhém životě antiky s názvem Řecké nebe nad námi a antický košík, druhá část jejíhož názvu byla odvozena z jedné komické epizody z Eckermannových Hovorů s Goethem. A až poté jsem zjistil, že nápad s metaforou „antického košíku“ měla už dříve Eva Stehlíková... A ihned poté jsem si znovu vděčně uvědomil to, co jsem už dávno tušil: Že patřím k těm šťastným, kteří mohou přebírat některé z mnoha podnětů, jež rozesela mezi českou akademickou mládeží napříč obory Eva Stehlíková.

 

Autor je literární historik.


Share on Myspace

Kultura