Společná výstava Rudolfa Sikory a Vladimíra Havlíka je prostorem pro konfrontaci dvou cest, jimiž lze dojít k témuž světonázoru. Zatímco se Sikorova objektivizační strategie dotýká pozice jednotlivce v kosmu, Vladimír Havlík se oproti tomu obrací k pospolitým vztahům budovaným na základě nonspektakulárních gest. Oběma umělcům jsou společná témata vztahu lidí k přírodě a k sobě navzájem, k odpovědnosti, ke světu a kosmu a budování utopického přesahu ve snaze vymezit naše přemýšlení o současnosti směrem ke kýžené budoucnosti.

Na úvod jedné slavné televizní debaty dvou význačných filozofů 20. století její moderátor řekl, že oba řečníci jsou jako horolezci zdolávající ve stejnou chvíli stejnou horu, ale každý z opačné strany. Ačkoli vystavující umělce dělí odlišná generace a odlišné myšlenkové zázemí, zdá se, že oběma jde o společnou věc, a tou je postižení vzájemnosti spoluprožívání světa a jeho spoluutváření prostřednictvím dvou strategií: „velkého“ Sikorova pohledu shora a Havlíkova sledování drobných posunů v našich vztazích.

V pěti tematických blocích postupně v nejširším rámci rekonstruujeme lidské vědomí na ose mezi makrokosmem vesmíru a mikrokosmem přírody. V prvním oddíle se věnujeme trvání jako univerzální konstantě, v níž asociujeme naši pozici jednotlivce jako jedinečného bodu. Ve druhé kapitole tento bod necháváme shlukovat do společenství a v následující části zračíme tentýž bod, který jsme mezitím zvětšili přiblížením, ve výseku vesmíru jako trvalé veličiny. Nakonec tuto veličinu v závěrečném oddílu abstrahujeme do podoby utopie, která se stala vytvořeným horizontem našeho vědomí.

Výstava nazvaná Sníh kámen hvězda strom bude v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci v Karlově ulici do 27. září.

Autor je kurátorem výstavy.