Galerie hlavního města Prahy pokračuje na Zámku Troja výstavou Jana Kováříka, další z řady sochařských vizitek, které mají hned několikeré poslání. Jednak jde o zajímavý a někdy i provokativní střet současného umění s barokním komplexem této příměstské vily. Zároveň je to výzva pro ty z diváků, kteří sem přicházejí za zámeckou kulturou, aby se možná poprvé setkali s aktuálním výtvarným jazykem, jenž se za staletí od otevření tohoto vltavského architektonického skvostu výrazně proměnil.

Jan Kovářík absolvoval Akademii výtvarných umění před patnácti lety. V oboru sochařství není obvyklé mít za tak relativně krátký čas ateliér naplněný pracemi až po střechu. To, co divák může zhlédnout zde na zámku, je ale pouhý vrcholek ledovce, kterému předcházelo několik let hledání a úvah na rozcestích. V jeho případě se však nejednalo o žádné slepé uličky, neboť každé odbočení otevřelo nějaký důležitý postup, v plné míře upotřebitelný později či zachovaný jako potencionální východisko k další z mnoha větví jeho plastického uvažovaní.

Dnes se o jeho objektech mluví jako o organické abstraktní formě, jejím fundamentem je však geometrický rozvrh, který postupně mutuje, až se soustava prostorových elementů půvabně zaoblí a vzniká novotvar, který však může leckdy připomínat samotnou přírodu. Ta ovšem nejen podle sochařových úvah funguje obdobně, a její „produkty“ jsou sestaveny z funkčních elementů, které ve výsledku určují jejich definitivní tvar. Dnes je však jeho práce natolik mnohotvárná, že pouze tímto příkladem ji není možné plně postihnout. Jan Kovářík například rád pracuje s kumulací obrácených, negativních tvarů, vrší poddajnou materii ve spontánně bující objem, který nakonec „zkamení“ v průhledných vrstvách umělé pryskyřice a stává se záhadným, geneticky modifikovaným organismem (Deforma, 2019).

Jiné práce jsou méně dynamické a více ústrojné a hravé (řady Donats, of, Infantila atd.). Diváka oslovují jak svým tvaroslovím, tak originální barevností. Dojem, že nás obklopuje nějaká nově objevená přírodní substance, znásobuje chvějivý povrch objektů, který z odstupu působí jako monochromní, zblízka však pozorujeme, že je složen z drobných barevných částic.

Jen zřídka nás Jan Kovářík vede k odhalení svých úmyslů příhodnými názvy. Zůstává rád u náznaků, a proto používá jen technicky znějící zkratky (uf, of). Ty nabízejí téměř nekonečnou řadu asociací, se kterými můžeme jeho abstraktní práce svobodně ztotožnit. Barva je pro Jana Kováříka důležitým identifikátorem. Jednotlivé objekty zpracovává i v několikanásobných proměnách od šedého, kameninu připomínajícího povrchu až k zářivým odstínům červení, žlutí nebo šarlatu. Změna barevného „pláště“ zcela převrací význam každého objektu. Je to jeden z nejdůslednějších přístupů k barvě v sochařství – ta zde totiž ve vazbě na tvar nic neilustruje, ale stává se imanentní, ideovou součástí objektu. Tuto pevnou a neoddělitelnou roli barvy by měl vyjádřit i metaforický název výstavy, který je sice víceznačný, ale můžeme jej v tomto případě vykládat jako pouto s barvou.

Výstava nazvaná Colorbond potrvá do 1. listopadu.

Autorka je kurátorkou výstavy.