Staroslavné vysoké učení v anglické Cambridgi jde s dobou. V rámci takzvaného „reverzního mentoringu“ dostanou služebně starší bílí učitelé a pracovníci administrativy přiřazeného černocha, Asiata nebo příslušníka jiné etnické menšiny jako mentora. Je to součást série opatření, které univerzitní oddělení pro rovnost a různorodost zavádí za účelem posílení různorodosti a boje s rasismem.
Upozornil na to The Daily Telegraph. Článek je za paywallem, ale jeho plný text můžete najít také na Redditu, konkrétně zde. Největší špeky vybrané ze zprávy:
Akce následuje po požadavcích ze strany studentů „dekolonizovat“ obsah výuky tím, že na seznamy literatury ke studiu bude zařazeno více barevných autorů. Univerzita zřídila Fond diverzity, který přiděluje granty studentům či zaměstnancům, kteří si dali za cíl „prosazovat rovnost ras.“
Jeden z projektů, který získal financování, je návrh Sedgwickova muzea, univerzitního muzea geologie založeného roku 1728, směřující k transformaci na „vstřícnější a lépe dostupné místo pro příslušníky etnických menšin.“
Projekt je podporován Komisí pro výzkum v technice a fyzikálních vědách, vládní organizaci, která financuje jedenáct projektů v řadě „Rovnost, různorodost a inkluze“ celkem 5,5 miliony liber. Je to součást prosazování antidiskriminace v technice a fyzikálních vědách.
Prof. John Rowe, který dohlíží na projekt na Birminghamské univerzitě (pilotní projekt mimo Cambridge, pozn. M. K.) řekl, že doufá v to, že projekt umožní starším profesorům konfrontovat své vlastní předsudky a vzbudí v nich „značně nepříjemné pocity“.¨To je Cambridge, vlajková loď západního akademického světa. Máme skutečně vážný problém. Uctívání různorodosti (diversity) dosahuje na anglosaských vysokých školách stejné horečné intenzity, jako uctívání Alláha v pákistánských madrásách. A z anglosaského světa se to pomalu šíří do kontinentální Evropy. (Je fakt, že zrovna Cambridge měla problém s komunisty už za Stalina.)
Zrovna tohle opatření, kdy starým profesorům jsou na nátlak studentů přiděleni „reverzní mentoři“, mi trochu připomíná Maovu kulturní revoluci, jejíž hlavní hnací silou byla také mládež sdružená do revolučních gard a která si také libovala v likvidaci všeho starého – od knih přes sochy až po písničky.
Občas se mě někdo ptá, kde se ten kult diverzity zastaví. Moje odpověď zní, že sám od sebe nikdy, ostatně i ve výše citované zprávě z Telegraphu se hovoří o tom, že proces revize školní látky je stále „in its early stages“, ve své časné fázi. Ideologičtí revolucionáři náboženského typu se sami od sebe nezastavují, zastavit je může jedině někdo nebo něco.
Co se toho prvního týče: podobně odvážných lidí je málo, hlavně na samotné akademické půdě. Napadá mě jen jediný známý anglicky mluvící akademik, který se odvážil této ortodoxii hlasitě postavit, aniž by byl vzápětí vyhozen a znemožněn, a to Jordan Peterson.
Kořen jeho přežití bude nejspíš právě v té všeobecné známosti – Peterson je hodně populární mimo akademickou sféru. Takže ačkoliv klasický řvoucí dav aktivistů se jej snaží umlčet, na jeho obranu je ochoten se mobilizovat ještě daleko početnější dav příznivců. (Naproti tomu po nějakém řadovém doktorandovi se lze vozit bez větších následků.)
To je ovšem výjimka; jinak je nápadné, že skoro všichni autoři, kteří tvoří "temný intelektuální web", musejí publikovat mimo běžná akademická média.
Povšimněte si v této souvislosti ještě jedné věci: v Británii je už mnoho let u moci konzervativní strana, ale v Telegraphu se píše, že vládní orgán distribuuje granty na diverzitu. Infekce zevnitř – ze západních nominálně pravicových stran jsou na tom toryové asi nejhůř. Ale nevím, zda na tom my jsme lépe. Co myslíte, dokázala by v případě svého volebního vítězství současná ODS odtrhnout například Genderovou expertní komoru od státního cecku? Technicky na tom nic není, prakticky to znamená vydržet chvíli řevu v médiích, a to je pro řadu politiků něco jako Armageddon, při kterém z nebe prší žhavé kamení. Je jednodušší takový nepříjemný zážitek nepodstupovat a nechat peníze, ať tečou.
(V dlouhodobé perspektivě si myslím, že se na pravici prosadí „teflonoví“ politici jako Salvini nebo Trump, kteří z podobných mediálních kontroverzí jedině těží volební hlasy, ale tento proces bude probíhat ještě tak dvacet let.)
Co se toho druhého způsobu zastavení militantních ideologií týče, vnější okolnosti mohou pro šíření nějakého hloupého nápadu představovat značně účinnou stopku – někdy. Čínský Velký skok vpřed byl ukončen brutálním hladomorem, proti kterému byly instrukce Ústředního výboru strany zcela neúčinné.
Na druhou stranu, jak Severní Korea, tak Venezuela dosud existují a přes nedostatek jídla stále ještě drží odpůrce režimu pod kontrolou. Daleko pravděpodobnější výsledek než úplné zhroucení je spíš dusivá, nehybná stagnace, kterou známe z pozdně normalizační sféry.
Netýká se to jen států. Myslím si například, že ten typ mladého vědce, který uvažuje trochu nezávisle a nechce se podřizovat dohledu „reverzních mentorů“, bude daleko intenzivněji uvažovat o tom, zda má na univerzitě zůstat a soutěžit o grantové prostředky s projekty na větší inkluzivitu geologického muzea, nebo zda má jít pracovat někam, kde je oceňován pro svoji duševní činnost a kde jej nebudou neustále podrobovat ideologickým lakmusovým testům, zda náhodou nevybočil z povoleného názorového proudu.
Ve vědecké instituci, která mě nutí hlásit se veřejně k nějaké právě módní politické ideologii, rozhodně pracovat nechtěl. Ideologie je pro skutečné poznávání světa vždycky toxická. Vzpomeňte si na způsob, kterým kdysi jistý Trofim Lysenko s podporou příslušných orgánů zdecimoval sovětskou biologii.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
