Nový překlad Célinovy prvotiny od Anny Kareninové netrpí slovanským sklonem k romantizování, polyhistor George Steiner upozorňuje na katastrofální stav vzdělanosti v západním světě a do sbírky Hledání přítomného času Ivana Blatného pronikly nezvyklé naturalismy a vulgarismy.
Louis Ferdinand Céline: Cesta na konec noci (Atlantis 2018/ překlad Anna Kareninová)
Před osmdesáti šesti lety uložil tento bod obratu světového písemnictví do synapsí českého tvořícího slova Jaroslav Zaorálek pod titulem Cesta do hlubin noci. Jak o tom svědčí řada Célinových spisů podporovaných Milanem Kunderou, Kareninová se klasikem zabývá léta, na jeho monumentální prvotinu však přišla řada až loni. Její úchop se snaží zbavit překlad slovanského sklonu k romantizování a orchestrovat jej v poloze bližší Célinově bezohledné muzice bez falešného chlácholení. „Ulovit se kolem vesnice nedalo skoro nic, a když nebyly gazely, snědla se tu aspoň jedna babka týdně.“ Célinův humor má rabelaisovskou robustnost, ale současně text křičí bolestí, jak obnažené nervy vyciťují katastrofy lidstva.
George Steiner: Knihy, které jsem nenapsal (Dauphin 2019/ překlad Michal Kleprlík)
Autor se narodil v Paříži roku 1929 a stejně jako mnoho jeho židovských soukmenovců zakotvil nakonec ve světě a jazyce anglosaských univerzit. Je jedním z posledních, kterým sluší nálepka polyhistor. Sedm esejů této knihy je neseno obdivem k Číně, závistí vůči géniům, vztahem jazyka a erotiky, židovstvím, katastrofálním stavem vzdělanosti v západním světě, odlišností člověka a zvířat a konečně tím, co znamená politické přesvědčení a víra v boha. Obdivuhodné jsou prstoklady, jakými se autor pohybuje po klaviatuře světové kultury, svůdné je gesto, jímž vtahuje svou intimitu jako argument do svárů globalizující se civilizace. Doporučuje založit vzdělání na matematice, hudbě, architektuře a vědách o životě.
Ivan Blatný: Hledání přítomného času (Host, Druhé město 2019)
Ze souboru prvních čtyř básníkových sbírek vydávaných nyní společně je tato nejméně koncentrovaná, i když hledá úběžník v díle Proustově zcela explicitně. V první polovině básní jako by ještě doznívala předcházející sbírka Tento večer vyrovnávající se se zážitkem osvobození a konce války v roce 1945. Ve druhé polovině se Blatný rozbíhá k širším plochám civilistně laděných skladeb, jimž dominuje Terrestris. Do volného verše pronikají nezvyklé naturalismy („její kreténské vole průsvitní“) a vulgarismy („budeš se bát, ó Blbče, budeš skučet“), erotika jako harmonizující prvek se hroutí. Krutý soucit a obludná láska skřípou ve verších zaklesnuti v destruktivním klinči. Vzpomínám na strhující přednes Miroslava Kováříka.
