Nikdy není správné být příliš osobní, ale mé vlastní šťastné dětství se prodíralo jako plevelem a klučinou érou, kdy se v rodinném kruhu doma prezentoval jako pravda ryzí opak toho, co mi říkali ve škole.

Máme zde dnešek a na programu dne otázku, zda se totéž neděje – v jisté míře – znovu, ale vlastně vždycky. Za jakéhokoli režimu. A děje se to. Pochopitelně ano. Protože ideální stavy, jak známo, neexistují, a nikde není ani žádná ideální demokracie, protože ona vždycky leda tak balancuje jako akrobatka na hrotech jehel – a rozpouští se, na okamžiky se opět stmeluje, pak pro změnu sama žasne nad vlastními selháními a nato pošetile čeká a čeká, zda snad to bude „lidský faktor“, co zjedná nápravu.

Jenže právě lidský faktor nápravu obyčejně nezjednává a demokracie mu naopak může být trnem v oku. Demokraticky žít? „Eh, prosím vás, to nelze. To neumíme.“ A jak si všiml nejen britský historik Tony Judt, jedenadvacáté století funguje ponejvíc za vlády popu, za vyhlazování vzpomínek a ztráty historické kontinuity.

Ne že by se nadále nerodili lidé s jistým IQ, vybavení mozkovými buňkami a schopní při podívání se zpět připomínat dějinné momenty, z nichž se můžeme poučit! Ale...

Podobní dnes už povětšinou nemají šanci najít dost aktivních posluchačů.

Nikdo takového intelektuála sice cíleně neupozaďuje, přesto jim ale není dopřáno sluchu. A to je dnešek. Toť čas, v kterém žijeme před počátkem dvacátých let, a pro tuto éru je něco takového charakteristické. Éra dneška se prosazuje povrchností a mlčením. „Držením úst.“ O tom, co se kdy stalo hrozného, se raději nehovoří, a když, tak jen jako o frašce s prošlou záruční lhůtou. Asi jako když realizujeme malebnou rekonstrukci bitvy u Slavkova, nebo jiného klání, třeba i nedávnějšího. Co zbude? Kýč. A polopravda, která je největší lží! A hle, ani není nutno zavírat oči. I když je máme rozevřené do šira, vnímáme dávné události už jenom v groteskně přetavené, bizarně absurdní podobě. A ani děti nás od toho nezachrání, anebo jen málokdy. To spíše zajistí, že to podobně půjde dál, ba to bude ještě horší. Právě v dětech by měla být naděje a jistě, vždy se budou rodit skvělí jedinci, které nepůjde srovnat se zemí pravítky a příložníky, ale obecně bohužel vládne mysli děcek škola jako instituce, která zpracovává onu mysl opakovaně a dál a dál. Názory rodičů přitom nejsou vítány a dokonce lze říct, že dospělé osoby na žactvo napojené často poztrácely nárok vstupovat do budov zasvěcených vzdělání a indoktrinaci. Ach, a co by tam taky dělaly?

Odpověď na podobnou otázku zní, že proto nakonec stačí, když jiskry vykřísnuté mezi tím, co říkají rodiče, a tím, co deklamuje škola, dopadnou na koberec doma a pohasnou u krbu. Názory otců a matek stejně vzdělávací systém nechce brát v potaz a sporu asi nebude, že každého okamžitě napadnou i příklady, kdy je to tak lepší; ale naopak mnohdy dojde na situace, kdy se zděsíme. A zpupná „ideologie nástěnek“ má opět prim.

Nechci být pesimista, ale je to takřka takové, jako když jsme kdysi přišli na přednášku Svazu československo-sovětského přátelství. Jenom je dnes indoktrinace prováděna odjinud. A odkud? Například i ze strany jistě bohulibé organizace Člověk v tísni. Paradox? Sotva. A měli jsme vždy očekávat cosi podobného. Propaganda „jede na plné pecky“ (už zase), ledaskdo je s tím stavem spokojen a mnozí budou rádi a svolní, i když četní stojí proti a nesouhlasí.

Nu, a není to už Koestlerova vize komunismu, ve kterém se vymývají mozky a kde všichni pochodují a zpívají unisomo. Zato jde o něco ještě děsivějšího. Děs již prosakuje a hle, režim pouze přeorganizoval síly. Podvody drobné i obří, lži a korupce, zaplacení politici, to tu, pravda, křepčí odnepaměti, ale aspoň ještě dřív existovala hráz střední třídy. O ni se ledacos rozbilo. Ale dnes ne. Dnes je po střední třídě veta. Zůstaly jen její padlé, ohořelé zbytky. A i ony jsou bity. Na daních.

A necháte-li na škole, jak zařídí vašim ratolestem studium, budete se brzy stydět sami před sebou. A jak se dnes učí dejme tomu historie? Jak literatura? A chce ještě kdokoli po dětech poezii? Stěží. Škola je dnes nejlepší, když vás naučí kupecké počty, zatímco už násobilka jako by byla čímsi navíc.

„Z hlavy jste násobili? Proboha!“ A štěstím pro dítě je, když pochází z alespoň relativně vzdělané rodiny. Jistě, podobně tomu bylo vždy. Ale dnes extrémy vynikly. Děti snad doučíme doma vše, co škola ignoruje, a řekneme pravdu tam, kde pedagogický sbor uboze a trapně lavíruje, ale stejně jde o zoufalství a úpadek. A netýká se jen škol základních, nýbrž i dalších, a tragédie netkví ani zdaleka jenom v dětech či dokonce genech. A to, že má vaše dcera za spolužáky taktéž pár regulérních debilů, se koneckonců ještě může brát jako únosná životní zkouška ohněm reality. Ten skutečně reálný problém ovšem tkví v učitelských sborech. A ne? Například druhou světovou válku lze už dnes vyložit i bez vyslovení sousloví a jmen Rudá armáda, Stalingrad, leningradská blokáda, Babí Jar. Nic z toho se často neučí. A proč ne?

Někdy nezbude čas, ale spíš to není ani v osnovách.

Jisté instituce zkrátka i dobře rozhodly, že tomu nebude jinak, a režim plane rozhořčením. Jen si zkuste sami stěžovat řediteli podobné školy. Reakce bude podobna nule. Protože to nemá smysl. Ani východisko. Škola je přece především na hlídání a za druhé by mohlo jít přímo o sociální zaopatření. Ale vzdělávání?

To visí až na úplně posledním místě a oprátce.

Všemu tomu navzdory se nicméně vynořující výjimky. Ale mezi učiteli nic nespasí, a tak se ve finále nebude vyučovat ani česká gramatika, anebo okleštěně. Vše zplihne, všecičko se odevzdaně nechá „lidské přirozenosti“. Zobákům, co nám narostly. A proč ne, že?

Nevyraší tím snad ideál ideálů? Právě a speciálně studenti přece sami chápou (a prý lépe než kantor), jak se člověk má vyjadřovat.

A že už dnes děti píší eseje ponejvíce tak, že jen převezmou článek, který pak minimalisticky upraví. A že mu dodají například jen nový začátek a konec? I co! To nese „doba internetová“, smiřme se s tím; a také s tím, že Puškin byl nepohodlný anarchista, který už ve 21. „století zapomnění“ nestojí ani za čtení.

William Shakespeare byl pak autorem poněkud nemravným sonetů, které do hodin rovněž nepatří, a kamarád z Kanady mi právě napsal, že ani tam to bohužel nevedou o moc jinak.

Abych prý nebyl naivní, chci-li emigrovat s celou rodinou do Toronta (což žertuji), a abych radši vybarvoval své nereálné sny. Co se pak týká tamní angličtiny, prý dětem většinou, i když ne vždycky, postačí přítomný a budoucí čas.

„A prostý minulý,“ dodá rodič. Přesto bude tohle celé k něčemu. Ke škole života. Sice bývá realizována za pochodu, ale jedno je pořád jasnější:

Obstojí-li vaše rodina a učitelské názory doma pečlivě koriguje, máte napůl vyhráno.


Share on Myspace

Civilizace