Sedíme u stolu. Je jedna hodina. Bratr: „Co si pustit ty projevy?“ Smích. Televize je už starší, a tak se Jaroslavu Kuberovi ty části jeho těla, které se pohybují, rozpadají. Nejvíc tím trpí jeho hlava; té vidět není.
Špatně funguje i zvuk, nějak to chrastí (a čím víc se obraz rozpadá, tím víc to chrastí), a tak je obrazově deformovaný Kubera doprovázen zvukově deformovaným Kuberou.
To nám nevadí.
Matka z kuchyně: „Vypněte ty kraviny!“
Jsme k té výzvě rezistentní; začalo mě to bavit a hltám z těžce rozmazaných Kuberových úst každé jednotlivé slovo, které mi televize ulovit povolí. A že jich není málo!
Najednou slyším celkem zřetelně celou pasáž: „...tsunami, které se šíří rychlostí zvuku…“
Bratr: „Rozuměls mu?“
Já: „Jo, jako že tsunami se šíří rychlostí zvuku.“
Bratr: „To se mi nezdá, to je ňáký moc rychlý to tsunami. Měl by se přinejmenším slyšet v tý televizi, pak by mluvil o zvuku s trochu menší úctou.“
Já: „Vždyť vůbec nevíš, s jak velkou úctou o zvuku mluví; třeba ho chce tím tsunami úplně znectít.“
Bratr: „Bude to asi ňáký podobenství.“
Já: „O Japonsku.“
Bratr: „O Japonsku to bejt právě nemusí.“
Pak delší zachrastění. Pak konec projevu Kubery.
Matka z kuchyně: „To byla moc zajímavá myšlenka s tím zvukem a tsunami.“
Bratr: „Ještě bude jeden projev.“
Matka: „Kterej?“
Já: „Vondrušky.“
Bratr: „Vondráčka, ty vole.“
I Radek Vondráček ovšem svádí jen marný boj s televizí. Ve druhé půli jeho projevu se ale stane zázrak – televize najednou začne fungovat tak, jak má. Zahřála se.
„Ten mluví stejně pěkně jak ten první,“ říká k tomu hned matka a pouští mixer.
Jsme k jejímu nátlaku rezistentní; Vondráček vyhlíží spokojeně, my taky, i když ho neslyšíme.
Mixer ustane.
Vondráček nastoupí: „…jak nejlépe bojovat s hloupostí a nenávistí? Přece typickým…“
Mixer znovu spustí. Vondráček tento druhý nástup mixeru už nevydrží a po chvíli kapituluje. Poznávám to z toho, že vidím znělku. Sousloví „vidím znělku“ zní sice podivně, je to tak.
Bratr: „No, mně se ten Vondráček docela líbil, vyhlížel státnicky.“
Já: „Jo, taky si myslím, že se mu to povedlo.“
Matka: „Tak už to vypněte.“
Máme svíčkovou.
