Německé úřady řeší, jak naložit s hlavou známého rodinného klanu. Klan rodu Miriů je kriminální organizace, která podobně jako mnohé jiné rodinné klany vděčí za svoji existenci uprchlické vlně po začátku libanonské občanské války roku 1975. Jelikož do země, ve které zuřila válka, se ze SRN nesmělo deportovat, a jelikož mnoho běženců nemělo žádné státní občanství, dostali strpění čili Duldung a byli rozděleni mezi jednotlivé země tehdejšího Západního Německa.
V roce 2012 měl Miri-klan zhruba 2 600 členů, kteří částečně žili ze státní podpory a částečně se zabývali obchodem s drogami a jinou kriminalitou. Tedy slušně velké zločinné konsorcium, divím se, že jejich akcie se ještě nedají koupit na burze. Činnost klanu se koncentruje kolem přístavního města Brémy.
Hlavoun celého klanu se jmenuje Ibrahim Miri, používal ovšem na německém území čtyři různé identity, takže jednoznačné ztotožnění jeho osoby dalo německým úřadům trochu práce; nebylo vlastně ani jasné, jak to má s občanstvím. Milý pan Miri vůbec vytěžoval úřady dost, protože podle Spiegelu byl podezřelý z celkem 150 trestných činů.
Nakonec však více než dvacet (!) let úřední snahy o jeho deportaci skončilo úspěchem. I stalo se, že v červenci 2019 si ještě před svítáním pro Ibrahima Miriho přišla domů protiteroristická jednotka GSG-9 a posadila jej na letadlo do Libanonu bez zpáteční letenky.
Leč tím náš příběh nekončí. Pokud se bojíte o osud tohoto ubožáka, odsunutého z blahobytných a bohatých Brém do nejistého, chudého a nepokoji zmítaného Libanonu, mám pro vás zprávu, která zahřeje všechna lidumilná srdce, již tak dost změklá blížícími se Vánocemi eh, zimními svátky.
Patrně jste to podle titulku již uhodli: Ibrahim Miri se za pomoci pašerácké mafie vrátil do SRN a hned tam požádal o azyl. Zároveň hodlá německý stát zažalovat u soudu za to, že jej deportoval bez předešlého upozornění a s použitím násilí. Jeho právní zástupce to dokonce přirovnal k nacistickým akcím Nacht und Nebel, při kterých byli odpůrci režimu odvlékáni z vlastních domovů do koncentráků, ne-li na popravu. (Článek ve Weltu.)
Událost vzbudila v německých médiích pozdvižení, články a komentáře jen prší. Většina politiků na středu a pravici se vyjadřuje značně rozhořčeně, na stranu Miriho se ovšem postavila Levice (Die Linke), která ústy své vnitropolitické mluvčí Ully Jelpke sdělila, že lidé jako Miri jsou po tak dlouhém pobytu součástí německé společnosti, „ať se nám to líbí, nebo ne“, a že Miriho odsun proběhl podle „absurdní logiky“.
Úřad BAMF, který se stará o vyřizování žádostí o azyl, slíbil maximální možnou rychlost, prý by mohlo být „hotovo“ během týdne. Tak doufejme, že to bude zamítavé rozhodnutí, jinak by už tak dost absurdní situace byla ještě absurdnější.
Nicméně nikde není psáno, že i v případě dalšího pokusu o deportaci jej Libanon, kde právě probíhají intenzivní protivládní protesty, přijme znovu. Takže je možné, že se přání Ully Jelpke a jejích Parteikamaraden vyplní a Ibrahim Miri se stane součástí německé společnosti natrvalo, ať Němci chtějí, nebo ne.
Pár poznámek k celé situaci.
Azylová a migrační politika v Evropě je v posledních letech postižena těžkou schizofrenií. Na jednu stranu si vcelku mainstreamová brémská FDP, kterou těžko zařadit někam na okraj politického spektra, stěžuje slovy téměř visegrádskými: „Na vnějších hranicích EU očividně neprobíhá žádná dostatečná kontrola. Což je vzhledem k potenciálnímu ohrožení terorismem, například návratem bojovníků Islámského státu, děsivý stav.“
Na druhou stranu jsou kapitánce Carole Racketeové udělovány pocty typu nejvyššího ocenění hlavního města Paříže, byť její činnost v sobě zahrnuje převoz spousty osob zcela neznámé identity do Evropy. Takový pan Miri mohl být při svém návratu klidně jejím klientem, i když bych spíš tipoval na balkánskou stezku.
Byl bych docela potěšen, kdyby se voliči v Německu či Francii konečně rozhodli, jak to vlastně chtějí…
Druhá věc: otázka cti.
Jsou civilizace a kultury, které se na pojem cti natolik zafixovaly, že je to patologické; tam vede ztráta tváře k vraždám a sebevraždám. Zrovna různé kmeny Blízkého východu jsou tzv. „vraždami ze cti“ proslulé a bohužel si tyto zvyky přenášejí s sebou do svých nových bydlišť. Pokud bychom chtěli sáhnout na jiný konec světa, extrémně citliví na ztrátu tváře jsou Japonci.
I zde v Evropě to býval problém, ještě před 200 lety byly běžné souboje kvůli cti, při kterých se skutečně někdy umíralo; jednou z obětí tohoto pitomého zvyku se roku 1832 stal geniální dvacetiletý matematik Évariste Galois. Ještě v relativně osvíceném 19. století nějakou dobu trvalo, než se mladíci dali přesvědčit, že k obnovení cti stačí způsobit protivníkovi nějaké ty šrámy, jež se ovšem dají přežít.
Teď se ovšem do hlavy vtírá myšlenka, do jaké míry jsme ten osvícený pohyb přehnali do dalšího extrému, a stali se tak rohožkou, do které si lidé typu Ibrahima Miriho vytírají svoje zablácené a možná i krvavé boty. Ten jeho triumfální, v médiích všudypřítomný návrat je především plivnutí do kolektivní tváře hostitelského národa: čin, kterým vrchní gangster dává najevo, že se německé justice nikterak nebojí a že očekává, že se mu nic zásadního nestane.
Moc se mi nechce věřit, že by si tímto chucpe způsobem troufnul vrátit třeba do Izraele nebo do Spojených států amerických. To by byla úplně jiná míra rizika.
Osobně jsem si jist, že nechci, abychom v tomto směru skončili stejně „rohožkovitě“ jako naši západní sousedi. Otázka je, jak daleko k tomu v současné chvíli máme. Nakonec hodně těch právních norem, které tenhle vývoj umožnily, má v ČR i v SRN společný základ.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
