Byl to šťastný nápad vzít disertační práci entomologa Petra Hampla (jmenovce sociologa Petra Hampla) a přetavit ji ve tři sta padesátistránkovou knihu O mravencích a lidech. Výsledek? Stala se jím čtenářsky schůdná mapa pohledů lidstva na tento hmyz – od starověku až dodnes, přičemž autor opakovaně dokládá, nakolik nám mravenci svou společenskostí i dalšími prvky chování odnepaměti připomínali nás samé.

Úvodem své knihy Petr Hampl připomíná, že dosud neexistovala ucelená studie mapující lidské snahy o pochopení téhle society ve srovnání s lidmi. Napravil to, habilitoval se touto studií, a ještě ji doplnil, než ji nabídl k vydání Pavlu Mervartovi. Petr Hampl rozhodně nesepsal žádné kompletní dějiny myrmekologie, tedy nauky o mravencích (ty ostatně existují), a například historii klasifikace mravenců zmiňuje pouze okrajově, aby se spíš soustředil na dějiny výzkumu mravenčího chování a na pohledy na mravence v různých obdobích evropské vědy. Zajímá ho, co kdy které badatele fascinovalo na mravencích, ale i to, co vynechávali. Proč? Protože ignorované bývá charakteristické pro ten či další čas vývoje. A rozličné podoby mravence pak zrcadlí obrazy člověka té které éry.

Nechce se tomu ani moc věřit, ale vývoj myrmekologie věrně odráží sociální, ba filozofické proměny lidstva. Obraz mravence a obraz člověka jsou spojité nádoby. A co víc, autor přichází s další tezí. Studium tohoto hmyzu se podle jeho názoru podepisuje i na lidském „sebepojetí“, které zpětně ovlivňuje i náš způsoby náhledu na přírodu. Studium mravenců tak v sobě latentně obsahuje antropologii!

Petr Hampl to předvádí kupříkladu na práci Williama Mortona Wheelera (1865-1937), této ikony americké myrmekologie. Wheeler byl přímo uhranut „otrokářstvím“ u mravenců. Současně zůstal zastáncem eugeniky a společenský hmyz se mu stal vhodnou laboratoří, ve které – bez jakýchkoli skrupulí – studoval sociologické teorie, aby je zpětně aplikoval na lidstvo. Pátral také po společných bodech vlastní vědy se sociologií a nadchla ho teorie elity Vilfreda Pareta (1848–1923). Bál se nekontrolovanosti mas a za součást úkolu elit považoval právě eugeniku.

Lze mluvit i o mravenčím „fašismu“ a sám Petr Hampl tak činí v kapitole Karl Escherich a jeho žáci. Mezi ně patřil také německý spisovatel a příznivec nacismu H. H. Ewers (1871–1943), který mravence vnímal jako zástupce ryze totalitních společenství. Podle jeho názoru si jsou vědomi ceny vlastní rasy a náleží jim krutost. Neberou zajatce a současně velice, velice dbají na hygienu.

Mravenčí „řád“ ale býval zrovna tak vykládán socialisticky, o což se přičinili především Kropotkin, „chicagská škola“ a Vladimír Jan Amos Novák (1919-1997). Podle jeho výzkumů mravenci představují typickou beztřídní společnost, kde všichni pracují pro blaho celku. Potvrzoval tím tedy šanci na vznik lidské společnosti v duchu Marxe a Lenina. Fascinován byl zvláště neexistencí rodin u mravenců, jejich společnou péčí o potomky a absencí soukromého majetku. Konečně i ochotou jedince zemřít pro dobro kolonie. Takzvaná „eusocialita“ byla podle Novákova názoru i cílem celé evoluce a na člověka hleděl optikou mravenčího světa, aniž si asi zcela uvědomil, že ten samý svět předtím a osobně spatřil a zpracoval optikou vlastní a lidskou. Podobné omyly ale nemění mnoho na tom, že je stejně absurdní hovořit o mravenčím kapitalismu, jak to pro změnu dělá Edward Wilson.

Hampl se nestrachuje uvést svou práci citacemi z Bible a přes zooteologii (18. století) putuje k sensualismu i racionalismu. U slavného Georgese Leclerca de Buffon pak ukazuje i zcela nesmyslné extrémy jeho deismu. „Co když příroda ani nemá systém?“ odvážil se Buffon ptát v kontroverzi s Linného systematikou. Jakákoli klasifikace je podle něj jen výplod lidského mozku, zatímco příroda volně putuje v sotva znatelných přechodech mezi organismy. Buffon dokonce ani neviděl ostrý přeryv mezi živočišnou a rostlinnou říší a kupříkladu polypy označil jak za živočichy, tak za rostliny.

Asi není divu, že pouze za výtvor naší mysli považoval i matematiku. „Bůh matematikou nemluví,“ napsal a podobně se tvářil nad hemžícím se mraveništěm, když dodával: „Tvůrci tam nahoře podsouváme věci. Inklinujeme k unáhleným soudům a mravencům se dokonce tradičně podsouvá schopnost vidět do budoucnosti.“ Vysmíval se podobným názorům a taktéž tomu, že by mohli být inteligentní. Viděl jediné. Instinkty. A jako jeden z prvních zdůraznil mravenčí agresivitu, žravost a sobectví.

Charles Darwin nebyl myrmekolog, nicméně jeho kniha O původu druhů (1859) přesto zcela změnila pohled na mravence. Abychom nepřeceňovali přínos badatele zvučného jména, upozorněme, že to bylo v době, v níž se kupříkladu ještě věřilo na organizované pohřbívání mravenčích bojovníků, ne však už dělníků. Darwin zprvu ani neuměl pochopit, jak by mohl taky u mravenců fungovat – jím odhalený – přírodní výběr, ale posléze přijal tvrzení badatele Hubera, podle kterého se mravenčí otroci jako otroci dozajista necítí. Ani on pak necítil podstatnou propast mezi mravenci a námi a přiznal „drobotině“ tu nejvyšší příčku v evoluci chování. Nebo tedy aspoň v rámci hmyzu.

Závěrem se Hampl věnuje odrazu mravenců v literatuře. Hodnotí například díla Jeana-Henri Fabra (1823–1915) – tento popularizátor, jak dokládá, poměrně dost ignoroval anatomické a morfologické popisy, přičemž psal velice intuitivně. V podstatě bezděky se tak stal jakýmsi protoetologem. Ale víc než mravencům se nakonec věnoval svým oblíbeným kutilkám. A včelám. Psát ovšem uměl napínavě a s vtipem, takže bývá srovnáván s La Fontainem.

Jeho žáka a napodobitele (a laureáta Nobelovy ceny) Maurice Maeterlincka (1862–1949) označil sám Victor Hugo za „Homéra hmyzu“, byť sám Homér hmyzu přiznal, že kupříkladu „termita v životě neviděl“. Jeho kniha La vie des termites (1926) se přesto stala bestsellerem. V díle o přírodě akcentuje pak vždy svévolně jen a jen témata, která mu umožní vést přímé analogie s člověkem. Zbytek ignoruje. A rád šokuje nesmírnými počty mravenců i jejich silou, přičemž stále srovnává s lidmi. Mravenci jsou u Maeterlincka lidmi hmyzího světa

Petr Hampl nezapomněl ani na – ve svém čase – populárního Alfreda Brehma (182–1884) a na jeho desetisvazkové dílo, které však dosti poklidně zneužívá pojmosloví psychologie a sociologie. Brehm nemístně antropomorfizuje a kupříkladu rojení mravenců nazývá „společenským svátkem“. V kapitole Česká literatura o mravencích se pak Petr Hampl propracovává přes Františka Klapálka, Bohumila Kliku i dokonce bratry Čapky až k Haisu Týneckému a knihám Bratři mravenci (1919) a Boj o les (1932).

Všímá si zde dnes už nekorektních protiněmeckých narážek anebo němčiny u rezavých mravenců, kteří „české“ mravence napadnou a zotročí. A „Němci“ uvnitř Týneckého mraveniště? Lenoší, nepracují a k otrokům jsou krutí. Mají velmi prostopášnou šlechtu, a kdo se vzepře, je popraven. Larvy jsou pak vychovávány v ryze německém duchu a ty poněmčené jsou vedeny k tomu, aby nenáviděly vlastní rodiče i češtinu. Starým či nemocným ukusují otrokáři hlavy, aby je nemuseli živit, a Hampl cituje sekvence, kde Týnecký přejde k líčení brutalit a sadismů první světové války. Ale nakonec čeští mravenci povstanou, pobijí německou šlechtu a královnu donutí zametat ulice. Letos je to právě sto let, co tahle bizarní, Otakarem Štáflem ilustrovaná kniha vyšla.

V Týneckého Boji o les je i scéna, v níž jsou škůdci lesa povinni se odstěhovat a všechno zanechat na místě, jak to leží a běží. Autor tím věru předpověděl mnohé. Politické narážky týkající se mravenců obsahují ovšem i práce entomologa Jana Obenbergera (1892–1964) a Hampl se kratičce dotkne také spisovatelů Karafiáta, Lady, Těsnohlídka a Kožíška. Snad až příliš zběžnou vsuvkou je však pár odstavců o Ondřeji Sekorovi, v nichž naštěstí Hampl aspoň odkazuje na „vynikající“ knihu Blanky Stehlíkové a Věry Vařejkové.

Asi se budeme muset smířit s tím, co říká Stanislav Komárek: „Antropomorfické uvažování je součást poznání a snaha je vypudit vede jen k jeho zviditelnění – a přenosu na nevědomou rovinu, kde pořád funguje, my si to ale neuvědomujeme.“ Dobová mentalita se obyčejně odráží na obrazech přírody. Každá doba si pak z přírodních jevů vybírá jen ty, které konvenují historickému kontextu a společenské struktuře. Britské práce tak často předvádějí mravenčí královnu ve shodě s royalistickou tradicí, ve Francie přes tamní revoluční pohledy na mravence nakonec dospěli k takřka absurdním mravencům – mistrům imperialismu.

Důvody k tomu se vždy našly. Skvěle promyšlená ekonomika, domestikace mšic, pěstování hub... Asi ne náhodou byli mnozí myrmekologové i zastánci už zmiňované eugeniky (Forel, Wheeler, Escherich, Ziegler i Goetsch), ale od války převážil pohled Edwarda Wilsona (*1929), podle něhož je svět podřízen genetickému kapitálu, přičemž altruismus se nevyplácí.

Badatelka Deborah Gordonová (*1955) spatřila nato v mraveništi dokonce počítačovou síť a nelze popřít, že se nikdo neubráníme sociomorfnímu modelování tohoto hmyzu popsanému poprvé filozofem Topitschem. Ale zatímco se příroda antropomorfizuje, člověk se protichůdně biomorfizuje, u obou postupů jde o sebepotvrzování. „Obraz zvířete má tedy zásadní vliv na utváření obrazu člověka,“ píše Hampl, „a když vidíme zvířata jako sobecké individualisty, znamená to vždy, že je přirozené být sobecký individualista.“ A když přírodu vidíme coby božskou a v zásadě dobrou, je jenom přirozené být v zásadě taky dobrý, protože příroda spoluurčuje, kde je ve světě naše místo.

Měli bychom se mít na pozoru, chceme-li morálku a hodnoty zakládat na svém vědění o světě okolo. Je ale přitom pravděpodobné, že se podobnému stylu uvažování nelze vyhnout, a žádný badatel stojící nad mraveništi to neuměl. „Etického naturalismus“ je nepotlačitelný a neovladatelný a lze jej pouze skrýt: a co zůstává skryto, se zbytečně a nebezpečně ztrácí ze zřetele.

 

Petr Hampl: O mravencích a lidech. Sociomorfní projekce v dějinách myrmekologie. Recenzovala RNDr. Klára Bezděčková, Ph.D., a editovali Tomáš Hermann, Vojtěch Hladký a Karel Kleisner. Jako 24. svazek edice Amfibios vydalo nakladatelství Pavel Mervart. Červený Kostelec 2018. 352 stran


Share on Myspace