Rozsudek ve věci Glawischnig-Piesczek v. Facebook, který padl ve čtvrtek 3. října 2019, jde ve věci mazání nactiutrhačných výroků hodně daleko.
Český mediální prostor byl v posledních dnech zaplněn úmrtím Karla Gotta a tím, jak na to různé osobnosti zareagovaly. Za sebe můžu říci, že jsem se dozvěděl, že existuje rozdíl mezi státním pohřbem a pohřbem se státními poctami. To mě dříve nenapadlo zjišťovat. Jinak se předvídatelné osoby chovaly předvídatelně, v čemž žádná nová informace není.
Nicméně právě kvůli tomuto megatématu nám poněkud unikla zpráva, která bude mít na naši budoucnost dost podstatný vliv. Evropský soud totiž rozhodl ve sporu týkajícím se mazání urážlivých komentářů na internetu. Jedná se o kauzu Glawischnig-Piesczek v. Facebook. A bohužel v tomto případě rozhodl tak, že musím souhlasit s Daphne Keller ze Stanfordovy univerzity: toto je nejhorší možný scénář ze všech, které přicházely v úvahu.
Než se ponoříme do kalných vod tohoto případu, stálo by za to si představit paní Evu Glawischnig-Piesczek, která byla v tomto případě žalující stranou. Je to bývalá předsedkyně rakouských Zelených a absolventka práv. Žaloby podává ráda, pokusila se tímto způsobem například sousední Slovensko přinutit zavřít jadernou elektrárnu Mochovce (2005). Tehdy ovšem prohrála, protože vídeňský soud shledal, že v její žalobě se nenacházejí žádné konkrétní poznatky svědčící o tom, že by JE Mochovce byla Rakušanům nebezpečná.
Po velké migrační krizi propadli rakouští Zelení, kterým tehdy Eva Glawischnig-Piesczek předsedala, vnitřním bojům. Prapor vzpoury pozvedl Peter Pilz, jeden ze zakladatelů strany a odpůrce vstřícné migrační a azylové politiky. Ideové rozpory mezi Pilzovými příznivci a vedením strany vedly k výmazu Pilze z kandidátní listiny Zelených pro volby roku 2017. Pilz a jeho lidé následně odešli ze strany a založili konkurenční uskupení Liste Pilz, nyní JETZT, které se přihlásilo k ekologické politice bez moderních přívažků (gender, imigrace). To už ovšem Eva Glawischnig nebyla předsedkyní Zelených, rezignovala na svoji funkci v květnu 2017.
Tenhle rozkol byl pro zelené hnutí v Rakousku zničující, aspoň dočasně. Zbylí Zelení se tehdy nedostali do parlamentu (3,8 %), Pilz se dostal, ale jen těsně (4,4 %). Myslím, že nebudeme k Evě Glawischnig příliš nespravedliví, řekneme-li, že její politická kariéra měla poněkud katastrofální závěr.
Nicméně není-li paní Glawischnig úspěšná jako politička, zase jí jdou dobře ty žaloby. A nyní jednou žalobou dosáhla celoevropského úspěchu, který jí autoritářsky naladění kancléři, premiéři a prezidenti mohou jen závidět.
Podstatou žaloby ve věci Glawischnig-Piesczek v. Facebook byl urážlivý příspěvek na Facebooku. Jeden z uživatelů Facebooku nasdílel článek Zelení: Základní sociální zabezpečení pro uprchlíky má zůstat (jednalo se o nesouhlas Zelených s tím, že by se dávky pro běžence měly proškrtat), ilustrovaný právě fotkou tehdejší předsedkyně Evy Glawischnig. Doprovodil jej různými urážkami typu „špinavá vlastizrádkyně“. Pod jeho příspěvkem se strhla debata podobného tónu, padaly tam nálepky jako „zkorumpovaná blbka“ nebo „členka fašistické strany“.
Předsedkyně Zelených se začala po Facebooku domáhat toho, aby příspěvek smazal. FB tak nakonec učinil, ale jen geograficky omezeně. Mimo Rakousko byl příspěvek stále k vidění. FB také nevyvíjel úsilí zabránit původnímu uživateli v dalších komentářích podobného vyznění. A tak se Eva Glawischnig-Piesczek obrátila na soud, aby tomu učinil přítrž.
V USA by uražená politička měla smůlu, tam by takové výlevy jednoznačně spadaly pod ochranu svobody slova. Každodenně tam na adresu Trumpa či Clintonové padají daleko horší výroky. Rovněž česká právní praxe je spíše taková, že politik si musí na hrubé prostředí zvyknout a že laťka nactiutrhání stojí v případě politiků daleko výše než u soukromých osob. (Tomio Okamura a jeho marné tažení proti přezdívce Pitomio, které skončilo až u Nejvyššího soudu, o tom něco ví.) Nicméně v Rakousku slavila Eva Glawischnig-Piesczek úspěch: podle rakouských soudů byly příspěvky natolik urážlivé, že je Facebook smazat musel.
Požadavky Evy Glawischnig-Piesczek ovšem nebyly naplněny zcela. Domáhala se totiž i mazání urážek jinak formulovaných, ale se stejným významem (sinngleiche, aber anders formulierte Beleidigungen), jakož i toho, aby byly smazány globálně, nejen v Rakousku samotném. A jelikož vídeňský soud si nebyl jist, zda tyto požadavky nejsou ve sporu s evropským právem, obrátil se na Evropský soudní dvůr.
A ten se postavil na stranu žalující političky. Požadavku na celoplanetární smazání urážlivých příspěvků podle jeho rozsudku nic nebrání a Facebook může být soudem členského státu EU přinucen „jinak formulované, ale stejně myšlené“ urážky mazat také – aspoň do té míry, do jaké dokáže „jinak formulované, ale stejně myšlené“ rozeznat mazací automat (robot).
Jediným pozitivním rysem – aspoň z mého hlediska – je to, že soud neuložil Facebooku povinnost nasadit na vyhledávání a mazání „jinak formulovaných, leč stejně myšlených“ urážek přímo živé zaměstnance. Jinak si ovšem nejsem jist, do jaké míry ti soudci vůbec chápou, čeho je a čeho není softwarový robot vlastně schopen, a že tímhle způsobem bude bezpečnější mazat cokoliv, co je jen trochu podezřelé, že by mohlo být „stejně myšleno“.
Vítězná Eva Glawischnig a její právní zástupkyně Maria Windhager samozřejmě nadšeně hovoří o „milníku v boji proti projevům nenávisti na internetu (Hass im Netz)“ a mluvčí rakouských Zelených Werner Kogler označil výsledek za „velký zelený úspěch“. Nu, tomu, že se radují vítězové, tomu se nedivím, i když je mi z toho poněkud špatně.
Ale třeba tón následujícího komentáře na německé ZDF, který mluví o „hydře nenávistných projevů“ a o marném boji s ní, který by se nyní „díky“ rozsudku Evropského soudního dvora mohl změnit, není neutrální ani omylem – a přitom by se od veřejnoprávního média v tomhle směru nějaká neutralita čekala, ne? (Buďme realisti: ne.)
A bohužel, rozkliknete-li si komentáře ke článku na New York Times, zjistíte, že i řada amerických čtenářů ten výsledek oslavuje. Jako by si jedinečnosti vlastní ochrany svobody slova nevážili. Opravdu ti samí lidé nechápou, že takové kladivo by snadno mohlo dopadnout na jejich oblíbený meme „Trump je ruská loutka a naprostý idiot“?
Nemám rád Facebook. Opravdu ne. Ale u toho soudu neprohrál jen Facebook. Prohráli u něj zejména uživatelé, kteří ani nebyli reprezentováni, nebyli vůbec stranou celého sporu, ačkoliv se týkal zejména jejich aktivity. A prohrála svoboda projevu, mezi kterou patří i svoboda hnusit si individuální politiky a připisovat jim ty nejhorší možné charakterové vlastnosti.
Toto rozhodnutí je pro politickou svobodu občanů EU opravdový problém. A nejen pro občany EU. Zpovzdálí vidím nějakého čínského soudruha v tesilovém obleku, jak mává složkou plnou nepřijatelných výroků, které by laskavě také měly zmizet z očí celé planety … a může přitom argumentovat tím, že v Evropě podobný princip uznal sám Evropský soud.
Asi bude dobré si to přiznat: Zeitgeist, duch doby, je i na Západě silně nepřátelský svobodě projevu. Až příliš mnoho institucí a vlivných lidí přijalo myšlenkovou konstrukci, podle které je boj proti nenávisti důležitější než ta nejstarší svoboda, kterou západní společnost zná – svoboda říci, co si myslím, i když se to druhé straně třeba líbit nebude.
Nevěřím, že tenhle boj proti nenávisti někam povede. Toto je klasický boj za nastolení Utopie, který se železnou pravidelností končívá v Dystopii. Maximum, co se může dočasně podařit, je přiklopit kvasící kotel politiky železobetonovou pokličkou; ale ona taky neunese libovolně vysoký přetlak a následky po jejím prasknutí bývají daleko horší, než kdyby tam vůbec nebyla.
Moje generace ještě pamatuje, jak probíhal rozpad Sovětského svazu nebo Jugoslávie, dvou států založených na utopických předpokladech o soužití lidí a národů. V současné době vidíme, jak „funguje“ třeba takový Irák, kde byla za Saddáma Husajna státní kontrola nad nežádoucími projevy absolutní; samozřejmě v okamžiku, kdy bylo to víko z vroucího kotle náboženských a sektářských nenávistí sejmuto, začali si spoluobčané jít po krku, a tentokrát nejen slovem, ale nožem, puškou a bombou. To je trest za budování Utopie na planetě Zemi.
A propos, víte, co je tohle?
To je zlatá socha Saparmurata Niyazova, milovaného otce turkmenského národa. Dříve byla umístěna na vysokém podstavci a otáčela se za sluncem.
Doufám, že k tomu nechcete přičinit nějakou nactiutrhačnou poznámku. Třeba bych ji jednoho dne po úspěšné žalobě musel globálně smazat. Jakož i všechny její jinak formulované, ale stejně myšlené varianty.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
