Monografie zpřístupňuje výbor deseti textů Milana Nápravníka z let 1978 až 2016. Čtenář si tak udělá představu o zaměření esejisticko-kritického díla surrealistického autora, které je českému publiku v úplnosti dosud neznámé.

Název knihy postihuje jednu z otázek, které Nápravník učinil předmětem svého zkoumání: Nebyl pud k moci původně pudem ke slasti? Nedošlo k metamorfóze erotické touhy v touhu po ovládání, jež se v rámci soudobé civilizace uskutečňuje prostřednictvím vztahu podřízenosti a nadřízenosti?

Autor se ve svých pracích opakovaně vrací k pojmu ideologie a vlivu náboženských nebo politických ideologií na životy velkých lidských kolektivů. Na rozdíl od soudobých tendencí, jež význam faktoru ideologie spíše přehlížejí, chce identifikovat její historické, ale i mytologické podloží. Součástí výboru je rovněž kalendárium autorova života a fotografická příloha.

 

Ukázka z knihy:

ÚVAHY O NÁBOŽENSTVÍ A IDEOLOGII

I – Poznámky k hlouposti

Španělský filozof minulého století, José Ortega y Gasset, napsal: „Často jsem si kladl otázku, zda je nepochybné, že pro jisté lidi patřilo vždy mezi nejkrutější životní útrapy muset se stýkat a jednat s hloupými bližními. Jak je však možné, že nikdo nikdy – pokud vím – nepomyslel na to, napsat studii Esej o hlouposti?“63

            Ta otázka je vskutku zarážející.

            Nevyhýbá se analytická i společenská věda pojmu hloupost snad proto, že je příliš vágní, hovorový, příliš nevědecký? Proto, že ho nelze dost dobře klasifikovat, a je proto pro vědecké zkoumání málo vhodný? To by mohlo hrát a zajisté to hraje svou úlohu. Ale jsou jiné pojmy, pro něž by mohla platit námitka neurčitosti stejným právem, a přece se jimi zabývá jak filozofie, tak modernější psychologie, například pojem inteligence.

            Anebo se skrývá v pojmu hloupost zvláštní, mysteriózní nebezpečí, jemuž se moudrý duch instinktivně vyhýbá, z neurčité anebo i oprávněné obavy, že by jím mohl být sám postižen? Nebylo by možné, že je pojem hloupost jednou z Pandořiných skříněk, kterou otevřít by pro zvídavého znamenalo nutnost doznání se k vlastní hlouposti?

            Dobrá. Předpokládejme jako axiom: Hloupost není nic, co by se týkalo jen těch druhých, jak si většina z nás ze sebelásky namlouvá. Jak víme, není hlupáka, který by se rozpakoval označit za hlupáka svého soukmenovce, předpokládaje, že on sám – jenž hlupství druhého rozpoznal – hlupákem není. A dodejme z lásky k symetrii něco, co lze na základě předchozího tušit: Není člověka tak všestranně inteligentního, aby nebyla kdesi v jeho domě skryta třináctá komnata hlouposti.

            Jak už víme z lidových pohádek, nemusí být vesnický hloupý Honza, trulant, Tonda Vyskoč, který je všem pro smích, nakonec hlupákem. Čím to? Je to tak. Jsou autismem vybavení lidé, kteří se neumějí například ani sami obléci, a přesto se po jediném přečtení naučí zpaměti mnoha tisícům objemných knih, jejichž texty jsou schopni bez chyby odříkávat od kterékoliv stránky. Dokážou z hlavy odmocňovat desetimístná čísla a řešit integrální rovnice. Po jediném pohledu na panorama velkoměsta dokážou toto panorama do všech detailů nakreslit atd. Ve srovnání s takovými výkony se může každý z nás cítit být hlupákem, a přece má i ten nejhloupější z nás proti autistovi tu výhodu, že dokáže dojet z centra svého rodného města tramvají domů. Autista tento úkol řešit schopen není.

            Symbolem geniálních lidí se stal na počátku minulého století právem teoretický fyzik Albert Einstein, který na gymnáziu propadal z matematiky. Ve svých 26 létech objevil obecnou a v následném roce speciální teorii relativity a po zbytek svého života se snažil marně dokázat, že ve vesmíru neexistuje princip náhody. Proslulou větou „Bůh nehraje v kostky“ definoval svou hloupost.

            Jen hloupý člověk se diví hlupákům pro jejich hloupost. A jen hloupý člověk si nechce připustit, že i přes své tři akademické tituly a eventuálně i Nobelovu cenu existují celé kognitivní i kombinatorní sféry, v nichž je hloupý jako školák. Neboť získat doktorát na univerzitě dbalé svého jména není snadné. Kdyby však byla inteligence a její spodní hranice zvaná hloupost integrální, nemohl by tento doktor věřit v Boha anebo trvat dokonce na doslovnosti bible. Jsou takoví. Kde se berou?

            Hloupost je vlastnost lidského rozumu, která zasahuje příslušníky Homo sapiens sapiens napříč všemi sociálními třídami, rasami a etniky, a dokonce – což asi připadá většině z nás nejpodivnější – i napříč všemi stupni vzdělání.

            Definovat hloupost je složité. Protože hloupost má mnoho příčin.

            Klasické řecké drama často poukazovalo na Osud anebo na zlovůli bohů jako na příčiny lidských tragedií. Tak jedno z nejznámějších řeckých dramat, Sofoklův Král Oidipus, bylo důsledkem prokletí, za něž hrdina dramatu nenesl žádnou vinu. Ne vždy. Už i autoři starořeckých mýtů věděli, že tragédii může způsobit také hloupost pocházející z těžké poruchy sebehodnocení. Ve skutečnosti se kořeny většiny tragédií, jak individuálních, tak i společenských, napájejí z podzemních vod hlouposti.

            Zkusme se jen letmo rozhlédnout kolem sebe. Neštěstí lásky, rodinné tragédie, zmařené životy, zločiny, politické tragédie, války… Jdeme-li až k prvopočátkům těchto a jiných neštěstí, často se přesvědčíme, že tam leží hloupé rozhodnutí, nerozvážný, hloupý čin, hloupé přesvědčení, hloupá umíněnost ať už jednotlivců, anebo celých kolektivů, rodin, politických sdružení anebo národů.

            Dějiny jsou většinou vytvářeny hloupými představami. Představami nedomyšlenými, představami v kauzálním smyslu naneštěstí snadno pochopitelnými, ale zároveň neschopnými nahlížet většinu možných alternativ potenciálních důsledků.

            V říši hlouposti se často prosazují hloupá rozhodnutí takříkajíc „wider besseres Wissen“, tj. navzdory relativně dobrým znalostem situace, prosazují se rozhodnutí vědomě špatná jen proto, aby se zachovala kontinuita, aby se vyhovělo tradici, aby rozhodovatelé neztratili tvář, aby nemuseli přiznat předcházející chyby atd. Správné poznání je ignorováno z neskonale hloupých prestižních důvodů. Bažiny hlouposti moci jsou smrtelně nebezpečné i tehdy, když už jen zahnívají.

II – Selhání levicového myšlení

Když jsem se vrátil koncem osmdesátých let po dvaceti létech poprvé do země, v níž jsem se narodil, pochopil jsem z chování svých českých přátel a také jsem to v malém článku tehdy do novin napsal: „Před veškerou zanedbanou a rozpadávající se architekturou, před zaostávající výrobou a distribucí, před všemi těmito a podobnými zjevnými symptomy úpadku předcházejícícho režimu to je především společenská psychologie, kterou devastovalo padesát let útlaku, jejž lidé v této zemi prodělali. O rozsahu této devastace si snad žádný z nás, a především ten, kdo nemá možnost srovnání a porovnání, nemůže udělat představu.“64

            Opadané fasády na Národní třídě v Praze bude možné opravit snadno. Opravit opadanou psychologii lidí deformovaných padesáti léty absurdního totalitarismu bude mnohonásobně nesnadnější.

            Bohužel jsem se nemýlil.

            Po takzvané sametové revoluci kdosi ze zahraničí skoupil velkou část českých sdělovacích prostředků a domestikoval ty, kteří v nich pracovali. Bylo to provedeno čistě a rychle, v rámci volné konkurence svobodného kšeftu, v němž sice neexistoval ještě český kapitál, ale to je podle liberální etiky jen jeho věc. Poučený exulant, pan Boris Čelovský, se zděsil a varoval. Vydal vlastním nákladem knihu,65 v níž se snažil vysvětlit míru katastrofy. Jako historik se zahraniční zkušeností věděl totiž proč. Marně. S podobnými záležitostmi zcela nezkušená česká politika nehnula ani brvou. Zvítězil hloupý ideologický argument: Jde přece o svobodnou tržní soutěž. Že by mohl třeba nějaký americký koncern koupit ve Francii Le Monde anebo Le Figaro, listy ovlivňující veřejné mínění, je nepředstavitelné. To sebevědomým českým politikům zleva ani zprava tehdy nedocházelo. Tak byla otevřena dokořán vrata k ideologickému zglajchšaltování veřejného mínění. Kdo česká média dnes skutečně vlastní, ví asi už jen málokdo.

            Za dob stalinismu bylo jen málokomu, snad jen přívržencům nonkonformní levice jasné, proč se politika Sovětského svazu a jeho satelitů kryje socialistickou frazeologií, ačkoliv o autentickém socialismu nemohlo být v těchto zemích ani řeči. Někteří nezkorumpovatelní levicoví intelektuálové, jako byl Francouz André Breton anebo Čech Karel Teige, sice už ve třicátých létech tušili, že tu byla za socialismus vydávána primitivní oligarchická monopolní diktatura, všestranně zaostalá a zakonzervovaná v představách devatenáctého století. Jenomže kapitalismus se choval v první polovině dvacátého století, jež vyústila v celosvětovou hospodářskou krizi a vzápětí poté v druhou světovou válku, při své honbě za maximálním ziskem tak absurdně, že měla myšlenka socialismu, o jehož sovětské praxi si lidé mimo jeho hranice vytvořili zcela falešné, idealizující představy, jako alternativa k stávajícímu systému velkou přitažlivost.

            Po druhé světové válce byla prestiž Sovětského svazu ještě posílena nepopiratelně velkými oběťmi a zásluhami ve válce proti hitlerovskému nacismu a jeho Třetí říši. Nicméně byl a i po válce zůstal stalinistický sovětský systém oligarchickou totalitaritou, jež měla nejenom strašlivé politické, ale navíc i katastrofální ekonomické defekty. Je sice možné analyticky vysvětlit vznik defektní sovětské ekonomiky založené na absurdním centrálním plánování a její synonymitu s pojmem „socialismu“ u neobjektivních západních kritiků, ale o to se nikdo, pokud vím, dosud ani nepokusil. Proč, je celkem pochopitelné: Jestliže vydávala sovětská oligarchie svou ideologii a ekonomiku za socialistickou, mohlo to být jejím odpůrcům jen vhod. Především její ekonomika byla natolik scestná, že poskytovala spolu s politickými defekty stalinistického systému zastáncům systému západního velkokapitálu skvělý a téměř nevyčerpatelný argumentační fundus.

            Levice, jež na západ od Labe dlouho snila mezi oběma válkami a ještě dlouho po roce 1945 o uskutečnění socialismu v Sovětském svazu, ideologicky zlenivěla. Tísněna demagogickými obviněními z trockismu a revizionismu, stejně jako inferiorním schématem, podle nějž byla idea správná, ale lidé, kteří ji uskutečňovali, špatní, si nechtěla připustit, že je sovětský systém prakticky antisocialistický, a spočinula tak ráda na vavřínech předestlaných sovětskou propagandou. Od té chvíle nemusela dialekticky dál myslet. Její myšlení se stalo formální, dichotomické a imobilní. Marxovo myšlení, jež bylo zredukováno do citátů a z kontextů vytržených „věčných pravd“, bylo pojímáno scholasticky, staticky a bez ohledu na jeho historickou determinitu.

            Repetitio není jen mater studiorum, ale často také petrificatio stupiditas. A zkamenělé Marxovy citáty, jež byly donekonečna bezmyšlenkovitě omílány jako súry koránu, se toho staly fatálním dokladem. Filozofické a sociologické debaty levice se přizpůsobovaly sovětské propagandě a staly až neuvěřitelně anachronickými. Vláda stranické oligarchie v Sovětském svazu a jeho satelitech byla pranýřována z levé strany s výjimkou Trockého jen občas, solitérně intelektuály, jakými byli André Gide anebo André Breton. Svobodnou západní levicí byla vzata vážněji na vědomí teprve pět let po Stalinově smrti, v roce 1957, knihou jugoslávského disidenta Milovana Djilase Nová třída.66 Knihou sice teoreticky nikoliv bezespornou, nicméně však průkopnickou a svou základní tezí realitě velmi blízkou.

63/ J. Ortega y Gasset, Vzpoura davů [překl. V. Černý, J. Forbelský, Praha: Naše vojsko, 1993, s. 69].

64/ „Vůle k odvaze“, interview s J. Gabrielem, Zemědělské noviny, č. 85, 10. 4. 1990, s. 9.

65/ Viz B. Čelovský, Konec českého tisku?, Šenov u Ostravy: Tilia, 2001.

66/ Viz M. Djilas, Nová třída, překl. R. Vlach, Zürich: Demos Buch und Kunst, 1977.

Surrealistický básník, malíř a fotograf Milan Nápravník (1931–2017) vystudoval dramaturgii na pražské FAMU v padesátých letech a v roce 1960 nastoupil jako dramaturg pořadů České televize pro děti a mládež. Po okupaci republiky v roce 1968 emigroval. Na podnět Güntera Grasse mu bylo uděleno roční akademické stipendium v Německé spolkové republice. Od poloviny osmdesátých let byl malířem, sochařem a uměleckým fotografem ve svobodném povolání. Často pobýval v Indonésii, kde se soukromě věnoval etnologickým studiím na ostrovech Kalimantanu, Javě, Sulavesi a Bali a v Irian Jaja. V devadesátých letech žil střídavě v Praze a Kolíně nad Rýnem, po roce 1996 se natrvalo vrátil do Německa. Napsal několik sbírek poezie (debutoval v roce 1962 ineditně vydanou básní Moták). S pražským surrealistickým okruhem spolupracoval již od druhé poloviny padesátých let. Od roku 1989 pravidelně publikoval v Analogonu. Po odchodu do exilu se těžiště Nápravníkových aktivit přesunulo k malbě, fotografii a sochařství a rovněž k bádání v oblasti dějin ideologií a náboženství, později zúročené v esejistické tvorbě.

K vydání připravil Ladislav Fanta, nakladatelství Academia, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 236 stran.


Share on Myspace

Civilizace