Antonio García Martínez je americký manažer kubánského původu. Ještě předtím, než dosáhl dospělosti, utekla jeho rodina z Fidelova království do USA. Jako mladík studoval fyziku v Berkeley, pak pracoval v obchodní firmě Goldman Sachs, založil startup AdGrok, nechal se zlákat do Facebooku, pracoval tam nějakou dobu jako odborník na reklamu atd. Slávu a veřejné jméno si ale Martínez vydobyl až roku 2016, kdy vydal autobiografii pod jménem „Chaos Monkeys“. Ta pojednává o jeho zážitcích ze Silicon Valley a stal se z ní okamžitý bestseller. Přiměřeně pozitivní recenze knihy vyšla v době jejího vydání i v New York Times.

V květnu 2021 získal Martínez zaměstnání u digitálního giganta Apple. Jenže v okamžiku, kdy tahle skutečnost vyšla najevo, se v řadách zaměstnanců Apple zvedla vlna odporu. Ač Hispánec, Martínez si vysloužil hněv progresivců tím, že v jeho knize se vyskytuje několik výroků nelichotivých vůči ženám. Tedy ne vůči všem ženám plošně, jenom určitým typům (například feministicky založeným ženám ze Silicon Valley), ale to stačilo. Kritici jej označili za misogyna, jehož myšlení neodpovídá firemnímu závazku inkluzivity, a uspořádali proti němu celozávodní petici.

“Požadujeme vyšetřování, jak to, že mohlo dojít k nepovšimnutí či ignorování jeho otištěných názorů na ženy a barevné, jakož i jasný akční plán prevence, aby se tak nestalo znovu,” píše se v petici (zdroj: THE VERGE), kterou podepsalo téměř 2000 lidí. Firma Apple, které ještě 10. května Martínezova všeobecně známá literární činnost nevadila, jej 12. května také řádně vyhodila. Sic Transit Gloria Mundi. Být autorem knihy, která se před pěti lety dočkala i kladné recenze v New York Times, znamená dnes u Applu nezaměstnatelnost.

Je to rychlá změna, což? Ale byly časy, kdy se v Teheránu nosily minisukně a o pár let později už byly povinné čádory. Někdy si namlouváme, že vůči takovým prudkým výkyvům jsou demokracie z principu odolné, ale nejsou. Trumpovo zvolení přivedlo některé lidi k úplnému šílenství – a v takové atmosféře se může stát leccos.

Na vyzobaných citátech uvaříte každého

Jeden prvek celé události je mimořádně zajímavý. Není moc běžné, aby se autor bestselleru dostal do potíží kvůli své knize.

Dnešní „cancel culture“ se soustřeďuje spíše na tweety, příspěvky na Facebooku, hloupé vtipy a další kratičké projevy. Ty totiž dokáže přečíst a pochopit i absolvent moderního školství, který mnohdy nemá ke čtení celých dlouhých knih duševní kapacitu. V tomto případě se patrně našla výjimka, která knihu přelouskala, vybrala si z ní pár úryvků a předložila je svým kolegům k odsouzení. (Nevěřím, že všech dva tisíce signatářů ji opravdu četlo.)

Jelikož těch pár úryvků vzbudilo moji pozornost, učinil jsem to, co správný pokrokový muž 21. století v takové situaci jednoduše učinit musí, a vydal necelé tři stovky za digitální kopii Chaos Monkeys staženou do čtečky. Samozřejmě jen proto, abych se mohl adekvátně mravně rozhořčit nad úpadkovým dílem tohoto zrádce principu intersekcionální diverzity, který je pod svým černým kubánským knírkem určitě skrytým bělochem a není tedy hoden nosit hrdé označení Latinx. Musel jsem se přitom spokojit s digitální podobou, protože papírová kopie, daleko vhodnější k rituálnímu spálení, by zpoza oceánu putovala příliš dlouho.

Závěr: ta kniha je bestseller zcela zaslouženě. Chlap umí psát, a navíc má co sdělit, protože život měl vskutku barvitý. Nenudíte se ani chvíli, i když občas vás tzv. nasejří.

Martínezovým hlavním nedostatkem není pár vyzobaných citátů ani nějaká misogynie (a stopy rasismu jsem nenašel vůbec), ale skutečnost, že ve svých vzpomínkách brutálně sežvýkal řadu svých bývalých kolegů a známých a také Facebook samotný. Proto bych se jej na místě Applu obával zaměstnat – ze strachu, že podobným tónem jednoho dne zúčtuje i s Applem. Ale ty vyzobané citáty jsou vůči němu neférové. Na vyzobaných citátech uvaříte každého kromě totálně šedých myší, které se vyjadřují jen ve frázích nebo vůbec.

Poměry v Silicon Valley v době, kdy Facebook teprve nabíral dech

Autobiografie je zrádný žánr. Buď je sepisují starci vzpomínající na půl století staré události, které už nikoho nezajímají, nebo veřejně známí lidé, kteří právě prošli nějakým skandálem a chtějí si vylepšit pověst.

Životopisy starců zapadávají prachem na poličkách knihoven. Životopisy těch mladších třeba vždycky ne, ale ta snaha autora se trochu přikrášlit vesměs vede k tomu, že se výsledek nedá číst. Obzvlášť děsivá bývají dílka politiků, kteří čerstvě prohráli volby a jejich strana je vykopla na zasloužený odpočinek. Tam se to kňučivé kvílení nedá ignorovat; srovnal bych to se zadřeným ložiskem na cirkulárce.

Má-li být autobiografie zábavná a zároveň informativní, musí se vyznačovat určitou krutou upřímností vůči všem zúčastněným osobám, autorem počínaje (důležité!) a papuánskými sběrači kokosů konče. (Ne, že by se zrovna sběrači kokosů v Martínezově knize vyskytovali.) Samozřejmě to v případě některých zmíněných osob znamená spálení mostů, ale tak už to v tomhle žánru chodí.

Nu, a konkrétně Chaos Monkeys to na svých stránkách skutečně „nandávají“ spoustě lidí, Martínezem samotným tedy počínaje, ale rozhodně nekonče. Dokonce i kalifornská policie něco schytá, ačkoliv setkání autora s ní je jen velmi letmé; obchodníci na Wall Streetu to schytají ještě daleko hůř. Ale není pravda, že by ta kniha byla nějak protižensky zaměřená, nebo že by autor měl nějaký zjevný psychický problém s opačným pohlavím. Naopak je patrné, že řady konkrétních žen ve svém okolí si Martínez vážil a uměl jejich schopnosti ocenit.

Nechci nikoho nahánět do koupě cizí knihy, ale musím říci, že i když jsou Chaos Monkeys hodně subjektivním pohledem jednoho člověka, stejně mi díky jejich čtení leccos „docvaklo“, zejména ohledně fungování Facebooku a Silicon Valley obecně. Ten svět investorů a startupů je až incestně malý a důležité osoby se velmi dobře znají. Skutečně kritická rozhodnutí ovlivňující celý svět se odehrávají na ploše menší než Středočeský kraj a řada z nich ani nemá žádný formální podklad. Dohodnou se třeba po telefonu nebo při neoficiální schůzce, ze které nikdo nepořizuje zápis.

(Mimořádně zajímavá je rodina technologických firem, které ve svém útlém věku prošly podnikatelským inkubátorem Y Combinator (esej jeho zakladatele Paula Grahama „Čtyři kvadranty konformity“ jsem kdysi přeložil). Ty prý i v „dospělosti“ drží pohromadě a povšiml jsem si, že zrovna Graham za Martíneze bojoval na Twitteru…)

Nemohu prozrazovat všechno, ostatně ta kniha má několik set stran a nedá se vydestilovat do jednoho krátkého textu na blogu. Zajímají-li vás ale poměry v Silicon Valley v době, kdy giganti jako Facebook teprve nabírali dech, jsou Chaos Monkeys docela dobrým počtením, u kterého se pobavíte. A dáte přitom Martínezovi trochu vydělat, což si podle mého názoru zaslouží.

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá

Martínez je trochu netypickou obětí „cancel culture“ i v tom, že není zrovna bezbranný. Na rozdíl od nějakých řadových studentů či zaměstnanců, na které se jednoho dne sesype digitální dav a zboří jim svět, patří autor Chaos Monkeys spíš k tomu odolnému a houževnatému typu lidí, které můžete zabít, ale nikoliv pokořit. V jeho případě nemám obavy, že by se i po této epizodě nějak neuživil, navíc ze svých minulých pracovních aktivit má nejspíš něco našetřeno.

Další zajímavost: skrze informatické kruhy ke mně prosákla zcela neověřitelná informace, že jeden z kalifornských technologických magnátů zaplatil za seznam signatářů té petice v Applu s tím, že je nikdy v budoucnu nezaměstná, protože si nenechá takovými lidmi rozvracet firmu. (Prý se ta transakce odehrála v bitcoinech; v tom případě asi „krtek“ nemá radost z jejich aktuálního propadu.)

Může to být folklór čili moderně hoax, nebo také pravda. Asi neplatí, že by všichni boháči a byznysmeni v Silicon Valley byli progresivci z přesvědčení, určitá míra pokrytectví tam bude. A jedním z možných rizik agresivního wokeismu je to, že pokud se likvidaci jiných lidí věnujete s příliš velkým zaujetím, začnou se vás ostatní bát, a nakonec zrušíte na trhu práce sám sebe. Už dávno před příchodem sociálních sítí se říkalo, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, a i když toto pravidlo zdaleka neplatí stoprocentně (jsou jedinci, jimž se intriky daří celý život), stává se to dost často na to, aby si toho lidi povšimli už v dobách, kdy nejmodernějším sdělovacím prostředkem byl poštovní holub.

Pokud „cancel culture“ dojede na tenhle princip, bude to vrchol ironie. Ale ironie osudu někdy může fungovat. Dobře zafungovala třeba v případě jaderných zbraní; kdo se dnes odváží je použít jako první?

Ani ti největší drsňáci ne.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.